Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Advent (cyklus C)
2. neděle adventní - C / Stůl slova - Aleš Opatrný

2. neděle adventní - C

Rozbor textu

1. čtení
Bar 5, 1-9
Spory o dobu vzniku deuterokanonické knihy Baruch (děj je z doby babylonského zajetí, ale předpokládá se dnes často doba napsání v 1. až 2. stol. př. Kr.) nejsou zcela vyřešeny. Pro dnešní text a jeho zařazení do liturgie to není pro nás ale moc důležité. Náš úryvek v sobě nese jedno ze základních starozákonních témat - téma Boží záchrany a obdarování, které jsou dány štědře - zdarma. Oslovován je Jeruzalém jakožto osoba - zosobnění vyvoleného národa, nositel zaslíbení. Bůh svolal v exilu své vyvolené. Ale nejen to. Rozkázal "snížit každou horu ... vyplnit údolí.." On sám připravuje cestu.


2. čtení
Flp 1, 4-6.8-11
Vlastním tématem začátku listu Filipanům je Pavlův dík Bohu za jejich víru, projevovaný modlitbou. Pavlova péče o obce, tedy jeho "duchovní správa" je postavena na modlitbě. V kontextu liturgie 2. neděle adventní je možno úryvek chápat jako další část tématu "dobrá příprava křesťana na druhý příchod Kristův".

Celé snažení křesťana má vposledku směřovat ke "dni Krista Ježíše", k tomu, aby v tomto dni obstál, aby křesťané byli nalezeni jako věrní služebníci. Povzbuzující ovšem je, že tuto vnitřní stavbu lásky, správného poznání i rozhodování v nich má vytvořit Bůh sám. On své dobré dílo v člověku začíná i dovršuje. (Viz také Ef 2,10; 2,21-22).


Evangelium
Lk 3, 1-6
Perikopa začíná velmi slavnostně. Uvozuje Boží událost - předání Božího oslovení Janovi. Na základě toho, že Jan Boží slovo uslyšel (doslova: že se Boží slovo vůči němu "stalo"), začíná působit. Jan je nutným předchůdcem, ale není původcem spásy. Ani ji nepřináší. "Připravte cesty Pánu" není ještě spása sama, i když ji nutně předchází. Spása přichází až v Ježíši samotném (Lk 4, 18- 21). V něm začíná nový věk (Lk 16,16). Až tam, kam Ježíš sám přijde (Lk 7,11-16) a kde je mu uvěřeno (Lk 7,1-10), začíná se dít záchrana. Naplňuje se tak v konečném a plném rozsahu evangeliem citované slovo proroka Izaiáše (Iz 40,3-5), které v prvé fázi bylo určeno pro cestu z babylonského zajetí, v konečném naplnění ale má u člověka znamenat vstup do Božího království.


K úvaze
Naplnění výzev: "Připravte cesty" a "přijetí Krista" si můžeme naznačit v několika krocích:
1. Přicházení k Janovi a otázky po skutcích obrácení (Lk 3,1-15);
2. Uzdravení od zla, které svazuje - to už je třeba přijít (být přiveden) k Ježíšovi (Lk 4,31-37);
3. Víra vedoucí k uzdravení (Lk 5,12-16);
4. Povolání - následování (Lk 5,10-11);
5. Maria a její postoj - naprosté přijetí (Lk 1,38);

Praktický život nejde samozřejmě přesně po těchto stupních. Ale toto musí být jasné: obrátit se od zla ke Kristu je cestou k tomu, aby On mohl zcela uzdravit naše nitro (kořeny hříchu).

Přijmout Spasitele znamená svěřit věc své záchrany Ježíši a umožnit, aby Bůh skrze něho dělal své skutky. Zde jsme u postoje Mariina, u pravzoru církve, který můžeme a máme naplňovat.

Běžné a povrchní prožívání adventu vede křesťana spíš k jeho vlastní osobě, než ke Kristu. Jakmile totiž člověk pochopí okřídlená slova "připravte cestu Pánu" jen tak, že on sám musí v sobě něco udělat (snažit se, odříci si něco, udělat něco navíc, změnit se v něčem atd.) a jakmile skončí celkem spokojen s tím, že toho zcela nebo aspoň trochu dosáhl, nepochopil evangelium. Odříkání a snaha jsou ovšem nutné - ale jen jako prostředek. Mají umožnit přijetí Krista. Ovšem obrátit se a přijmout Krista nemusí být totéž, jako jít ke zpovědi a k přijímání. Vždy jde o to, zda člověk Krista přijal, jestli v něm rozpoznal Spasitele a nechal se jím uzdravit. Skutečně vidíme křesťany, kteří se vyzpovídají a Tělo Páně přijímají, ale svůj život si nesou, vedou po svém, zachraňují se jakoby sami. Ovoce tomu ovšem pak odpovídá.


Myšlenky k promluvě
Lk 3, 1-6
Představte si, že by někdo čekal návštěvu třeba z Austrálie, čekal by na někoho, koho má rád a s kým chce žít. A čekal by na něj někde na samotě, třeba v hájovně v lese. Byla by zima, bylo by asi tak metr sněhu. Co by asi ten člověk udělal? Jistě by si zjednal pomoc na to, aby mu někdo prohrnul cestu, a potom by ještě lopatou odházel sníh u vrat a udělal by třeba i místo pro auto ... A teď si představte, že by, až by to všechno udělal, vypnul zvonek, zamkl dveře a nikoho by domů nepustil. Třeba proto, aby mu ta návštěva nenarušila jeho způsob života, jeho plány ... Bláznivé, že?

Proč ale tento podivný příběh? V evangeliu jsme slyšeli výzvu Jana Křtitele: Připravte cestu Pánu. Slýcháme ji každý rok a možná, že si každý rok řekneme: ano, něco si odřeknu. Budu se snažit v adventu číst Písmo. Budu se modlit denně desátek růžence. Snad půjdu i ke zpovědi. A co dál? Nu, dál budou vánoce, a já už s tímhle vším budu moci přestat a do postu mám zase pokoj, že! Pojedu si zase chvíli po svém. A budu jako ten člověk, který zamkl poté, co nějak připravil dům pro příjezd hosta. Protože ty popsané (a jiné) adventní činy mají svůj smysl, jsou-li přípravou cesty pro Krista, který má vejít do našeho života a který tam skutečně vejde, dá se říci, že všechny dobré činy (včetně smíření a odpuštění) jsou nakonec zmarněny, nejsou-li přípravou pro příchod Krista do našeho života. A nemylme se. Přijmout Krista nemusí být totéž, co jít k přijímání. Protože jsou i lidé, kteří k přijímání chodí, ale kteří vlastně Krista buď vůbec, nebo ne plně do svého života vpustí. Kteří si i nadále v něm vládnou sami, kteří se zachraňují svými činy a ne Kristovou milostí, kteří říkají "Pane, Pane", ale prosazují vůli svou místo vůle nebeského Otce ...

Ve Zjevení svatého Jana říká Ježíš: "Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst - já u něho a on u mě" (Zj 3,20). A jak kdosi trefně říká: tyto dveře mají jen jednu kliku - zevnitř. Kristus tyto dveře ani nevylomí, ani nevypáčí, je třeba je otevřít zevnitř - námi. Proto připravujeme cestu. Vždyť my jsme smrtelní a on má v sobě pro nás věčný život. My jsme plni lásky i nelásky, ale on je plný lásky. My s bídou nacházíme cesty k odpuštění a milosrdenství v plnosti, on je milosrdenství samo. Proto je tak nutné, aby k nám vešel, aby vešel do našeho života a aby ho celý beze zbytku vyplnil. Aby v něm zaplnil každý koutek. Teprve potom, když ho pozveme, pustíme ho dovnitř, teprve potom má celé připravování cesty smysl. Teprve potom od něho přijímáme to, co nám sám nabízí - věčný život, Ducha svatého.

Celé toto povídání by ovšem mohlo být jednou ze stovek výzev, které křesťan v životě slyšel, které sice neodmítne (řekne si: "ano, ano to je pravda, tak by to mělo být"), ale na druhé straně je také neuskuteční. Kdyby to mělo tak být, bylo by to k ničemu. Nejde o to, abychom zahořeli předsevzetími, která nesplníme, nadšením, které pomine. Jde o to, abychom tváří v tvář Božímu oslovení řekli s Pannou Marií (a s její vírou a pokorou): "ať se mi stane podle tvého slova!" Pak se opravdu začne něco dít. Pak ten, který stojí venku, vejde. Potom ten, který řekl, že přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti, v nás začne svůj život rozvíjet. Potom ten, který se stal v těle Panny člověkem, začne v nás mocí svého Ducha jednat a především ostatní okolo nás to pocítí. Ježíšův úkol, jeho poslání, bude moci pokračovat také v nás. Toto není fantazie. Je to něco, co (pokud se tak už nestalo) může začít být skutečností hned, v tuto chvíli, kdy uvěříme a otevřeme dveře.