Slavnosti a svátky s jednotným čtením
Tomáše sv., apoštola 3. 7. / Petr Šabaka

Má-li někdo pochybnosti, není nenormální...

Všichni máme právo na pochybnosti.
Věřit neznamená vyškrtnout kritické myšlení,
hledání, konfrontaci a otázky...

Promluva na svátek sv. Tomáše – 3. 7.

„Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím“ (Jan 20,25).

Kdykoliv slyším Tomášova slova, fascinuje mě, že si to mohl dovolit. Dnes, například u biskupa nebo kněze, je každá pochybnost vyloučena. Vzbudila by skandál: „Jak si může dovolit nevěřit, když je to tak jasné?!“

Správně to rozlišuje sv. papež Řehoř Veliký, jehož komentář je zařazen jako druhé čtení Denní modlitby církve: „Více totiž prospěla naší víře nevěra Tomášova než víra věřících učedníků: neboť tím, že se dotkl a uvěřil, naše mysl nenechává stranou všechny pochybnosti a utvrzuje se ve víře. Tak se stal pochybující a dotýkající se učedník svědkem skutečného vzkříšení.“

Všichni máme právo na pochybnosti. A to dokonce i po letech praxe víry. Věřit totiž neznamená vyškrtnout kritické myšlení, hledání, konfrontaci, otázky často nepříjemné a na tělo.

Když rozjímáme o provokaci svatého Tomáše, nesmíme zapomenout, že chceme-li jít v jeho stopách, nemůžeme vyžadovat od Krista to samé. Ježíš se nám nezjeví stejně jako Tomášovi. Nesmíme zapomenout, že vstoupil na nebesa a poslal nám jiného přímluvce, který nás uvádí do celé pravdy (srov. Jan 16, 13).

Má-li někdo pochybnosti, není nenormální, jen nesmí diktovat Bohu nesmyslné podmínky. Bůh rád odpoví, ukáže, přesvědčí. Jen na něm je kdy a jak. Jisté je, že to bude včas a vše, co vědět potřebujeme.

Autor: Šabaka Petr

Témata: krize víry Tomáš nevěřící apoštol apoštol, apoštolové Duchovní život, spiritualita, život z víry hledání Boha, víry Následování Krista, učednictví, život z víry učedník, učednictví Víra kázání, homilie

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Ez 18,25-28; Žalm Žl 25,4-5.6-7.8-9; Flp 2,1-11
Mt 21,28-32

Boží trpělivost nás sice neopravňuje k nezodpovědnému jednání, ale může pro nás být zdrojem velké naděje, zvlášť když přemýšlíme o životní cestě našich blízkých, kteří na evangelium nedbají. Je tu vždy naděje, že se budou podobat tomu synu, který řekl: „Ne!“, a přece nakonec na otcovu vinici šel. Právě tak ale máme přijmout výstrahu pro sebe samotné. Naše „Ano!“ je jen slibným začátkem, po němž má následovat vlastní práce, uskutečňování našeho rozhodnutí víry. Je to nárok na naši vytrvalost a na důvěru, se kterou dáváme své síly Bohu. Ale je to také zdroj jistoty, že nejdůležitější schopnosti svého života nedáváme nezodpovědně všanc.