Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Advent (cyklus C)
3. neděle adventní - C / Stůl slova - Aleš Opatrný

3. neděle adventní - C

Rozbor textu

1. čtení
Sof 3, 14-18a
Čím více člověk zná ze Starého zákona rozsah a hloubku nevěrností Izraele, čím více zná tvrdá slova proroků, která mluvila o zlých důsledcích porušování smlouvy s Hospodinem, tím více užasne nad jásavými a nadějeplnými slovy odpuštění v dnešním úryvku. Tak, jak píše prorok, by se měla cítit církev, kdykoliv koná pokání. Bůh je uprostřed ní, je jí králem, a to ještě víc než ve starozákonní době, protože je přítomen v církvi ve svém Synu, v moci jeho Ducha. A tak by se měl cítit i jednotlivec, když se smíří s Bohem, který pak i nad ním "plesá v radosti", "s veselím nad ním jásá". Pokud se křesťan raduje sám ze sebe, je to dost slabý důvod k jásotu. Ale zahlédne-li radost Boží nad sebou samým a nad ostatními, nad jejich obrácením, nad "zrušením trestu", má důvod k jásotu bez hranic.


2. čtení
Flp 4, 4-7
Boží blízkost a Boží pokoj není jen důvodem k radosti, ale je záchranou, ochranou křesťanova srdce. Dívá-li se křesťan víc na svoje hříchy než na tuto blízkost, těžko se může radovat. Nezažívá- li v sobě Boží pokoj, je těžké, aby se cítil v bezpečí. Jako kněží čas od času tyto věci říkáme a někdy s výčitkou: proč se neradujete? Proč v sobě nemáte pokoj? Ale měli bychom pokorně vědět, že je to někdy i naše vina. Ježíš vyháněl démony, Ježíš uzdravoval nemocné na duchu i na těle, Ježíš dával pocítit, že se království Boží přiblížilo. A my? Pokud ano, dobře. Pokud říkáme: "my ale nejsme Ježíš!", máme pravdu, ale máme vědět, že on říká: "Ještě větší skutky budete dělat, protože já jdu k Otci." Nestačí tedy lidi k radosti a pokoji vyzývat, je třeba jim osvobozením od zla k tomu účinně zjednávat cestu, i když je to těžké. Pokud lidi jen nadchneme svou řečí (přítomností), nutně to z nich vyprchá, nebo se nechávají "nadchnout" znova a znova. Pravé uzdravení mocí Kristovou se pozná podle toho, že jeho plody si nese uzdravený v sobě do dalšího života - nevyprchají, i když nadšení pomine.


Evangelium
Lk 3, 10-18
Perikopa v sobě nese drama, kterým žila nemalá část Ježíšova okolí a které zřejmě pokračovalo i po Ježíšově smrti: Je mesiášem Jan nebo Ježíš? Jan nepochybně lidi fascinoval. Ale fascinace výzvou k obrácení není ještě úplná. V posledku jde o toho, kdo sám přináší spásu, tedy nový život v Duchu. A na něho - tedy Ježíše - Jan zřetelně ukazuje.

Podrobný rozbor textu by byl velmi rozsáhlý. Text totiž není nijak jednoduchý. Povšimněme si aspoň několika zásadních kroků víry, které naznačuje:
- Jan upoutal zástupy svým zjevem i slovem. Otázka "co máme dělat" je pak ta nejlepší, jakou lze položit.
- Janova rada je radou k nápravě života. Ale to nestačí! To je jen předpoklad.
- Jan ukazuje na "toho silnějšího". O toho jde, protože on křtí "Duchem a ohněm", ne už jen vodou. Jinak řečeno: on není jen ten, kdo by vybízel k pokání a vedl k odpuštění. On je ten, který vede k porozumění a k naplnění. On čistí - za ním nezůstává dobro a zlo promíchané k nerozeznání.

K těmto krokům je pak posluchač evangelia osobně vyzýván.


K úvaze
Jan je nenapomínal, ale přiváděl k radostné zvěsti, totiž ukazoval na Krista. Naplnit jeho tři první výzvy je důležité, základní - ale je to jen předpoklad, není to ještě křesťanství. Až tam, kam se dostane Ježíš, až tam, kde je oheň a Duch, až tam skutečně křesťanství začíná. Splnit janovskou úlohu tedy znamená ukazovat, dovádět až ke kontaktu s Kristem, ne jen hlásat nápravu mravů.


Myšlenky k promluvě
Lk 3, 10-18
Kdo je to skutečně křesťan? V názoru věřících i nevěřících často ten, kdo se rozdělí o šaty, jídlo, vidí-li potřebného. Kdo nejedná nepoctivě. Kdo se nedopouští násilí. Kdo dělá to, co radí v dnešním evangeliu Jan Křtitel. Tak smýšlejí mnozí. A uniká jim, že v tomto případě není vlastně o Kristu vůbec řeč, že pro tuto náročnou lidskou ušlechtilost je jakoby nepotřebný. Jan Křtitel je nesmírně důležitý předchůdce. A podobně jeho rady jsou nutnou "přípravkou". Kdyby se člověk nechtěl pro lásku a spravedlnost aspoň trochu nadchnout, sotva by Kristu porozuměl. Jenže nejde nakonec s poslední důležitostí ani o naše dobré činy, ani o Jana Křtitele. Jde o "toho silnějšího", než je Jan. A to je Ježíš, ten silnější, ten, který křtí Duchem svatým a ohněm. A o to jde. Člověku v perspektivě evangelia už nestačí snaha o dobro, i když s ní rozhodně přestat nesmí. Může se stát ale víc. Člověk může být naplněn Duchem, proměněn. Být naplněn ohněm, který zapaluje druhé. A právě kvůli tomu Ježíš přišel. Nejen proto, aby náš život byl o něco ušlechtilejší, přišel kvůli naší proměně. A kvůli tomu, a bychom se - pokud ho přijmeme - stali nástroji k proměně druhých. K prokvašení celého světa. Je tedy třeba projít s Janem ke Kristu. Obrátit se od hříchu, nechat jej utopit v Jordánu, nadchnout se (velmi prakticky!) pro uskutečňování dobra a dojít ve víře ke Kristu. Tady přestávají nezávazné postoje. Oheň může být nebezpečný a Duch, který se zmocní člověka, dělá s ním podivuhodné věci. Ale teprve tam začíná skutečné křesťanství, kde je víra v Krista Vykupitele, kde je spalující oheň, kde naplňuje Duch. Jinak je to v nejlepším případě ušlechtilý humanismus, který jistě není zbytečný, ale který nelze zaměnit za realizovanou víru v Krista. Skrze ní se člověk stává novým stvořením. A k této proměně v nové stvoření jsme vyvolení a povolaní, a to samozřejmě ne jen my sami.