Každý ať Krista následuje podle své životní situace a tomu odpovídající formou. - archív citátů

Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
24. neděle v mezidobí / Odpuštění plodí odpuštění

1. čtení Sir 27,30-28,7 (lit. 27,33-28,9)

30Pomsta a hněv, i to jsou ohavnosti, jen hříšný člověk je chová v srdci. 28,1Kdo se mstí, zakusí pomstu Pána, on v paměti uchová jeho hříchy. 2Odpusť křivdu svému bližnímu, a pak i tvé hříchy budou odpuštěny, když budeš prosit. 3Člověk uchovává hněv proti druhému, ale od Pána hledá uzdravení? 4S člověkem sobě rovným nemá slitování, ale za své hříchy prosí? 5Živí pomstu, ač je sám jen člověk; kdo se smiluje nad jeho hříchy? 6Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět, (vzpomeň) na hnilobu a smrt a dbej přikázání! 7Vzpomeň na přikázání a přestaň nevražit na bližního, (vzpomeň) na smlouvu s Nejvyšším a odpusť vinu!


Kniha Sirachovcova vznikla asi kolem r. 135 před Kristem (z hebrejské předlohy). Literární text je monotematický, hovoří pouze o nutnosti odpuštění: nejen že vybízí k takovému postoji, ale také různými způsoby motivuje.

Kdo utrpěl bezpráví, nemá pomýšlet na pomstu (v. 30) - tím se překonává zákon odplaty "oko za oko" (Lev 24,19-20). K tomu se uvádí negativní motivace: pomsta "zakusí" sama také pomstu. Možná že Ben Sira měl před očima Hamanův plán zabít Mordechea a ostatní židy za to, že odmítli pokleknout před Hamanem (Est 3,2.5). Protože Haman ukládal židům o život (a chtěl se jim pomstít za neprokázání pocty), zakusil sám pomstu (Est 7,9-10; 9,1-16.24-25). "Kdo se mstí, zakusí pomstu Pána" - podobná myšlenka je v Řím 12,19: "Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: 'Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.'". Tuto pomstu nesmíme chápat jako Boží projev nenávisti či zloby (Bůh něčeho takového není schopen!): spíš ji máme pochopit tak, že Bůh dopustí to zlo, které si "hříšník" sám přivodil svým rozhodnutím, svou volbou zla.

Je třeba odpustit, protože pak i nám bude odpuštěno (v. 2). Tak Ben Sira spojuje odpuštění druhému s odpuštěním od Boha (první podmiňuje druhé, "odpusť nám, jako i my odpouštíme"; viz také Mt 6,14: "neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec").

Člověk v sobě nesmí chovat "hněv", hledá-li uzdravení od Pána - tím uzdravením je především "léčivé Boží odpuštění", které často odstraňuje i následky hříchu, jako např. nemoci (spása, projevená jako odpuštění, zasahuje i tělo člověka - Iz 6,10). To, že autor chápe uzdravení jako odpuštění hříchů, je potvrzeno následujícími verši 4.5: " … za své hříchy prosí?…Kdo se smiluje nad jeho hříchy?". I na jiných místech nacházíme obraz Boha, který uzdravuje z hříchu: "Jejich odvrácení uzdravím, rád si je zamiluji" (Oz 14,5).

Verš 6 poskytuje jinou motivaci k odpuštění: přijde konec, smrt. Tato smrt ukáže v pravém světle hodnotu prožitého života (Sir 11,27-28) a zviditelní i odplatu Hospodinovu (Sir 11,26). Pamatovat na svůj konec se tak jeví jako blahodárné. Tím se totiž podněcuje snaha "zachovat přikázání", především přikázání lásky k bližnímu (Lev 19,17), které Sirachovec vyjadřuje z negativní stránky: "přestaň nevražit na bližního" (v. 7) čili "odpusť vinu" (v. 7).





Mezizpěv Žl 102

Hospodin je milosrdný a milostivý, shovívavý a nadmíru dobrotivý.

Veleb, duše má, Hospodina, - vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! - Veleb, duše má, Hospodina, - a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní! *

On odpouští všechny tvé viny, - on léčí všechny tvé neduhy. - On vykupuje tvůj život ze záhuby, - on tě věnčí láskou a slitováním. *

Nechce se přít ustavičně - ani se hněvat navěky. - Nejedná s námi podle našich hříchů - ani podle našich vin nám neodplácí. *

Jako je vysoko nebe nad zemí, - tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí. - Jako je vzdálen východ od západu, - tak vzdaluje od nás naše nepravosti. *





2. čtení Řím 14,7-9

Bratři! 7Žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě. 8Neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro Pána. Ať tedy žijeme nebo umíráme, patříme Pánu. 9Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými.


I v římském společenství byly napjaté vztahy mezi různými skupinami věřících: "slabých" (v poznání víry) a "silných". Pavel řeší tuto ožehavou situaci tím, že poukazuje na to, co všechny spojuje: tím je Kristus. To, že patříme Pánu "životem a smrtí", je důležitější než všechny neshody ohledně zachovávání norem o kulticky čistých či nečistých jídlech: "(Kristus) zemřel za všecky, a tedy všichni zemřeli; a za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal." (2 Kor 5,14-15).

Jak "slabí", tak "silní" žijí a snaží se žít pro Krista. Každý ovšem svým způsobem a "podle svého svědomí": někdo tím, že zachovává "určité dny" (14,6), jiný zachováváním norem o nečistých jídlech (14,6), jiný naopak požíváním nečistých jídel (opíraje se o "svobodu v Pánu" - 14,6.14). Toto vědomí, že přece všichni se snaží sloužit Pánu (každý jinak!), pomůže přenést se přes různost projevů víry a zbožnosti - a neodsuzovat toho, který žije křesťanství jinak (14,10: "Proč tedy, ty slabý, soudíš svého bratra? A ty silný, proč zlehčuješ svého bratra?").





Zpěv před evangeliem

Aleluja. Nové přikázání vám dávám, praví Pán; milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás. Aleluja.



Evangelium Mt 18,21-35

21Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: "Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?" 22Ježíš mu odpověděl: "Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát. 23Nebeské království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. 24A když s vyúčtováním začal, přivedli mu jednoho dlužníka, u kterého měl deset tisíc hřiven. 25Protože dlužník neměl čím zaplatit, pán rozkázal ho prodat i se ženou a dětmi a se vším, co měl, a tím zaplatit. 26Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: 'Měj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím.' 27A pán se nad tím služebníkem smiloval, propustil ho a dluh mu odpustil. 28Sotva však ten služebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhů ve službě, který mu byl dlužen sto denárů. Začal ho škrtit a křičel: 'Zaplať, co jsi dlužen!' 29Jeho druh padl před ním na kolena a prosil ho: 'Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to.' 30On však nechtěl, ale šel a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí. 31Když jeho druhové ve službě viděli, co se stalo, velmi se zarmoutili. Šli a pověděli to všechno svému pánovi. 32Tu si ho pán zavolal a řekl mu: 'Ničemný služebníku! Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě prosil. 33Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?' 34A jeho pán se rozhněval a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh. 35Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte."


Opět se pokračuje v tématu o vztazích ve společenství (celá 18. kapitola o nich pojednává). Boží odpuštění je modelem a vzorem odpuštění pro členy společenství. Učedníci jsou ti, kteří došli odpuštění, a proto odpouštějí. A protože Boží odpuštění je nezměrné, i učedníci mají stále znovu prokazovat toto odpuštění těm, kdo se proti nim proviňují.

Tak jako u všech podobenství, i zde je důležité "neznásilnit" (tj. nechtít "vyložit") všechny detaily - například uvržení dlužníka do vězení na konci podobenství (v. 34) se nedá vyložit tak, že král (=Bůh) přece jen dluh neodpustil , ale jen dočasně zapomněl: nakonec si na něj opět vzpomněl a náležitě "potrestal". Tento verš máme spíš vysvětlit tak, že tím důvodem uvěznění je neodpuštění, a ne ten původní dluh.


Liturgický úryvek má tři části:
1) "kolikrát odpustit" (v. 21-22);
2) podobenství o milosrdném králi a nemilosrdném služebníku:
a) král a jeho poddaní (v. 23-27);
b) služebník a jeho druh (v. 28-31);
c) králova reakce (v. 32-34);
3) aplikace podobenství (v. 35)

Části a) a b) jsou výrazně paralelní: výzva k zaplacení dluhu (příslušné částky jsou však nesrovnatelné!), prosba o slitování (v. 26 a 29 obsahují takřka stejná slova!), oba dva služebníci jsou uvrženi do vězení (druhý služebník svým druhem, v. 30, kdežto první služebník králem, v. 34). Téma podobenství je zřejmé: prokázat milosrdenství odpuštěním (odpustit dluh znamená "nevymáhat náhradu", prostě nechtít nic "za to"). Neodpuštění vůči druhému znamená neodpuštění od Boha.

Ježíšovo učení je opět odpovědí na konkrétní dotaz. Petr už ví, že je třeba odpouštět: nyní chce vědět, kolikrát konkrétně (celá 18. kapitola je o konkrétních rysech života společenství). Protože apoštol věděl o vysoké laťce Ježíšových nároků, pravděpodobně považoval "sedminásobné" odpuštění za velkorysý projev (sedmička bývá číslo plnosti, zde je však třeba chápat toto číslo doslovně, ne symbolicky - jinak by neměla smysl Ježíšova odpověď "ne sedmkrát, ale sedmasedmdesátkrát). Rabíni učili, že tentýž hřích se má odpustit jen třikrát - Ježíšovo učení jde opět "dál" a překračuje zbožnost farizeů a učitelů zákona (viz Mt 5,20: "nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského" - spravedlnost jako "život odpovídající Božím normám"). Ježíšova odpověď (v. 22) zní v řeckém textu dvojznačně: dá se přeložit "sedmasedmdesátkrát", nebo "sedmdesátkrát sedmkrát". Obě verze jsou v moderních překladech zastoupeny rovným dílem. V tomto případě není důležitý přesný překlad, protože symbolický význam je v obou případech stejný: neomezeně, bez hranic (jedná se totiž o tak velké číslo, že je "nesmyslné" počítat - proto je nutné to chápat symbolicky).

Podobenství navazuje na tuto odpověď a ukazuje, že tak jako Bůh nepočítá "dluh", ani člověk nemá dluh bližního počítat. Tímto podobenstvím se tak "smete ze stolu" veškeré počtářství v duchu Petrova uvažování. Bůh odpouští velkoryse, neomezeně (deset tisíc hřiven - v. 24), a podobně i člověk má odpouštět "bez hranic" (sedmasedmdesátkrát).

Podobenství je uvedeno motivem vyúčtování stejně jako v podobenství o svěřených hřivnách (25,19). První služebník neměl čím zaplatit dluh (deset tisíc hřiven, zhruba 300 miliónů korun), proto zazněl rozkaz prodat ho do otroctví s celou rodinou (to má starozákonní pozadí, viz 2 Kr 4,1; Neh 5,3-5; Am 2,6; 8,6; Iz 50,1). Samozřejmě ani to by nestačilo dluh vyrovnat. Byl to však běžný a spravedlivý trest. Služebník "v nejhlubším zoufalství" klesá na kolena a prosí o trpělivost - celý dluh slibuje zaplatit (to bylo nerealizovatelné, dluh byl obrovský!). A pán se smiloval - toto sloveso je v řečtině bohatší, znamená totiž "jeho nitro bylo pohnuto smilováním" (toto sloveso má stejný kořen jako "mateřské nitro" - jedná se tedy o "odpuštění ze srdce", jak se vyžaduje od učedníků, verš 35! Takové odpuštění ze srdce nejprve tedy prokazuje samotný Bůh nám, proto jej může vyžadovat také od nás). Dluh bývá někdy metaforou "viny", hříchu - koneckonců v modlitbě Páně se doslova říká: "odpusť nám naše dluhy, jako i my odpuštíme našim dlužníkům" (odpuštění je zřeknutí se oprávněného nároku, dluhu!). Pán prokáže nepředstavitelnou velkorysost - odpustí tu obrovskou částku.

Služebník, který došel slitování, však neprokazuje slitování spoluslužebníku, který mu dlužil sumu 600.000 krát menší (asi 50.000 korun). Dopouští se dokonce fyzického násilí, aby vymáhal tuto nepoměrně menší částku. Tento dlužník prosí o odpuštění, používá přitom takřka stejná slova jako jeho spoluslužebník (v. 29), který ho však nemilosrdně nechá uvěznit, dokud jeho přátelé či příbuzní nezaplatí jeho dluh.

Pán se dovídá o spáchaném zločinu, nechá si zavolat toho nemilosrdného služebníka a nazve ho "špatným služebníkem". Pak přichází vrcholná výpověď podobenství: "Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?" (v. 33). Toto nám připomíná jiné místo z Písma: "Jestliže nás Bůh tak miloval, i my se máme navzájem milovat" (1 Jan 4,11). Přijaté Boží odpuštění nás uschopňuje odpustit druhým (Kol 3,13: "Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.").

A protože tento špatný služebník nechal uvrhnout spoluslužebníka do vězení, skončil stejně - ve vězení, mezi mučiteli (jak to bylo v římských vězeních běžné). Stejnou logiku vyjadřuje i list Jakubův: "Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství." (Jak 2,13) Viděno z opačné strany: "Blaze milosrdným, neboť oni dosáhnou milosrdenství" (Mt 5,7).
Milosrdenství, v našem konkrétním případě v podobě odpuštění, má vyvěrat ze srdce (v. 35). Učedník se totiž vyznačuje postojem, který vyvěrá "ze srdce" (Řím 6,17) - tím se vyjadřuje, že to není postoj "naoko, pokrytecký", ale pravdivý a upřímný. Je třeba upřesnit, že srdce je v Bibli chápáno především jako sídlo vůle (na rozdíl od dnešního chápání tohoto slova, kde srdce je synonymem citů).


Společné rysy prvního čtení a evangelia

Vzájemná provázanost Božího a lidského odpuštění: první podmiňuje druhé, a obráceně. Zatímco první čtení (shodně s evangeliem) ukazuje, že odpuštění (druhému člověku) je podmínkou k přijetí odpuštění (od Boha), evangelní text navíc uvažuje o Božím odpuštění uschopňujícím k odpuštění druhému člověku.





K úvaze

Odpuštění plodí odpuštění, neodpuštění plodí neodpuštění. A neodpuštění plodí … otroctví, uvěznění.

Evangelní text vyzdvihuje, jak odpuštění Boží plodí (v ideálním případě!) odpuštění lidské - a naopak (lidské neodpuštění "plodí" Boží neodpuštění). V praxi se spíš zdůrazňuje tento poslední, "negativní" aspekt: naše neodpuštění se setká s Božím neodpuštěním (ne že by Bůh nechtěl odpustit - spíš samotné neodpuštění nás "uzavírá", činí nepřístupnými a neschopnými přijmout Boží osvobození, odpuštění). Málokdy se mluví o pozitivním aspektu: přijaté odpuštění uvolňuje moji sílu odpustit druhému. Aneb - mohu odpustit svým viníkům, protože mám v sobě "odpuštění Boží". A dokonce mám "přetékající hojnost" odpouštějící síly - mně bylo odpuštěno 300 miliónů korun, druhému mám odpustit jen 50.000 korun.

Teoreticky je to jasné, prakticky to však zdaleka jasné není. Naopak. Vždyť není nám hned jasný první předpoklad, že totiž Bohu dlužíme tolik. Spíš se nám jeví opak - že druzí nám dluží 300 miliónů korun, ale my Bohu jen 50.000 korun! (A někteří dokonce mají za to, že Bohu nedluží vůbec nic, protože přece žijí poctivě, nekradou …).

Pokud se někdo přenese přes toto úskalí a "prohlédne", že ten dluh vypadá tak, jak to líčí evangelium (a ne naopak!), pak se hned vynoří druhé úskalí: ano, Bohu dlužím tolik, ale to se přece nedá vymazat! To je tak obrovská suma, že jsem naprosto ztracen - a moje místo je tedy ve vězení, v místě mučení, mučení způsobeného ne od trýznitelů vnějších, ale vnitřních, od mého svědomí, od mého "já", které nechce odpustit sobě, natož přijmout eventualitu Božího odpuštění!

Ani tento postoj by nebyl "příkladný", ačkoliv se může jevit jako upřímný. Vystihuje totiž jen polovinu skutečnosti. Druhá polovina je Boží odpuštění - nepochopitelné, tak vzdálené naší běžné zkušenosti, že s jeho chápáním pak máme tak velké potíže. Potíže připustit, uznat a pak přijmout, že Bůh může odpustit náš stamiliónový dluh. A pokud toto odpuštění někdy přijímáme (třeba ve svátosti smíření), pak málokdy máme zkušenost, že nám Bůh skutečně tolik odpustil, prostě smazal. Toto odpuštění nevnímáme, nevidíme … a proto pak máme tak velké potíže odpustit druhým. Boží odpuštění nevnímáme, zato však až příliš dobře vnímáme svůj pocit křivdy a uraženosti, "dluh druhých vůči nám". Takže ve skutečnosti to vidíme tak, že Bůh nám odpustil jen 50.000, ale druhý nám dluží 300 miliónů. A pokud to takhle vnímáme, odkud čerpat sílu k odpuštění?

Onen špatný služebník je odstrašujícím příkladem, že je možné "přijmout", a přece "nepřijmout" velkorysé Boží odpuštění. On jej přijal, ale fakticky nepřijal - anebo přijal napůl. Kdyby jej přijal do důsledků, mávnutím ruky by odpustil tomu spoluslužebníku těch "pár korun" (ve srovnání s jeho dluhem). On to však neudělal. Pro něj to tedy bylo "laciné odpuštění": neuvědomil si totiž, jak bylo "drahé", jak velkou sumu to odpuštění "smazalo" (a toto smazání je opravdu smazáním, tedy ne "výhodnou nízkoúrokovou půjčkou", kterou máme splácet třeba dvacet let! Smazání znamená … "čisté konto" bez deficitů).

Třista miliónů korun na jedné straně a padesát tisíc korun na straně druhé. To první je náš dluh vůči Bohu, to druhé dluh "těch druhých" vůči nám. To první je velikost odpuštění Božího, to druhé velikost odpuštění našeho. A to mluví za vše.





K reflexi

1. "Odpuštění je podoba, kterou na sebe vzala láska, když jí bylo ukřivděno" (R. Guardini). "Když se rozhoří odpouštějící láska, i zraněné srdce může znovu ožít" (R. Schutz). Tyto dvě věty krásně komentují první čtení. Zkus se nad nimi zamyslet.
2. Co je pro mě důležitější: Kristus přítomný v našem společenství a v každém jednotlivě, anebo spíš ty různé projevy zbožnosti (které mě třeba někdy rozčilují)?
3. Jak vnímám "svůj dluh vůči Bohu" (i jeho amnestii) a dluh druhých vůči mně?

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Ex 17,8-13; Žalm 121; 2 Tim 3,14 – 4,2
Lk 18,1-8

Ježíš velmi okatým způsobem ukazuje, že Bohu na člověku záleží. Když už i nespravedlivý soudce se nechá pohnout ke zjednání spravedlnosti, oč více Bůh. Snad každý přitaká logickému důsledku vyprávěného podobenství. Ale Ježíš míří jinam. Svatý Lukáš na začátku poznamenal: „Ježíš vypravoval… podobenství, že je třeba stále se mod-lit a neochabovat.“ Neochabovat, být mdlého ducha či ztratit odvahu jsou docela běžné nemoci křesťanů. Po čase nadšení se modlitbě a rozhovoru s Bohem vzdalujeme. Proto na konci úryvku Ježíš poznamenává, zda nalezne víru, až přijde. Ochablost je protikladem vytrvalosti, kterou naznačilo první čtení. Jsou tací, kteří by podle Ježíšova podobenství nedošli ani ke dveřím soudce, natož aby zabušili. Ježíš je povzbuzuje k odvaze. Pak jsou ale ti, kteří vědí jak „zabušit“ na dveře. Ale po prvním pokusu to vzdají. Bůh však čeká, že ho oslovíme a budeme ho zvát do událostí svého života. Jestliže jsme ochabli, pak právě dnes můžeme povstat a znovu se o modlitbu opřít.

Zdroj: Nedělní liturgie

Blahoslavený Karel Habsburský (21.10.)

(20. 10. 2019) Poslední císař rakouský, král český a uherský. Světlo ke všem důležitým rozhodnutím hledal v modlitbě... (odkaz na web…

Proč misie? Videoseriál "Víra do kapsy"

Proč misie? Videoseriál "Víra do kapsy"
(18. 10. 2019) V říjnu 2019 zve papež František všechny pokřtěné křesťany ke slavení Mimořádného misijního měsíce. Více o našem…

Oblíbené rekolekce s J. Augystynem

Oblíbené rekolekce s J. Augystynem
(17. 10. 2019) 8.–9. listopadu 2019 rekolekce na téma Eucharistie – zdroj lásky, odvahy a radosti života pořádá Pastorační…

Jerzy Popiełuszko († 19.10.1984)

Jerzy Popiełuszko († 19.10.1984)
(17. 10. 2019) V období výjimečného stavu dodával polský kněz Jerzy Popiełuszko svým krajanům sílu a naději. Na jeho mše se sjížděli…

Doporučujeme ke zhlédnutí animovaný film o papeži Janu Pavlu II. na DVD

(16. 10. 2019) Při příležitosti zvolení Jana Pavla II. papežem (16.10.1978) doporučujeme animovaný film: Karol, Odvaha otce Karola

Jan Pavel II. - výročí zvolení papežem

(15. 10. 2019) 16.10. 1978 byl zvolen papežem Karol Wojtyla. V papežském úřadě byl do své smrti 2. dubna 2005. Papež Jan Pavel II.…

Terezie z Avily - Svatý, který je smutný, je smutný svatý...

(14. 10. 2019) Opravdová svatost s sebou nese radost.

Doporučujeme k přečtení: O nesnázích v manželství - Aleš Opatrný

Doporučujeme k přečtení: O nesnázích v manželství - Aleš Opatrný
(10. 10. 2019) Vyvarovat se je třeba dvou extrémů: vědomé lehkomyslnosti a přehnané ustaranosti. Hrozby a problémy nemusí znamenat…

Sv. Vintíř - společný světec Čechů a Němců (svátek 9.10.)

(7. 10. 2019) dne 9.10.1045 zemřel v šumavských lesích za přítomnosti knížete Břetislava a biskupa Severia (Šebíře). Následně byl…