Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
23. neděle v mezidobí - C / Stůl slova - Aleš Opatrný

Rozbor textu

1. čtení
Mdr 9, 13-19
Kniha Moudrosti, nejmladší kniha Starého zákona (50 př. Kr.), v sobě nese jakousi tresť starozákonního myšlení, obohacenou občas o prvky řecké moudrosti. Samotný pojem moudrosti nelze brát v běžném významu dnešního jazyka. Slovo "moudrost" totiž prodělalo v židovském myšlení dost dlouhý vývoj. Spojení knihy Moudrosti se jménem krále Šalamouna už samo o sobě naznačuje, že zde je hovořeno o moudrosti, která z Boha vyvěrá a před ním obstojí, že jde ale současně o moudrost, kterou má mít člověk, která je pro něho dosažitelná.

Protiklad mezi lidským a božským myšlením a hlavně mezi božskými a lidskými věcmi je příznačný pro tuto nejmladší knihu Starého zákona. Starší starozákonní spisy vidí "nebe a zemi" jako celek, který převyšuje jen Hospodin sám.

Poznat "nebeské věci" znamená především poznat, co chce Pán, tedy ztotožnit se s jeho vůlí, s jeho láskyplným plánem. Pro člověka samotného je to nedosažitelné, musí mu být "shůry dáno". Slova o tom, že se s námahou domýšlíme o pozemských věcech (tedy že s námahou poznáváme to, s čím máme smyslovou zkušenost), platí dnes v neztenčené míře. "Porušitelné tělo zatěžuje duši" - to je myšlenka dost cizí semitskému myšlení. Nemusí být ale přesto hned brána jako výraz čistě platónských názorů. Celý verš spíš věrně vystihuje naši denní situaci, v níž jsou plány našeho ducha, našeho myšlení, většinou utlačovány našimi fyzickými možnostmi a množstvím našich denních starostí. Nemůžeme všechno najednou, nevydržíme tolik, kolik bychom chtěli.


2. čtení
Flm 9b-10.12-17
Pavel se dostal ve vězení do obtížné situace. Vyhledal ho otrok - křesťan, který utekl svému pánovi. Podle zákonů ho měl Pavel vrátit, podle logiky věci by bylo lepší, aby u Pavla zůstal. Pavel tedy volí cestu podle zákonů, ale vyzývá otrokova pána přesto ke křesťanskému postoji odpuštění, který jediný křesťanu sluší.


Evangelium
Lk 14,25-33
Má-li člověk užitečně přemýšlet o slovech tohoto evangelia, měl by hledat odvahu k tomu, aby je přijal v originální ostrosti textu, i když ví, že není schopen je ihned plně realizovat.

V 26 - lekcionář i ekumenický překlad překládají co do slov volně, ale co do smyslu textu věrně. Slovo "nenávidí" budí odpor na rovině psychologické, není v našem jazykovém povědomí chápáno tak, jak je míněno v originálu, totiž jen jako zvýrazněný opak k "miluje" - má tím být zesíleno tvrzení, že ani láska k rodičům nebo komukoliv blízkému nemůže "předstihnout" lásku ke Kristu. A kdo tedy kohokoliv - včetně sebe - miluje víc, než Ježíše, ten nebude potrestán, ale prostě nemůže být učedníkem. Známé příklady ze života mnohých pravdivost těchto slov potvrzují.

V 27 - podobně i ten, kdo nenese kříž, učedníkem není. Názory na to, co všechno zde může a má znamenat slovo "kříž" se různí, ale zajedno jsou většinou v tom, že zde jde o víc, než jen o běžné nepříjemnosti, které přináší všední život. Kříž si nesl veřejně odsouzenec a tak slovo o nesení kříže může znamenat také tolik, že člověk, který chce být učedníkem, musí nést na sobě "veřejné znamení pohany", a není vyhnutí. Nebo lze slovo o nesení kříže chápat tak, že kříž je jiný výraz pro smrt, a tedy je třeba přijmout dopředu fakt vlastní smrti, a na základě tohoto přijetí upravit své jednání. Život totiž vede ke smrti podobně, jako cesta odsouzence s křížem vedla k místu popravy.

V 28-32 - zdvojené podobenství ukazuje tutéž věc v malých a velkých poměrech. Následování Ježíše není rozhodně věc malá a nenáročná. Podobenství varuje před planým nadšenectvím nebo před ukvapeností či podceňováním celé věci, které mohou vést k ostudě a prohře.

V 33 - pro následování se nevyžadují speciální vlastnosti nebo znalosti. Jde tu jen o jednu podmínku - zříci se všeho, rozloučit se se vším a tedy mít v tom, koho následuji celou jistotu a celý poklad. Znění ekumenického překladu "nerozloučí se se vším" odpovídá lépe originálu. Jde o to "rozloučit se a jít", nechat tedy tu věc být a jít dál bez ní, ne jen říkat, že bez ní být mohu.


K úvaze
Základní otázka: Komu jsou tato slova určená? Být učedníkem a následovat Ježíše znamená na některých místech Nového zákona patřit mezi dvanáct, jinde patřit mezi širší okruh, ale třeba pro Jana je následování totéž, co uvěřit.

Mnoho křesťanů bude asi tvrdit, že text nejde brát doslova, že je to přehnané, nebo, že je to myšleno jen obrazně, případně, že je to jen pro řeholníky apod.

Podíváme-li se na Ježíšovo okolí v evangeliích, potom tam opravdu najdeme pestrou společnost - od okukujících přes chvilkové nadšence a váhavce až po ty, kteří "opustili všechno a šli za ním". V pronásledování vydrželi ovšem jen ti poslední. Zdá se, že podobná situace je i u nás dnes: okolo Ježíše byla a je pestrá společnost: přihlížející, fandové, příznivci, "diplomaté", bázlivci, učedníci. Jen ti poslední se zřejmě chtějí od něho něčemu důležitému naučit a naučí se. A právě o to "naučení se životu" jde zřejmě víc, než o co jiného. Tedy slova dnešního evangelia platí v plném smyslu především pro ty, kdo mají učit jiné (biskupové, kněží ... ale také rodiče) a dále pro každého, kdo to myslí s křesťanstvím vážně, což neznamená, že je ochoten uvěřit těm nejneuvěřitelnějším věcem, ale znamená to, že poznal v Ježíši Mistra a Pána svého života a proto se chce od něho učit. Tvrdost dnešní doby má tu výhodu, že donutí nakonec každého, aby "přiznal barvu" a pokud chce být učedníkem čili pořádným křesťanem, bude velmi brzo postaven před volbu, co je ochoten ztratit a milovat méně. Pokud Krista, tak dříve nebo později ztratí své křesťanství tak jako tak. Kdo se totiž nerozloučí dříve nebo později se vším, co má (byť by to byla ta poslední a nejbližší věc, totiž mé vlastní já), ten se rozloučí dříve nebo později s Kristem. Podobenství o stavbě věže a vedení války jen podtrhují, že nelze brát tyto ostré požadavky evangelia nedůsledně.


Myšlenky k promluvě
Lk 14,25-33
Je křesťanství lehké nebo těžké? Mají nekřesťané snazší život než křesťané, nebo ne? Na tyto otázky má samozřejmě zbožný člověk připravené odpovědi. A jak zkušenost ukazuje, bývají dvojího druhu. Někteří lidé považují své křesťanství za jedinečnou pomoc k lepšímu a snadnějšímu životu a hlavně druhým lidem říkají, jak je to všechno lehké, když člověk věří. Jistě, mnohdy je to tak - ale je to tak vždycky?

Je tu i druhá skupina lidí, kteří říkají: my, křesťané, to máme mnohem těžší, než ostatní lidé. Musíme zachovávat přikázání, snažit se žít dobře, pomáhat druhým ... A je-li tento výklad doprovázen patřičně utrápeným obličejem, je nám zřejmé, že takovému člověku jeho křesťanství moc radosti nenadělá.

Jak to tedy je? Zkusme dát předběžně tuto odpověď: křesťanství je někdy těžké a někdy lehké, ale vždy je náročné. Náročné na pravdivost, náročné proto, poněvadž vyžaduje jednoznačná rozhodnutí. A o tom právě mluví dnešní evangelium. Nepožaduje se v něm, aby měl člověk Ježíše rád a ostatní lidi kvůli tomu ze své lásky vyloučil. Požaduje se v něm ale správné pořadí: je třeba mít Ježíše v každém případě na prvém místě - ne proto, že by byl Ježíš Kristus žárlivým, ale proto, poněvadž on sám tvoří vstup ke všemu dobrému. Ne nadarmo v Janově evangeliu o sobě říká: "Já jsem dveře k ovcím". A tento požadavek, mít Ježíše na prvém místě, není jen něco teoretického. Není to věc jakéhosi seznamu, který bychom měli doma dobře uložený. Je to věc, která se týká celého našeho života: jestliže má člověk Ježíše na prvém místě, potom se život takového člověka musí odehrávat v Ježíšově stylu. A to je život opravdový, žádná vysněná skutečnost. Patří do něj také umírání a smrt. A to všechno může člověk přijmout právě proto, poněvadž jde za Ježíšem - právě proto, poněvadž jde za tím, kdo byl ukřižován a vstal z mrtvých - a kdo i nám slíbil účast na svém vzkříšení. Ten, kdo jde za Ježíšem, si tedy může dovolit v životě mnohé ztrácet, může si také dovolit realistický pohled na smrt - a nemusí před tím vším utíkat. Naopak - může vědět o tom, že ve chvíli ztrácení, "denního umírání" je Ježíši podoben a může dokonce vědět, že zcela se s ním může ztotožnit ve vlastní smrti.

Je to tvrdá řeč a raději bychom z ní unikli? Možná, ale byla by to škoda. Výzva k dobrému zvážení možností, kterou evangelium přináší, když mluví o stavbě věže a o vojenském tažení, není výzvou k vypočítavosti. Je to výzva k realismu: když chci být křesťanem, mám si uvědomit, co všechno to obnáší. A potom toto všechno přijmout a pokusit se realizovat. Jen tak nebude má snaha marná a zbytečná. A jen tak se vyhnu nebezpečí, že před prvou překážkou couvnu nebo od třetí překážky odejdu zklamán a rozhořčen. Ježíš nám totiž nenabízí ani jen útěchu, ani jen těžkosti, ani jen zajímavou podívanou - nabízí nám životní cestu, kterou je nakonec on sám. A tato cesta, jakkoliv je náročná, je pro člověka schůdná. A je pro něho dobrá.