Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
17. neděle v mezidobí /Stůl slova - Aleš Opatrný

17. neděle v mezidobí

Rozbor textu

1. čtení
1 Král 3,5.7-12
Zatímco doba krále Davida byla poznamenána boji a dobýváním, má vláda jeho syna Šalamouna jiný charakter. Jde v ní o organizační upevnění prosperujícího království. K tomu potřebuje král moudrost. Prosí o ni a dostává ji v takové míře, že se pak v dějinách Izraele stává sám prototypem moudrého člověka a vládce.


2. čtení
Řím 8,28-30
Je to neobyčejně hutný text. Celý výklad by byl příliš rozsáhlý. Omezíme se tedy na V 28, který je nejdůležitější, a na několik dalších poznámek.

Dva hlavní výrazy V 28 - ("milovat" a "dobré") je třeba chápat ve smyslu, jaký jim dává Pavel v kontextu svých myšlenek, ne jen v obvyklém dnešním smyslu slov.

"Milují" - to jsou ti, kteří zůstávají v Duchu (viz Řím 5,5: Gal 5,6: 1 Kor 8,3). A tito, kdo milují Boha, jsou povoláni: totiž protože byli nejprve Bohem milováni (Bůh si je zamiloval) - tedy byli k lásce povoláni, mohli na ni odpovědět. Naše láska k Bohu je odpovědí na jeho lásku. "Svatí, tedy křesťané, kteří Boha milují, milují jej v odpovědi na Boží věčné volání lásky v Ježíši Kristu....Bůh jim nechává tak už teď zakoušet spásu (H.Schlier)".

"K dobrému" - zde naprosto není míněno jen to, že se vše v dobré obrátí, že se vše nakonec vyplatí, bráno podle lidských měřítek. "dobro, dobré" v plném slova smyslu je u Pavla jen jediná věc, a to záchrana člověka, tedy spása. Je to, jinak řečeno, Boží sláva v člověku. A tak tedy těm, kteří Boha milují, tedy kteří odpovídají na jeho lásku, je vše nakonec prostředkem, cestou ke spáse: z Boží svrchovanosti jim není jako konečná skutečnost určeno a nabízeno nic menšího, než spása (viz Ef 1,4).

Verše 29-30 prakticky rozvádějí a vysvětlují myšlenky V 28. Poznal - předurčil - povolal - ospravedlnil - uvedl do spásy - to je tzv. "zlatý řetězec". Tento řetězec přibližuje, jak se uskutečňuje spása. Není to ale výměr toho, kdo bude a kdo nebude spasen, otázky typu "jak to, že ke spáse jsou určeni jen někteří" by nesvědčily o dobrém pochopení textu. Když si totiž uvědomíme, že základní struktura víry a spásy je, že Bůh nabízí a člověk odpovídá, je zřejmé, že tu nemůže jít o nějakou absolutní Boží svévoli, která by jen tak pro nic za nic jedny zvýhodňovala druhé zatracovala. Jistě, Bůh je ve svém daru spásy svobodný, ale tento svobodný Bůh je láska, jak dosvědčuje Písmo. S velkým důrazem tedy tento text ukazuje, že celý proces spásy je Boží dílo, tkvící v jeho věčném úradku ("ty, které napřed poznal"), že je to tedy něco v lásce zamýšleného a vedeného ke zdárnému konci, ne nejistý, náhodný proces. Není třeba nikoho z lidí považovat za ne-předurčeného, ale je třeba také vědět, že jsou ti, kteří Boha nemilují, kteří vůbec nebo zatím na Boží nabídku lásky nepřistoupili, nebo kteří ušli kus cesty podle láskyplného Božího plánu, ale nakonec nechtěli být ve shodě s obrazem Syna. Krátce: člověk má možnost být jedním z mnoha Ježíšových bratří, tato možnost tkví ve věrném Božím úradku a kdo to chápe a staví na tom, nemusí se bát, protože vše mu prospívá ke spáse (k dobrému).


Evangelium
Mt 13,44-52
Tři podobenství o nebeském (=Božím) království uzavírají Matoušovu řadu podobenství na toto téma. Prvá dvě jsou příbuzná. Mluví o Božím království jako o něčem vzácném, co lze získat, co nelze za nic cennějšího vyměnit, co má být naopak vyměněno za vše ostatní, co člověk může obdržet. Třetí podobenství o síti a rybolovu má jiný charakter a myšlenkově patří spíš k podobenství o plevelu a pšenici.Spojením těchto tří podobenství se dosáhlo žádoucího kontrastu mezi radostí těch, kdo Boží království nalezli a vírou si ho přisvojili a mezi skřípěním zubů těch, kteří do království nevešli.


K úvaze
Řím 8,28-30
Bylo by dobré domyslet a docenit poselství tohoto textu: nejsme ponechání sami sobě, jen své iniciativě a schopnostem na cestě ke spáse a nejsme už vůbec vydáni na pospas nějaké zákeřné, neosobní, nevypočitatelné moci. Pokud jsme Boží, potud jsme v péčí vynalézavé, vytrvalé lásky, která má pro nás stále a stále připraveny další kroky na cestě k plnosti, k cíli.


Myšlenky k promluvě
Řím 8,28-30
Bůh je tvůrcem všech lidí a na všech lidech v celé historii mu záleží. Tomu nás křesťanská víra bezpochyby učí. Víme ale také, že Bůh si uprostřed lidstva nejprve vyvolil Abrahama a jeho rod, udělal si z něj vyvolený židovský národ a ten si potom chránil a pěstoval, aby z něho mohl vyrůst Mesiáš. A když Mesiáš - Ježíš přišel, shromažďoval si kolem sebe učedníky a ti potom získali a vyučili křesťany, kteří začali tvořit církev. Je to zvláštní - Bůh miluje všechny lidi a chce záchranu všech a přesto - nebo spíše proto - si vyvolí některé, aby se záchrana mohla uskutečnit.

Druhý vatikánský koncil učí, že církev je jakoby prasvátost, totiž viditelné znamení spásy. Jinak řečeno: Boží láska, Boží moc a Boží záchrana nejsou omezeny jen a jen na církev. Jsou ale v církvi, tedy na křesťanech snáze viditelné a zakusitelné. Svatý Pavel říká: "Ty, které napřed poznal, předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna". To je úkol křesťanů a to je současně dílo Boží v nich: být obrazem Ježíše. Obrazem, který je lidem určitým způsobem nápadný a pochopitelný. Nejde tedy jen o to, že církev je zařízením, ve kterém její členové dojdou spásy - a ostatní mají smůlu. Jde o to, že církev je společenstvím těch, které si Bůh vybral nejen pro ně samé, pro jejich užitek, proto, aby oni došli spásy, ale které si vybral také kvůli druhým. Nejen na našem vzorném chování, ale i na našem odpuštění, kterého se nám od Boha dostalo, je vidět, jaký je Bůh. Nejen na naší síle, ale i na naší slabosti, která je Bohem pozvedána, je vidět, jak pozorný, dobrý a mocný je Bůh. A konečně na našem připodobnění se Kristu skrze milost křtu, skrze víru, se kterou Boží dary bereme, je vidět, jak má vypadat člověk Boží milostí obnovený. Jak má vypadat člověk podle Božího přání, což je v prvé řadě Ježíš sám. Jsou to i velká slova. A člověku se mohou líbit, ale nemusí se na ně cítit. Je tedy třeba si dál všimnout toho, o čem svatý Pavel mluví. Tento veliký plán s člověkem - křesťanem je Bohem vymyšlen a Bohem realizován. On nás předurčil - povolal - ospravedlnil - uvedl do slávy. On udělal pro nás ty nejpodstatnější věci. A proto Pavel říká, že "těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému". Tato slova opravdu znamenají něco jiného, než říká lidové rčení, že "všechno zlé je k něčemu dobré". Láska k Bohu totiž znamená vlastně zaměření na ty všechny dobré věci, které Bůh pro nás připravil a udělal. A Boží dílo nemůže nikdo jen tak zmařit. On dokáže do svého díla "zapřáhnout" kde co; věci, se kterými jsme ani nepočítali. Na ukřižovaném a vzkříšeném Ježíši vidíme, že ani největší spiknutí zla, které připravilo o život Božího syna, Mesiáše, nebylo nakonec katastrofou, ale cestou ke spáse mnohých. A podobně to platí o nás. I na našich úspěších a nezdarech, na silných i slabých stránkách naší povahy a osobnosti, se může oslavit a zviditelnit Bůh. I na nás, při vší naší ubohosti, nějakým způsobem září krása tváře Kristovy. Zní to skoro neuvěřitelně.