Špidlík Tomáš | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus C)
2. neděle velikonoční C / Nevěřící Tomáš (Jan 20,19-31)

V češtině užíváme jen jednoho výrazu: víra. Proto myslíme, že tu jde o jednoduchý pojem. Hebrejština tu má slovník daleko bohatší. Ta mnohost tedy naznačuje, že tu jde o skutečnost složitější, než se napohled zdá.

Sv. Tomáš uvěřil ve vzkříšení Kristovo, protože uviděl. My v to jen věříme. Ale co s těmi, kdo chtějí vidět?

Mluvilo se o způsobu, jak dnešním lidem kázat v kostele. Jedno mínění více méně znělo takto. Dnes se nemluví dlouho. Kdo by dnes šel na hodinové postní kázání? Máme jenom pár minut po evangeliu. Nechme tedy vší rétoriky, vší apologetiky, nic zbytečně nedokazujme. Vysvětleme jenom krátce to, co věří církev. Víc od nás lidé nechtějí.

Opačné mínění pak se dá shrnout těmito slovy. I když je to kázání krátké, i když jde o jeden článek víry, musí tu být nějaký rozumný výklad. Lidé totiž mají plnou hlavu předsudků. Kromě toho jsou dnes všichni skeptičtí. Slepě dnes nikdo nevěří. Musí vidět, že to, co se mu k víře předkládá, je rozumné.

Nevím, jaké kázání si přejí dnešní lidé. Pravděpodobně jsou ta přání značně rozličná a je tedy těžko všem vyhovět. Ale ta dvojí pozice, kterou jsme naznačili, se nevztahuje jenom na vkus dnešních lidí. Odráží se v ní dvojí stránka křesťanské víry. Z jedné strany je v ní jakási slepá důvěra, z druhé strany víra otvírá oči, dává vidět, je to lepší vhled do skutečnosti. Už ze středověku jsou známé dva aforismy: Credo quia absurdum, věřím, protože je to nesmyslné. Credo, ut intelligam, věřím, abych lépe chápal. V dějinách církve je mnoho tzv. konvertitů, lidí, kteří dříve nevěřili a pak se stali křesťany. Je i mnoho těch, kteří své obrácení popsali v knihách. A i tu jsou jakoby dva různé zážitky. Pro jedny bylo poslední rozhodnutí jakoby odvážný skok do tmy, druzí zase naopak líčí, jak dlouho tápali ve tmě, až jim najednou vzešlo velké světlo.

Jak spojit tyto dva protikladné prvky? Jsou časté i v Písmu. My užíváme jen jednoho výrazu: víra. Proto myslíme, že tu jde o jednoduchý pojem. Hebrejština tu má slovník daleko bohatší. Ta mnohost tedy naznačuje, že tu jde o skutečnost složitější, než se napohled zdá. Jisté je, že je víra pro Bibli střed a pramen náboženského života. Abrahám je podle sv. Pavla „otec všech věřících“ (Řím 4,11). V jeho stopách jeho potomci podle svědectví Listu k Židům (hl. 11) žili a umírali ve víře a důvod toho velkého co udělali, je jenom ten, že věřili. Učedníci Ježíšovi se jmenují „ti, kdo uvěřili“ (Sk 2,44), nebo prostě „věřící“ (1Tes 1,7).

Co pro ně přijetí víry znamenalo? V hebrejštině jsou nejčastější dva slovní kořeny: aman a batah. Aman souvisí s výrazem, který dobře známe: amen, tak jest. Vyjadřuje se tu přesvědčení, že je něco jisté, solidní, že tu jde o něco oč se můžeme opřít, o čem nemusíme pochybovat. Je to ovšem jistota ne nějaké matematické rovnice nebo logické úvahy, ale jistota životní. Ti, kdo uvěřili, vystupují v Písmu jako lidé, kteří přestali tápat. I druhé hebrejské slovo batah vyjadřuje jistotu, ale trochu jinak. Je to jistota osobní důvěry k někomu, kdo nezklame.

Už tento slovní rozbor nám ukazuje, že je potřeba problém víry postavit na jiné základy, než jak se obyčejně klade. Klement Alexandrijský, jeden z prvních křesťanských filosofů, dokazoval svým myslícím kolegům, že víra není nic nerozumného. Dodává, že je víra nutná i ve vědě. I tam musíme jisté první principy prostě přijmout. Kdybychom je nevzali, nemohli bychom ani myslet. Tím spíš musíme přijmout bez zkoumání jisté principy morální, mínil v nové době Kant. Začneme-li pochybovat o zásadě „Dělej dobře a vyhýbej se zlému“, nenajdeme rozumný postoj ke skutečnosti, tím méně k životu. Jakási slepá víra je tedy začátek všeho poznání.

Tento důvod jsme slyšívali a slyšíváme často. Je dobře míněn na obhajobu křesťanství. Ale při vší úctě k velkým myslitelům, kteří tento důvod rozvádějí, přece jenom o něm pochybujeme, vyjadřuje-li dobře to, čemu se říká víra v Písmu.

Jak to vyjádřit? Řekl bych, že jsou dvě víry: ve věci a v osoby. Jaká je ta první víra? Je to jakási osobní zřejmost. Vidíme něco na vlastní oči. Je to zřejmé. Vidíme před sebou krajinu, slunce, měsíc, hvězdy. Jiné věci nevidím, ale je rozumné, abych je předpokládal. Jsou tu proto silné důvody. Jindy nemáme ani dost silných důvodů, ale je pravděpodobné, že tomu tak je. Zeptá-li se nás někdo, jak to je, odpovíme: Nemám, čím bych vás dokonale přesvědčil, ale já tomu věřím. Je to rozumné. Každá věda, jak říkají, má v sobě mnoho víry, tj. rozumných předpokladů, které musejí stačit ke správnému jednání. Co by si počali lékaři, kdyby chtěli léčit nemocného jenom v případě, kde mají úplnou jistotu o jeho stavu! Co by mohli psát o minulosti historici, kdyby se omezili jenom na to, co je absolutně jisté! Sotva který historický dokument by obstál! Pravý historik tedy není ten, kdo najde rukopisy, nebo se dá na vykopávky, ale ten, kdo ten materiál dovede rozumně vyložit.

Tak by si někteří představovali, že je možné dokázat i rozumnost křesťanské nauky. Máme tu historické prameny: evangelia a spisy prvních křesťanských autorů. Jsou to prameny historicky hodnověrné. Chci-li být rozumným, musím přijmout to, co se v nich čte. Ale když přijmu za pravé to, co se tu čte, jsem křesťan. Mám víru a ta víra je docela vědecká.

Co tomu řekneme? Dá se tak postupovat? Myslím, že ano. Je-li kdo bez předsudků, uzná hodnotu a správnost křesťanského učení. Jeho víra je „vědecká“, rozumná. Ale není biblická. Je to víra v něco, v historickou skutečnost křesťanství, ve správnost křesťanské nauky, v hodnotu křesťanské morálky. Ale není to víra v někoho, kdo nezklame. Abrahám je otec všech věřících a jak málo znal z toho, co je dnešní poklad víry. Ale uvěřil pevně Bohu, jehož hlas slyšel a věděl, že se může na něho naprosto pevně spolehnout. Tutéž nezlomnou důvěru měli učedníci v Krista. Když poslouchali jeho kázání, mnoho věcí jim nebylo jasných, ale nepochybovali v něho a proto neodešli. Přepadly je pochybnosti při jeho umučení. Následek? Rozprchli se. Pravděpodobnost a rozumnost jeho kázání je neudržela, ani nadšení.

Pravá křesťanská víra i dnes není na prvním místě víra v božství Kristovo, ale víra v Krista, který zjevuje, že je Bůh. Není typickou známkou křesťana, že věří ve správnost církevní nauky, ale to, že věří v Krista v církvi žijícího a proto nepochybuje o jeho slovech. Odosobnění víry je první krok ke ztrátě víry, zvláště v době těžkostí a pronásledování.

V tomto okamžiku se nás však každý zeptá: Jak se k takové víře v osobu dojde? Odpověď je jednoduchá. Osobě nemohu jinak důvěřovat než v osobním styku. Učedníci uvěřili Ježíšovi, protože se s ním setkali. Abrahám uvěřil Bohu, protože slyšel jeho hlas. A dnes? Opravdu věří jenom ti, kdo Boží hlas slyší a kdo se s Kristem stýkají, tj ti, kdo se modlí. Kdo zná někoho z denního styku, nepotřebuje ovšem důkazy o jeho pravdivosti. Ani o ně nestojí. Dítě by považovalo za urážku, kdyby mu chtěl někdo dokazovat, že má matce věřit. V tom smyslu je tedy víra slepá. Jeden holandský konvertita, který mluví o svém „skoku do tmy“ pěkně analyzuje svůj stav. Pořád zkoumal křesťanství na úrovni intelektuální, historické. Myslel, že světlo je jenom tam. Jednoho dne pochopil, musí jít cestou důvěry. Bylo to pro něho cosi jako skok do tmy. Ale i on se přiznává, že ta tma byla větší světlo než všecka osvícení rozumu.

Na kterou stranu bychom se tedy postavili v diskusi naznačené na počátku? Mají se křesťanští kazatelé snažit o to, aby ukázali rozumnost křesťanského učení? Proč ne? Vždyť i to může posloužit těm, kdo mají pochybnosti a ti, kdo pochybnosti nemají, rádi slyší, jak víra osvěcuje i náš intelektuální duševní obzor. Ale ty, kdo se nerozhodnou, aby se modlili, aby se dostali do osobního styku s Kristem, ani osvícená kázání tuze neosvítí, nedají jim to, čím se víra má stát: pevným a neochvějným základem života.

***

Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu