Šabaka Petr | Sekce: Kázání
Postní doba (cyklus B)
4. neděle postní B / Petr Šabaka
Boží radost
Promluva 4. neděle postní B
Povídal jsem si s jedním spolubratrem, který strávil necelý rok v kartuziánském klášteře. Hledal povolání jako poustevník, ale po nějaké době si uvědomil, že to není jeho cesta. Vyprávěl mi, jak první týden dospával loučení, cestu, stěhování. Další týden mu v hlavě dobíhaly některé záležitosti, které nestihl nebo které byly potřeba nějak uzavřít. Po této etapě se začínal nořit do ticha, samoty s Pánem, do rytmu času, který těmto mnichům – poustevníkům plyne jinak než nám žijícím „ve světě“. Jak den následoval za dnem, sestupoval stále hloub do svého života. Najednou mu začaly tanout na mysli nedořešené vztahy, zranění, o kterých byl přesvědčen, že jsou dávno uzdraveny (vždyť několik let řeholního života člověka vede k uzdravení vnitřních zranění, ne?). Čím více se nořil do nového způsobu života, tím subtilnější skutečnosti volaly po duchu pokání.
Proč se dělím o toto svědectví? Vede mne k tomu Boží slovo a jedna myšlenka oblíbeného biblisty Gianfranca Ravasiho. Naslouchali jsme: „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný“ (Jan 3,14-15). Gianfranco Ravasi ve svém komentáři jaksi mimoděk prohodí: „Postní doba, představující Kristův kříž ve své nahotě, zve nás, abychom znovu nacházeli pod povrchem a mezi meandry rozptýlenosti podstatu křesťanského poselství: ‚Obraťte se a věřte evangeliu‘.“
„Kristův kříž ve své nahotě.“ Nakolik budeme zkoumat své nitro, své srdce, nakolik se ponoříme do jeho hlubiny, natolik budeme vidět v konfrontaci s nahým Kristem visícím na dřevě i svou nahotu, špínu, ošklivost a hřích. Velice zřetelně se pozná člověk, který ke zpovědi přichází po roce, od jiného, který slaví svátost zpovědi každého čtvrt roku či každý měsíc. Snadno jde rozlišit, kdo se nebojí vystavit působení Božího slova nebo myšlenkám liturgie. Mezi kajícníky zazáří ti, kteří nedrmolí nějaké křesťanské mantry, které nazývají „modlitbou ráno a večer“, ale kteří při modlitbě i naslouchají. Velkou radostí milosrdného Boha jsou ti, kteří naleznou v sobě Ducha síly a vylijí celé své srdce byť se studem a bázní a čekají slova opětovného přijetí a odpuštění. Zkrátka duch kajícnosti osvobozuje a přináší radost z Boha.
Na základě uvažování o tématu prvního čtení, můžeme konstatovat, že Bůh dopouští i zboření dosavadního světa a vyhnanství. Ale to jen proto, aby mohl v nás vybudovat krásnější chrám. Stále se mi vrací myšlenka církevních otců citovaná v Katechismu katolické církve: Voda křtu poprvé, slzy pokání znovu a znovu nás očišťují a posouvají naše bytí na práh věčnosti.
PS.: Prosím za modlitbu i pro mou osobní předvelikonoční zpověď, protože stojím spolu s vámi v jedné frontě plný studu, obav, nejistot. Stále znovu odřezávám nekrózu svého myšlení, mluvení a jednání. Tolik toužím po sdílení Boží radosti.
Boží přátelství
Promluva 4. neděle postní B
Ve druhém čtení dnešní liturgie jsme slyšeli: „Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval“ (Ef 2,4). A v evangeliu: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16). Důvodem proč žijeme, je Boží láska, Boží radost ze sdílení bytí, Boží dobrota trpělivě doprovázející každého z nás ve svém klopýtání k dokonalosti.
Spravedlnost se definuje jako „dej každému, co mu patří“. Milosrdenství pak jako „dej každému, co je pro něj nejlepší“. Neboť my si nezasloužíme nic. Tedy jedno – zemřít.
Církev se v breviáři každý pátek modlí: „Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka“ (Žl 51,7). Je to verš, který stojí za lepší překlad, neboť „hříšného mne počala má matka“. Narodili jsme se ve stavu oddělenosti od Boha. Jsou rozdílné naše cesty od Božích.
Bůh připravoval ve svém srdci nápravu této oddělenosti, „nepřátelství“ tím, že se stal přítelem lidí. Ztotožnil se s námi ve všem, kromě hříchu, neboť Vůlí Kristovou bylo vždy konat vůli svého nebeského Otce. Není možné jinak. Není možná oddělenost Krista od Boha, protože je Bůh.
Skutečné přátelství však není mazáním medu kolem huby. Antický myslitel Plutarchos prohlásil: „Nepotřebuji přítele, který přikyvuje na všechno, co řeknu. Můj stín kývá přesněji.“ Je to stejné i pro skutky: „Nepotřebuji přítele, který přikyvuje na všechno, co udělám…“ Přátelství s Ježíšem je náročné. Jeho láska, je-li z naší strany opětována, volá po velkorysé odpovědi.
Je radost přinášející vědět, že jsem milován, že jsem obdarováván. Větší radost je pak ze sdílení těchto darů.
Často si po takové promluvě říkám Ježíšova slova: „Jdi a jednej také tak“ (Lk 10,37).
Autor: Šabaka Petr
Témata:
kázání, homilie
