Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
28. neděle v mezidobí - C / Stůl slova - Aleš Opatrný

Zastává-li člověk automaticky požadující postoj k životu (nebo vůči Bohu), připravuje se o jednu velice důležitou dimenzi života: Přestává být obdarován.

28. neděle v mezidobí - C

Rozbor textu

1. čtení
2 Král 5,14-17
Ještě důrazněji než dnešní evangelium ukazuje starozákonní čtení uzdravení jako Boží akci, která vede k víře. Náman, pohan, poznává podle svého uzdravení, že Hospodin je jediný Bůh. Prorok sám uzdravení nezpůsobil, ale přivedl Námana k důvěře v Hospodina, což bohužel se do našeho úryvku nevešlo.

Uzdravený Náman pak ukáže svou vděčnost tak, jak to bylo tehdy obvyklé - obětováním celopalů Hospodinu. K tomu si odváží prsť ze země Hospodinovy, protože tehdy byla božstva spojována především s určitými územími.

Odmítnutím osobního daru neukazuje prorok snad skromnost, ale ukazuje na původce uzdravení - Hospodina, kterému měla být prokázána vděčnost.


2. čtení
2 Tim 2,8-13
Pavel pokračuje v dodávání odvahy Timotejovi. Nijak nezastírá obtíže apoštolského poslání včetně svého věznění. Nadějí je mu ale Kristovo vzkříšení a náš podíl na něm. Tento podíl závisí na naší (nejisté) věrnosti a na zcela spolehlivé věrnosti Kristově.

Verše 11-13 jsou zřejmě starokřesťanským liturgickým hymnem, kterým náš úryvek vrcholí.


Evangelium
Lk 17, 11-19
V 12-13 - malomocní byli vyloučení ze společenství Izraele. Museli se zdržovat mimo lidská sídla a nemohli se zúčastnit života společenského a náboženského

V 14 - uzdravení z malomocenství (nebo z vyrážky, která ho připomínala) musel konstatovat podle Tóry kněz. Teprve potom se mohl nemocný vrátit do pospolitosti Izraele. Ve chvíli, kdy se malomocní vydali k této „kontrole“, tedy ve chvíli, kdy uvěřili, že je Ježíš uzdravil, byli očištěni.

V 15-16 - to nebyl jen vděčný člověk. Byl to vyznavač, který velebil Boha slovy i činem. Padl Ježíšovi k nohám, udělal ten typ klanění, který patřil jen Bohu, a tak vyjádřil, že ho v Ježíši uzdravil Bůh. Oprávněně tedy vzdal Ježíšovi božskou poctu. A k zahanbení posluchačů - z nichž mnozí Ježíšovi nevěřili - byl tento člověk Samařan, tedy „jinověrec“.

V 17-18 - ti ostatní uvěřili v uzdravení a tím to končilo. Proto se nevrátili. Samařan uvěřil, že se v Ježíši setkal s Bohem a vyjádřil to, došel tedy k cíli. Protože u Ježíše nejde jen o zdraví jako takové, ale o nalezení Boha a o dosažení záchrany:

V 19 - zde je to právě vyjádřeno: víra vedla nejen k uzdravení, ale k uvěření v Mesiáše, tedy ke spáse.


K úvaze
Má-li si člověk dobře poradit se všemi texty Nového zákona o uzdravování, musí si uvědomit, že uzdravení je v Písmu vždy projevem suverénní moci Boží, že to není výsledek magického konání uzdravovatele, že to není také kousek, vykonaný pro obdiv publika a že hlavně v Novém zákoně je každé uzdravení projevem nástupu mesiášského času, je překonáním moci zla a hříchu. I když je pro nás neudržitelné vidět v nemoci okamžitý a konkrétní trest za hřích (tento pohled odmítá i evangelium), je třeba vidět, že jakýkoliv nepořádek v řádu stvoření a tedy nemoc na prvním místě, byl chápán jako důsledek hříchů lidí všeobecně, jako projev moci zla, která na člověka „může“ od té doby, kdy se člověk vytrhl z moci Boží - z ráje, a skrze hřích začal hospodařit „po svém“.

Probereme-li jednotlivé motivy, které text obsahuje, pak motiv vděčnosti není zdaleka jediným a nestojí tu už vůbec jako samostatné téma. Mohli bychom spíš říci, že je to poučení o správném vztahu k Ježíši a k Bohu a navíc je to nadějeplný text ukazující, že nejen vyřazení malomocní, ale i ten, kdo je navíc „vyřazen“ pro své jinověrectví, totiž Samaritán, má u Ježíše naději. Především je odmítnuta každá samozřejmost nároků vůči Bohu. Vše, co je od Boha - a překonání hříchu zejména - je dar, tedy ne něco, nač by měl člověk samozřejmý nárok. Záchrana pro člověka pak je nejen tam, kde je mu pomoženo, ale spíš tam, kde se otvírá správný a tedy pravdivý vztah mezi člověkem a Bohem.


Myšlenky k promluvě
Lk 17, 11-19
Je zřejmé, že pro poučení ze společenské výchovy, že je totiž třeba poděkovat, nám toto evangelium vyprávěno není. Nemluví se zde v prvé řadě o vděčnosti, ale o víře a o Božím daru. A o nárocích člověka před Bohem.

Všichni zmínění malomocní přistupovali k Ježíšovi s důvěrou. Všech deset od něho čekalo uzdravení. Ale těch devět Izraelitů to zřejmě bralo jako něco, nač mají nárok. Patří k vyvolenému národu, platí pro ně zaslíbení daná otcům. A jsou-li uzdraveni, pak je podle nich všechno v pořádku, dostali, nač mysleli, že mají nárok. Drsně řečeno: jaképak chválení Boha, když on udělal vlastně to, co (podle nich) byl povinen udělat. Když si vzpomeneme na evangelium minulé neděle, vidíme, že postoj těch uzdravených znamená obrácení věci naruby: zatímco člověk, když vykoná, co od něj očekává Bůh, nemá čekat od Boha díky. „Je jenom služebníkem“, staví těch deset uzdravených do podobné role Boha - jakoby jemu nebylo třeba děkovat, když udělá, co měl udělat, „jakoby on byl jenom služebníkem“. A záměna role Boží za lidskou a lidskou za Boží, provedená člověkem, je vždycky špatná. V pohledu Ježíšově není postoj těch uzdravených a Boha nechválících malomocných uznán za víru. Víra je až tam, kde člověk vidí Boha a jeho věci správně, tedy Boha jako dárce a ne jako někoho, kdo je nám zavázán či podřízen. Zatímco v prvním případě jde jen o vztah jaksi funkční - „zajímáš mne jen potud, pokud vykonáš to, co od tebe čekám“, jde v případě Samaritána o vztah oboustranně plný, obousměrný, hodný bytostí schopných lásky. A navíc - Samařan se cítí být obdarován, ne jen „obsloužen“, je tedy bohatší!

Zatímco tenkrát zaujímali ten samozřejmě požadující vztah Židé vůči Bohu s odvoláním se na své vyvolení, tedy ze sebevědomí vyvoleného národa, je dnes celá věc poněkud posunuta. Zdá se totiž, že dnes zaujímají lidé samozřejmě požadující postoj vůči Bohu a vůči životu jen ve jménu svého lidství. Požadavky na zdraví, na život, na úspěch a podobně jsou stavěny bezpodmínečně, jsou označovány jako práva. Chápe-li člověk ve vztahu k člověku nárok na život, zdraví, práci atd. jako své právo, je to v pořádku. Ale chápe-li to tak vůči Bohu či vůči životu jako celku, pak to zřejmě tak v pořádku není. Nejen proto, že to prostě „nefunguje“ (člověk nedostává tyto dary vždy tak, jak by chtěl), ale také proto, že to není pravda a že to tedy člověku zkresluje pohled na život jako celek. Člověk přece není tvůrcem a dárcem života, zdraví, atd. Je stvořením, ne stvořitelem. Nemůže se tedy stavět jako ten, komu je všechno zodpověděno. A navíc: zastává-li člověk tento automaticky - požadující postoj k životu (nebo jako křesťan vůči Bohu), připravuje se o jednu velice důležitou dimenzi života: Přestává být obdarován. Jeho život se podobá spíš výsledku splněného nebo nesplněného plánu, než něčemu, co je neseno pocitem obdarování a vděčností, která člověka neponižuje, ale která dělá teprve jeho životní postoj úplný a pravdivý.

Vraťme se znovu k našemu textu. O zachraňující víře se mluví jen u Samařana. Ne proto, že by věřil víc než ostatní v Ježíšovu uzdravující moc, ale proto, že on pochopil svůj vztah k Ježíši a k Bohu správně, úplně - věděl, že mu Bůh není ničím zavázán, ale že ho přes to obdaroval. Srovnání evangelia minulé neděle s tímto evangeliem nám ukazuje celou věc ještě názorněji: pozice nás, služebníků, je zcela jiná, než pozice Boha - tvůrce. Nelze je zaměňovat. A z jejich respektování vychází teprve správný a člověka obšťastňující vztah s Bohem.