Vyskočilová Ludmila | Sekce: Kázání

Postní doba (cyklus B)
2. neděle postní B / námět pro dětské kázání

Rekvizita: obrázek malé a velké ruky, které se drží

Téma: Abrahamova důvěra, Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?


Milé děti, povím Vám velmi zajímavý příběh…

Do jednoho malého města přijel jednou cirkus. Jakmile byl postaven, přišli diváci na představení a mezi všemi účinkoval i artista - provazochodec. Měl napnuté lano až u stropu cirkusového stanu. Diváci napjatě sledovali jeho výstup, celý stan ztichl, když přecházel s dlouhou tyčí v ruce v té ohromné výšce všem nad hlavou. Bez zaváhání přešel z jednoho konce na druhý a zavolal na diváky dolů do šapitó: "Věříte mi, že přejdu znovu po laně a místo vyrovnávací tyče ponesu v rukou skleničku a talíř?" Diváci nadšeně souhlasili a artista bez zaváhání opět přešel lano.

Znovu zavolal na diváky pod sebou: "Skleničku i talíř si naplním vodou, věříte mi, že vás nepoleji?" Zespodu se ozývalo nadšené: "Ano, věříme!" A artista je opět nezklamal.

Vzal si pak na rameno malou opici. "Teď přejdu lano s talířem, sklenicí naplněnými vodou a navíc i s touto opicí na rameni. Ještě pořád mi věříte, že to dokážu?" Diváci tleskali a zase volali: "Ano, věříme!" Artista byl vynikající, ani teď diváky nezklamal a přešel na druhou stranu.

Sundal opici ze svého ramene, odložil talíř a sklenici a zavolal na své nadšené diváky: "Kdo z vás mi věří a sedne si mi na záda místo opice a já s ním přejdu po laně na druhou stranu?" Najednou utichli všichni diváci... Jen jeden malý chlapec se přihlásil a zavolal: "Já, já ti věřím!" a začal šplhat po žebříku vzhůru za artistou nahoru pod střechu šapitó. Artista si ho zvedl na rameno a opatrně s ním přešel přes lano nad hlavami ztuhlých diváků. Jakmile se oba dostali do bezpečí na druhou stranu, všichni tleskali a chlapec se vrátil zpátky mezi diváky. Ti se ho začali celí vylekaní ptát jeden přes druhého: "To ses nebál? Jak jsi mu mohl tak věřit? Mohl jsi spadnout!" "Ale ne," řekl ten chlapec, "mně se s ním přece nemohlo nic stát, vždyť je to můj tatínek!"

Takovou důvěru měl i Abrahám, kdy kráčel na vrchol hory se svým synem – důvěřoval svému Otci.