Víra není jen souhrn krásných nauk, nýbrž vztah lásky k živé Osobě.   - archív citátů

Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Advent (cyklus A)
4. neděle adventní - A / Stůl slova - Aleš Opatrný

4. neděle adventní - A

Rozbor textu

1. čtení
Iz 7,10-14
Ponor do minulosti může být motivován zájmem o to, "jak to tenkrát bylo", nebo snahou, obohatit se něčím, co někdo z lidí kdysi prožil. Jistě, toto má smysl i při našem zabývání se Písmem, tedy textem dávno minulým. Ale nemůžeme u toho končit. Slovo Boží je stále živé, děje se, naplňuje se v dějinách před námi, v dějinách našich, v budoucnosti. A toto dění objevujeme.


Je to klasický mesiánský text, který bývá v klasických učebnicích řazen mezi starozákonní důkazy Ježíšova mesiášství. Moderní biblistika se na vše dívá trochu jinak, na jedné straně pouhý jednoduchý "důkaz" problematizuje, na druhé straně se zdá, že z celku biblické zvěsti vytěží ještě více.

Přihlédneme-li k dějinné situaci, v níž byl text napsán, je zřejmé, že Izajáš mluví k Achazovi, ke králi, aby mu ukázal cestu v hrozícím akutním nebezpečí. Znamením Boží věrnosti, na niž jedině by se měl král spolehnout, je narození královského syna. (Achaz je z davidovského rodu, je tedy nositelem zaslíbení). Tohoto syna počne mladá žena, jak přesně říká hebrejský text - králova manželka, Septuaginta, podle které cituje Matouš, má ale na tomto místě "panna", a Matouš vztahuje předpověď narození u Izajáše pouze na jednoho člověka - na Ježíše. Kde je tedy pravda? Máme se držet striktně starozákonního významu, nebo přijmout novozákonní "posunutí smyslu"? Pravda leží v dějinách. A Izajášovo slovo míří zřejmě dějinami do konkrétní přítomnosti, pak dál do budoucnosti a naplňuje se. Tak, jak se projevil Hospodin jako věrný Achazovi a jeho současníkům, tak se bude projevovat v dějinách dál. Izajášovo slovo není pravdivé jen v jeho době, ono se stává platným dál, v dějinách, a Ježíš je pak vrcholným naplněním Izajášova příslibu, který konečně vychází ze zaslíbení, daných Abrahámovi a Davidovi, rozvíjí je a konkretizuje. A toto zaslíbení se naplňuje i na nás, protože nám se dítě narodilo, totiž i pro nás, nám, se narodil Ježíš, i když jsme zas o 2000 let dál. A tak můžeme vyčíst z Písma i z dějin velkou věrnost Boží, která se táhne dějinami od Abrahama, přes Davida, Achaza, Ježíše až k církvi, a tedy po dnešek i do budoucnosti.


2. čtení
Řím 1,1-7
Právě toto je třeba vzhledem k vánočním svátkům, vzhledem k jejich poezii a všemu rozplývání se nad dítkem jasně říci: jde o Ježíše z rodu Davidova, tedy o naplnění zaslíbení, o Božího Syna, ukřižovaného a vzkříšeného. Nejde o žádný věčný symbol dítěte, o žádný svátek pokoje, bratrství a čehokoliv podobného, ale jde o jedinečnou, zcela singulární neopakovatelou událost v dějinách. A protože tento Ježíš přišel, má být všem svatým (= křesťanům) dán pokoj (totiž šalom, tedy plnost všech Božích obdarování) od Otce a jeho Syna. Nic míň. A kdo to nevidí, vidí velmi málo.


Evangelium
Mt 1,18-24
Přes všechnu lidovou poezii, výtvarné ztvárnění, kazatelské zážitky atd. je třeba jasně vidět: u Mt 1,18-24 jde o počátek života Mesiáše, v němž se už ukazují jak jeho určení a poslání, tak i jeho skutečná podstata. Jsou to texty vyznání Krista, texty darované vírou a velikonoční zkušeností" (W.Trilling), nikoliv jakýsi popis Ježíšova dětství pro zvídavé obdivovatele.

Zatímco v 1. kap. Lukáše je v popředí Marie, zde u Mt je v popředí Josef, a to proto, aby byl odůvodněn Ježíšův davidovský původ. Ten je pro nás základní legitimací jeho mesiášského nároku, odtud Matouš dovozuje obsah a význam tvrzení, že Ježíš je Syn Boží. Bez starozákonní představy o Mesiáši a bez znalosti starozákonních zaslíbení Izraeli nelze dost dobře Matoušovi rozumět.


K úvaze
Iz 7,10-14
Izajášův text není jen zaslíbením. Pro Achaza byl míněn především jako výzva k jednání: jednej jen na základě Hospodinova příslibu, neboj se, nezajišťuj se politicky! To platí i pro nás. I když dojdeme dál, totiž až k evangeliu o narození Ježíše, platí Izajášova výzva i pro nás, a ještě silněji: my víme víc než Achaz jak je Bůh věrný, jak lze na jeho zaslíbení spolehnout. Jeho zaslíbení nám jsou v Ježíši dále konkretizována. A tak tím víc se po nás žádá jednat na podkladě Božích zaslíbení, ne na podkladě lidské moudrosti, natož politické vypočítavosti. A právě toto konkrétní dovedení k dnešku je třeba domyslet.



Mt 1,18-24
Čtenáře či posluchače by neměl nad tímto textem iritovat ani fascinovat "pohádkový kolorit", neobvyklost živých snů a panenského početí. Nebojme se, že zde jde víc o symbol, který v sobě nese závažný a závazný obsah víry (dogma), než o pouhý popis skutečnosti, protože obsahem víry v nejvlastnějším slova smyslu není to, že Josef měl sen, ale že Ježíš je Bohem darován, že jeho původ je zcela v Bohu, že Mesiáš není lidmi "vyprodukován", že je naplněním Boží věrnosti, Božích slibů. Z tohoto hlediska pak neruší, že při faktu panenského početí je pro nás davidovský původ Ježíšův málo přesvědčivý (protože je jen "právní" - přes Josefovo zasnoubení s Marií) - kontinuita od Davida k Ježíšovi jde přes Boží věrnost, přítomnou a naplňovanou v dějinách Izraele. A toto je více než pouhé mechanické odvozování potomků. Postava Josefova ztělesňuje toto naplnění věrnosti. S lukáškovým mariánským důrazem má to podstatné stejné: Mesiáš je Božím darem a tento dar přivádí na svět ten, kdo je chudý, nedělá si před Bohem nároky na odměnu a dá se jím vést. V tom si jsou Maria a Josef u Matouše takřka k nerozeznání podobni.


Myšlenky k promluvě
Iz 7,10-14
Bylo by nemilým omylem hledat v dnešním evangeliu především informace o tom, "jak to tenkrát bylo", než se Ježíš narodil. Protože toto evangelium mnohem spíš vypovídá o tom, kdo je to Ježíš, jaký je jeho nejposlednější původ, a tedy i jaký je Bůh, kdo je to Bůh.

Celé evangelium svědčí o tom, že Ježíš byl člověk podobný nám ve všem, kromě hříchu, narozený ze ženy jako každý z nás, jako dítě odkázaný na dospělé atd. Ale současně nám celé evangelium dosvědčuje, že Ježíš přichází od Boha, je Božím Synem, je novým počátkem v lidstvu - tím, kdo není zasažen hříchem, a přece je člověkem, že je darem tvůrčí moci Boží - Ducha svatého. A nic jiného nám nevypovídá ani dnešní evangelium, které způsobem názorným a jak jen možno srozumitelným tuto velkou pravdu předává: Ježíš vychází z Boha, z Ducha Božího, jenž tvoří všechno nové, je darovaný lidstvu Otcem. A dnešní čtenář evangelia je tázán, stejně jako král Achaz před více než dvěma a půl tisíciletími, jestli v Bohu věrného dárce rozpoznává. Jestli je schopen se ve svém životě spolehnout na obdarovávající věrnost Boží, nebo jestli bude hledat pomoc jen u lidí. Achaz, ač nositel davidovských zaslíbení, byl v pokušení hledat ve svízelné politické situaci pomoc u okolních králů. A prorok jej upozorňuje, že narození syna pro něj bude znamením, že Bůh se stará a že je věrný, že budoucnost Achazova a Izraele nezávisí na smlouvách s okolními králi, ale na Hospodinu, dárci života.

My máme důvody k důvěře ještě markantnější: Bůh nám do lidských dějin i do lidské společnosti daroval svého Syna, dílo Ducha, počátek nového stvoření. Máme tedy hledat naději především ve starém stvoření zasaženém hříchem, tedy v tom, co je jen lidské, jen člověkem vymyšlené a vytvořené? Každá tíže lidských dějin, dříve jako dnes, ukazuje tuto otázku se značnou naléhavostí. Bůh dává svůj dar - Ježíše stále, dává sebe sama stále, ale stojí člověk o to? Co chceš Ty? Otázku, zda chceš Boha nejvíc, jako největší dar, si musíš položit sám. Otázku, zda jsi ochoten a schopen přijmout tento dar jako Josef - ve vědomí chudoby a s postojem otevřenosti. Ne, Bůh nedává málo, tam potíž není. Potíž je v tom, že člověk chce nejvíc to, co mu Bůh nedává, a nestojí o to, či neví o tom, co mu Bůh nabízí. Ale jak vinit Boha, že nedává něco (zdraví, pohodu, dostatek toho či onoho), když dává sebe?

Narození Ježíše, jakkoliv je časově vzdáleno, může být i dnes pochopeno jako znamení. Ale znamení musí být "dešifrováno" tak, aby se člověk setkal se skutečností samotnou. Josef i Marie toto znamení alespoň z části rozpoznali a hlavně Boží dar - Ježíše - přijali, jakkoliv jim zkomplikoval život. Proto byl jejich život plodným pro všechny generace lidstva.
 

Čtení z dnešního dne: Úterý úterý 18. 2.

Jak 1,12-18; Mk 8,14-21

Komentář k Mk 8,14-21: Kvas farizejský a kvas herodovský dokáže zničit celou mísu pečlivě připravených surovin k přípravě těsta. Před jakým kvasem by nás asi Ježíš varoval dnes?

Zdroj: Nedělní liturgie

Knižní tip: Pán se stará - Josef Prokeš

Knižní tip: Pán se stará - Josef Prokeš
(12. 2. 2020) Kniha vede čtenáře k novému pohledu na víru. V krátkých textech se zabývá celou řadou závažných křesťanských témat,…

sv. Valentin z Terni (14. února)

(12. 2. 2020) Svatý Valentin, jeden z nejuctívanějších světců na světě, byl občanem Interamny (dnešní Terni) v Umbrii a podstoupil…

Panna Maria Lurdská a Světový den nemocných (11.2.)

(9. 2. 2020) 11.2. se slaví svátek Panny Marie lurdské a Světový den nemocných.

Svatá Josefina Bakita (svátek 8.2.)

(7. 2. 2020) Svatá Josefina Bakita (*1869 Súdán +1947 Itálie) byla v osmi letech unesena od své rodiny. „Volala jsem maminku a…

Týden manželství

(6. 2. 2020) Dobré manželství není samozřejmost. To si uvědomují i orgranizátoři Národního týdne manželství, který se pořádá od roku…

Blahoslavený rakouský sedlák, který odmítl bojovat za nacisty

Blahoslavený rakouský sedlák, který odmítl bojovat za nacisty
(5. 2. 2020) Film Skrytý život (Hidden life) od Terrence Malicka vykresluje životní příběh rakouského farmáře Franze Jägerstättera.

Pouť ke sv. Valentinu v Praze na Vyšehradě v sobotu 15.2.

Pouť ke sv. Valentinu v Praze na Vyšehradě v sobotu 15.2.
(3. 2. 2020) Pouť ke sv. Valentinu v Praze na Vyšehradě letos připadne na sobotu 15. února.

Hromnice, Svátek Uvedení Páně do chrámu a Světový den zasvěcených osob (2.2.)

Hromnice, Svátek Uvedení Páně do chrámu a Světový den zasvěcených osob (2.2.)
(30. 1. 2020) Svátek Uvedení Páně do chrámu (2.2.) se lidově nazývá Hromnice. Tento den se slaví i Světový den zasvěcených osob.

Knižní tip: Láskou za lásku - Edita Steinová

Knižní tip: Láskou za lásku - Edita Steinová
(29. 1. 2020) Brilantně a přitom vroucně napsaný životopis Terezie z  Avily z  pera Edity Steinové ukazuje…

Shincheonji

je poměrně mladé náboženské hnutí pocházející z Jižní Koreje.

Křesťanské církve po celém světě vydaly prohlášení varující proti tomuto náboženskému společenství.

Za důvod udávají sektářskou povahu církve Shincheonji - manipulativní praktiky, snahu o utajování, rozpory s křesťanským učením apod. Její členové zpravidla postupně opouštějí rodiny a omezují veškeré kontakty mimo členy společenství. 

Více informací: 

www. scjinfo.cz