Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Postní doba (cyklus B)
3. neděle postní B/ 1 Kor 1,22-25 / Plytké fráze o utrpení...

Bratři! Židé si přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost. Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to židé nebo pohané, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť "pošetilá" Boží věc je moudřejší než lidé a "slabá" Boží věc je silnější než lidé.
(Bible 1 Kor 1,22-25)



Co znamená hlásání Krista ukřižovaného?

Pro nás katolíky může být zobrazení Ježíše na kříži tak samozřejmé, že je to až nebezpečné. Můžeme si to ověřit ve chvíli, kdy by po nás někdo chtěl srozumitelně vysvětlit, jak jsme si přisvojili apoštolova slova "my kážeme Krista ukřižovaného". To přece nemůže znamenat jen to, že opakujeme, že Ježíš zemřel na kříži! Ani to, že bolesti a smrti přikládáme nějaký pozitivní význam. Co pro nás tedy znamená hlásání Krista ukřižovaného?



Touha po znameních a zázracích
může odvádět pozornost od podstatného

Apoštol se nejdříve jasně vymezuje proti velkým autoritám svého okolí. Znamení a zázraky které si přejí Židé, nejsou samy o sobě ničím špatným. Víme to jak ze Starého zákona, tak z evangelií, kde se s nimi setkáváme. Ale toto není jádro Pavlovy zvěsti a touha po znameních a zázracích zřejmě může člověka i odvádět od porozumění základní křesťanské zvěsti. Podobně je to i s moudrostí, kterou pěstovali a žádali Řekové. Ačkoliv Starý zákon moudrost chválí a vidí v ní výrazné dílo Boží, samo hledání moudrosti podle lidských měřítek není to, k přijetí evangelia vede.



Zkrachovalý mesiáš?

Když Pavel řekne "my kážeme Krista ukřižovaného", je třeba rozumět tomuto výroku v souvislostech. On totiž říká, že káže ukřižovaného mesiáše (Kristus je překladem řeckého "chrestos" a to je překladem hebrejského "mašijah", pomazaný Páně, mesiáš). Ukřižovaný mesiáš byl ovšem pro většinu židů v Pavlově době něčím nepředstavitelným, pohoršujícím. Mesiáše si představovali jako slavného vítěze. A pro Řeky nebyl trpící a umučený člověk rovněž žádný vzor, ledaže by to byl umučený mudrc. Ten by byl ovšem zajímavý pro svou moudrost, ne pro svou smrt. Pavel ale vidí v obraze trpícího umučeného mesiáše vrchol Boží moudrosti a moci. Bůh si může dovolit takovou "slabost", že nechá zachránce zničit nepřáteli, že nechá naději zemřít na kříži a přece dosáhne takto konečného vítězství nad zlem!



Všichni raději vítězíme než prohráváme…

Tyto skutečnosti můžeme tedy konstatovat a můžeme přijmout za své, že takto jedná Bůh. Zbývá však otázka, jak my sami tuto Boží moc a moudrost pochopíme a jak si ji přisvojíme. Vždyť dodnes je Kristův kříž pro mnoho lidí výrazem pošetilosti nebo bezmoci! A jsme-li k sobě upřímní, potom asi přiznáme, že přeci jen raději vítězíme než prohráváme a raději vyhlížíme to, co život rozvíjí, než to, co vede k zániku.



Ježíšova smrt nestojí osamoceně - následuje vzkříšení

Je samozřejmě pravda, že jak u Pavla tak v celém autentickém předávání křesťanské víry nestojí Ježíšova smrt osamoceně - bez vzkříšení. Věříme v Krista ukřižovaného a vzkříšeného. Ale jakkoliv je vzkříšení mocným vítězstvím nad smrtí, není tím Ježíšova smrt zrušena, ukřižování neztrácí svou skutečnost a je nezbytnou cestou ke vzkříšení. Jak tedy vyznáváme Ježíše Krista ukřižovaného? Myslím, že na tuto otázku člověk tvoří odpověď celý život. Jako velká výzva před námi stojí dvojí velký dar: Bůh dal svého Syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul a Boží syn Ježíš dal svůj život na cestě svědectví Božímu království. Tento dvojaký dar je pro nás záchranou a je zdrojem bohatství - účasti na životě Božím - které nezničí ani smrt. A je také výzvou k postojům, které jsou podobné: k podobnému ochotnému dávání sebe a svých zájmů ve prospěch lásky k Bohu a k člověku.

Jako karikatura této zásadní skutečnosti potom působí mnohé plytké fráze o utrpení, které se mezi křesťany vyskytují ve chvílích, kdy jsou nad utrpením druhého člověka bezradní a kdy jsou vlastně přistižení při malosti a plytkosti svého chápání ukřižovaného spasitele. Velcí svědkové ukřižovaného Ježíše - od apoštola Pavla po Matku Terezu, od svatého Františka po P. Pia -nejsou smutní bolestíni ani v utrpení si libující sebemrskači. Byli plni života, který dávali i druhým. Ale před křížem neuhýbali. I to je pro nás výzva.