Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Advent (cyklus B)
4. neděle adventní / Stůl slova - Aleš Opatrný

4. neděle adventní - B

Rozbor textu

1. čtení
2 Sam 7,1-5.8b-12.14.16
Tento text není jen prostým proroctvím o narození Mesiáše, syna Davidova, syna Božího. Je v něm v mistrné zkratce jasně vyjádřena zásadní ekonomie Boží záchrany: ne David, ale Hospodin buduje a staví Boží dílo na zemi. Ne David pro Hospodina, ale především Hospodin pro Davida může něco vykonat. A ne z kamene, ale z lidí: Hospodinova stavba je realizována v lidech a pro lidi.


Žalm 89/88
Zatímco povrchní křesťané si porůznu vymýšlejí, jaké obecně lidské události znázorňuje narození Ježíše, křesťanství novozákonních autorů, které vychází ze starozákonních zaslíbení, mluví jednoznačně: Ježíš je Davidův potomek, je naplněním zaslíbení, smlouvy, Boží přísahy, o níž mluví dnešní žalm a o níž svědčí velká část Starého zákona. Bez této perspektivy nelze vykládat Kristovo narození bez zkreslení.


2. čtení
Řím 16,25-27
Pavel jde ještě dále: nejen k davidovským zaslíbením, ale k věčnému úradku Božímu, tedy mimo tento svět a mimo tento čas. To, co hlásá křesťanství, není lidská konkurence. Je to objevení se něčeho v čase, co existuje (existovalo) mimo čas. Samotný úryvek je ale pro krátkost těžko srozumitelný.


Evangelium
Lk 1,26-38
Solidní exegeze by byla na mnoho stránek. Povrchních řečí bylo v této souvislosti řečeno mnoho, není třeba je opakovat. Ujasněme si tedy alespoň několik bodů:
1. Lukáš neříká ani tak "jak se stalo", ale "co se stalo". A toto "co se stalo" vypráví orientálním způsobem, tedy příběhem. Tomu "co se stalo" je tedy třeba především věnovat pozornost.

2. Staly se v zásadě dvě věci. Bůh naplnil svůj slib, Davidovská záležitost trvající tisíc let v dějinách, dochází k naplnění. To je vzhledem k celkovému rázu Lukášova evangelia zřejmě výpověď první. Zkráceně: Ježíš přichází jako dar Boží věrnosti. Druhou věcí je, že toto Boží odarování se neuskuteční bez lidí (Maria, Josef...), není mimo lidské dějiny, ale v nich. Proto má takovou cenu "antropologický rozměr události", totiž její mariánský obsah.

3. Redukuje-li se výklad jen na mariánský obsah, je to stejná chyba, jako kdyby se redukoval jen na Boží působení bez ohledu na Marii.

4. Poselství o Boží věrnosti je určeno všem dobám. Jeho aktualizace nesmí zahladit jeho význam.


K úvaze
Lidé často prožívají jak své radosti a naděje, tak i své nezdary, bolesti a strachy jako izolované události. Nejsou jimi. A už vůbec nic z toho, co patří do oblasti víry a spásy, není izolovanou událostí. Všechny dnešní texty nabízejí možnost zasadit událost víry a spásy do velkého celku Božího díla záchrany. Tím se získá jak hlubší osobní jistota víry, tak i správnější perspektiva pohledu. V žádném okamžiku lidských dějin věci spásy ani nezačínají od nuly, ani nekončí. Vše stojí na trvajícím Bohu a jeho bezčasové, do času neomezené lásce, která se promítá do lidských dějin, které jsou časové struktuře podrobené.


Myšlenky k promluvě
Když vyprávíme pohádku, potom se jaksi samo sebou rozumí, že to, o čem se hovoří, se stalo dávno. To, co bylo dávno, bývá trochu idealizováno a střízlivý člověk ví, že to, v čem žijeme dnes, není ani ideální, ani pohádka.

Jak je to ale s texty Písma, které - ať už starozákonní, nebo novozákonní - leží v minulosti? Jistěže jsme přesvědčeni o jejich pravdivosti a důležitosti - ale podívejme se opravdu do hloubky našeho vědomí. Nejsou to pro nás tak trochu idealizované pohádkové záležitosti? Nebylo by divu, kdyby to tak bylo. Protože člověku není zcela lehkým a samozřejmým vnímat Boží přítomnost v dějinách jako trvalou a stále stejně působící. Řada křesťanů si příliš jasně neuvědomuje, že to, co přináší Písmo, není dějepis, ale dějiny spásy! Což je skutečnost nad všechny dějiny a dějepisy! Dějiny spásy jsou totiž trvajícími dějinami vztahu Boha k lidem. Dějiny spásy se děly , dějí a budou dít. A to znamená, že my jsme jejich účastníky právě tak, jako David, jako Panna Maria, jako všichni, o nichž se v Písmu dočteme. A také to znamená, že jejich účastníkem je Bůh, ten který je stejný dnes jako v době Ježíšova narození, jako v době krále Davida, jako kdykoliv...

Když si toto všechno uvědomíme, bude nám snad jasnější, že slova evangelia nevedou jen do minulosti, ale stejně vedou i do přítomnosti. Že ten skvělý Bůh, který posílá svého anděla k Panně Marii, který si ji vyvolil za matku svého Syna, přichází ke mně a říká nějakým způsobem i mně slovo vyvolení, i když k jinému úkolu, než byl úkol Mariin. A na mně je, abych tomuto Bohu věřil podobně, jako mu věřila Maria. Protože ne jenom tehdy, ale i dnes se mají dít Boží věci skrze ty, kdo Bohu uvěřili.