Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
24. neděle v mezidobí / Stůl slova - Aleš Opatrný

Stůl slova

24. neděle v mezidobí

Rozbor textu

1. čtení
Sir 27,33-28,9
Sociální vztahy se snaží Sirachovec napravit poukazem na nutnost odpouštění. Sankcí za neodpuštění je mu okamžitá odplata. Evangelium posouvá celou otázku ještě dál, když ukáže nejen nevýhodnost, ale přímo nemravnost neodpuštění.


2. čtení
Řím 14,7-9
Do většího oddílu, který mluví o konfliktu "slabých" a "silných" v církvi (Řím 14,1-15,13), patří i náš úryvek, který lze pojmout a vykládat samostatně.

Na začátku je třeba důrazně upozornit, že náš úryvek nemluví proti sobectví, na což lze V 7 chybně zredukovat, ale mluví o tajemství bytí křesťana.

V 7- apodiktické tvrzení tohoto verše nastoluje otázku: komu tedy, když ne sobě?
V 8 - odpověď zní: Ne (jen) jeden druhému, ale Pánu. Náležení Pánu, a to v životě i ve smrti, je základním učením křesťana a také největší šancí člověka.

V 9 - Ježíšova smrt a vzkříšení nejsou ani odchodem z tohoto světa, ani odchodem z lidství. Naopak jsou definitivním vstupem do "panství života" i "panství smrti" - zachycení člověka ve všech jeho situacích.


Evangelium
Mt 18,21-35
Jedna z nejnázornějších perikop. Kromě poukazu na absolutní nutnost odpuštění vede také k pochopení toho, co odpuštění je. Není to zapomenutí, ale zřeknutí se (oprávněného!) nároku. A dává život, který se může rozvíjet. Je také bezbranné: umožní aby se život rozvinul, jak dobrým, tak špatným směrem - jak je vidět v podobenství. Na druhé straně je však patrné, že odpuštění je obdarováním. Pokud člověk odpouští, jedná způsobem, který je podobný Božímu jednání.


K úvaze
Řím 14,7-9
V antickém Římě měla velký význam odpověď na otázku: "Komu patřím?". Pánové otroků byli totiž různí. Toto dnes není, člověk si naopak velmi cení, jestliže "nepatří nikomu", je-li autonomní. Ale téměř absolutní autonomie vede nutně k pocitu ztracenosti a osamění. Z toho pak vzniká strach a také vazby na ty, kteří "nikam nepatřící" vážou - sekty, guruové. Stojí za to dát si práci s vysvětlením pojmu "patřit Pánu". Je to "vlastnictví", které nezotročuje, ale vede k rozvoji člověka.


Myšlenky k promluvě
Mt 18,21-35
Také jste se rozhořčili nad tím tvrdým služebníkem? Právem! Přepočteme-li to na naše peníze, pak v podobenství bylo odpuštěno tomuto služebníkovi asi 170 mil. korun a on dělal rámus kvůli 300 Kč. To je nehoráznost! Jenže to podobenství není vyprávěno proto, abychom se rozhořčovali nad někým jiným. Je vyprávěno nám pro poučení. Říká-li Ježíš Petrovi, že má opustit 77krát, znamená to asi tolik, jako pokaždé, vždy, bez omezení. Odpustit vždy. To je tvrdý požadavek! Znovu a znovu po chybě neodepisovat člověka, ale dát mu příležitost, aby nás mohl i dobře překvapit. Nikdy se nemstít, neoplácet, neživit hořkost v srdci. Netrvat jen na svých nárocích, i když jsou oprávněné. Tak to má být. Lehko se to říká, těžko dělá. Kde k tomu vzít vždy motiv, důvod, sílu? Podívejme se znovu na dnešní podobenství! Jestliže jsem pochopil, co je hřích a co je Boží odpuštění, potom rozpoznám ve velkomyslném pánovi z podobenství Boha a v tom služebníku, který byl dlužen asi 170 mil. sebe! Že jsme nic tak zvláštního v životě nedostali, že jsme nebyli tak obdarováni, aby to odpovídalo oněm 170 mil.? Uvědomme si toto: ve světě, který je prolezlý zlem různých druhů, v životě, který směřuje k blízké či vzdálenější smrti, je nám nabídnuto Boží partnerství a ještě víc - Boží synovství! Podíl na Božím životě. Podíl na Boží práci ve světě! A věčná budoucnost. A my toto občas nechápeme, nejednáme jako Boží spolupracovníci, neděláme si starosti o to, co od nás chce Bůh - prostě na Boží lásku reagujeme liknavě, nerozhodně, slabě či přímo tupě. Dovedeme nevidět, odmítnout či zahodit plné Boží dobro, a tak vnášíme do světa větší nesoulad, neřád, zlo, než jsme si ochotni připustit. To je hřích: zranění lásky, která je nám Bohem nezaslouženě nabídnuta! A Bůh, který nám není ničím zavázán, jemuž jsme naopak my stále dlužni, nám dovede ochotně odpouštět! Dokáže nás svým odpuštěním znovu přijmout a vymanit z pout zla! Dává nám novou budoucnost, hříchem nezatíženou. Křesťany se můžeme nazývat mimo jiné až tehdy, když toto odpouštění sami prožijeme. To ovšem znamená, že jsme pochopili, co je to hřích a že jsme v Boží ochotu odpustit uvěřili. Jestliže tedy odpuštění prožijeme, potom se nutně musí měnit naše vztahy k bližním: jestliže vím, že jsem byl Bohem štědře obdarován, potom vůči bližnímu nemohu být skrblíkem. Nechtít odpustit, když mi je odpouštěno - to je právě tak neúnosné, jak to ukazuje podobenství.

Minule jsme uvažovali o tom, co je to církev. Dnes nám tedy vyplývá další pohled: církev není společenství dokonalých. To by byla iluze. Z pohledu dnešního evangelia je církev společenstvím hříšníků, kteří vědí, že jsou hříšníky, kterým bylo odpuštěno, a kteří se z toho jaksepatří radují. Kteří jsou tak šťastni z odpouštění, že to trvale zjasňuje jejich život a dělá to jejich vztah k druhým velkorysým. Opravdu, nemusíme namlouvat sami sobě ani druhým, že jsme bezhříšní. Byla by to lež. Přijměme poctivě svou hříšnost. Ale uvěřme stejně poctivě v odpouštění a hlasme se k němu. Nejen slovy, ale i prakticky. Aby ten, kdo s námi žije, se mohl podivit naší velkorysosti a naší upřímné snaze o odpuštění. A už teď si můžeme uvědomit, že všichni, jak tu jsme, jsme Boží odpuštění zažili. Každému z nás už Pán odpustil. I to nás spojuje. A je to zdroj trvalé radosti.