Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus B)
6. neděle velikonoční B / Stůl slova - Aleš Opatrný

6. neděle velikonoční B

Rozbor textu

1. čtení
Sk 10, 25-26. 34-35. 44-48
Křest římského vojáka a pohana Kornelia znamenal průlom do praxe, ve které se křesťany stávali jen Židé. Názorně bylo Bohem ukázáno, že chce vstup pohanů do církve, což bylo pro Petra a lidi kolem něho zřejmě nepředstavitelné. Ale proti suverénní Boží akci, kdy byl viditelně dán Duch svatý těm, kdo ještě nebyli pokřtěni, odvolání nebylo.


2. čtení
1Jan 4, 7-10
Řeč o lásce - dnes oblíbené téma jak v křesťanských, tak i v nekřesťanských kruzích. Mnohdy se pod tímto jedním slovem skrývá řada významů, které si nejsou vždy moc blízké. Náš text i následující evangelium si zaslouží pečlivé pozornosti, abychom nenahradili Boží slovo obecnou lidskou ideologií.

V 7 - hned zde je řeč o povaze lásky, o níž Jan mluví. Nemluví totiž o všeobecné lidské lásce, ale o lásce, která je z Boha, která má tedy Boží kvalitu. Je to:
- láska darovaná Bohem (V 10);
- láska, která zve do společenství "na vlastní útraty Boží", totiž láska za cenu Kristovy krve (V 9, Jan 15,13);
- láska podstatně Boží (Bůh je láska), nelze ji tedy jen tak ztotožňovat s jakoukoliv lidskou láskou. Tato láska je podstatným znakem křesťana.

Kdybychom slova dnešního čtení chápali povrchně, pak by se nám mohlo zdát, že jakákoliv láska mezi lidmi je vlastně už ona Janem požadovaná křesťanská láska. Z toho by potom mohlo vyplývat, že každé lidské milování je poznáním Boha, případně účastí na Bohu.

Byl by to ale zásadní omyl. Láska, o které mluví Jan, má totiž podstatně i "časově" svůj zdroj v Bohu. Začíná totiž tím, že si nás Bůh zamiloval (má tedy původ v něm, ne v nás) a že si nás nejprve zamiloval (potom tedy naše láska může být až odpovědí na lásku Boží, sama ji nevyvolává). Další hledisko připojí evangelium.


Evangelium
Jan 15, 9-17
I zde je řeč o lásce. Ještě jasněji je ukázán její původ: od Otce skrze Syna (15,9). A vychází z vyvolení (V 16), tedy ze suverénní Boží svobody. Tato láska od člověka hodně požaduje: má- li jít u nás o skutečnou křesťanskou lásku, pak je třeba, abychom zůstávali v prostoru Ježíšových (Otcových) příkazů a to i za cenu, která se může blížit ceně absolutní - viz V 13. Z toho je zřejmé, že tato láska žitá na úrovni požadované Ježíšem, vyžaduje od křesťana porozumění Ježíšovi, jeho cestě, jeho evangeliu. Bez jistého poznání tato láska není možná, nemá-li být láskou rozbředlou, slepou. Tato láska se orientuje podle evangelia, nebo, chceme-li to říci stručně a názorně, orientuje se v pohledu na kříž jako na vrcholnou životní moudrost. Je to tedy taky láska, která někdy bolí.

Druhým souvisejícím, podstatným tématem dnešního evangelia je téma vyvolení. Na tom stojí celé naše křesťanství. Kdo to pochopí, ten má možnost žít místo křesťanství výkonu ("musím toho hodně udělat, abych od Boha něco dostal.") křesťanství daru a odpovědi, které je autentické ("protože si mne Bůh vyvolil, a protože mne obdaroval, mám možnosti - od něho dané! - na to životem odpovídat a tuto odpověď cítím jako závazek").


K úvaze
Výzvy, že se mají lidé mít rádi, nemají, jak víme, valný účinek. Vzpomeňme si na své dětství - můžeme vidět, že nás neproměnily umravňující výzvy typu: "Musíš mít přece bratříčka rád!" (proč bych vlastně musel, řekne si dítě), ale spíš skutečnost, že nás někdo z dospělých měl upřímně a vytrvale rád. Tak ani život křesťana nepromění stálé apelování na to, jaký má být, ale spíš jeho vlastní dotek s Boží láskou, zážitky odpuštění a milosti. Člověk musí nejdřív poznat a pochopit, že je milován, že je obdarován, že je mu odpuštěno, a teprve potom se "dá do pohybu". Kdyby pouhé lidské milování "na výzvu" mohlo všechno spravit, pak by byla zřejmě Ježíšova oběť zbytečná.

A konečně - i když mají lidé "poznat z lásky křesťanů lásku Boží", nikdy nesmíme zapomenout, že naše sebevětší láska lásku Boží nenahradí. Dotyk člověka s Boží láskou je nezastupitelný!


Myšlenky k promluvě
Jan 15, 9-17
Znáte lidi, kteří trpí tím, že se nemají navzájem dost rádi? Odpověď bude jistě kladná. A lámali jste si někdy hlavu s tím, jak to udělat, aby mezi lidmi bylo více lásky? Ani o tom bych nepochyboval. Jsou to úvahy jistě ušlechtilé, pochopitelné, ale mnohdy nic platné. Pokusme se ve světle dnešního evangelia podívat jiným směrem, který bude jistě užitečný, ale který nemusí být, bohužel, pro každého příjemný. Zeptejme se prostě, co mám udělat já, abych splnil svou část Ježíšova příkazu "milujte se navzájem"?! Na prvý pohled se zdá, že se k tomu musím rozhodnout, prostě chtít, a ono už to půjde. Asi všichni víme, že tak jednoduché to není, řadu lidí je nám prostě velmi těžko milovat. Takže další možnost: budu čekat, až druzí začnou milovat mne, nebo se budu vymlouvat na to, že mne druzí dost nemilují. Může to být sice stížnost oprávněná, ale k nápravě mého vlastního postoje ani ke změně postoje druhých to samozřejmě nevede.

Co ale říká evangelium? Především to, že si nás Ježíš sám zamiloval. "Jako Otec miloval mne, tak jsem miloval vás." Ježíš neříká tato slova lidem dokonalým, ale těm, kteří se rozhodli být jeho učedníky. To slovo tedy má každý z nás vztáhnout na sebe. A dále se v evangeliu říká: "Zůstaňte v mé lásce". To je něco, co člověk potřebuje objevit. Toto "zůstávání" je postoj víry, není to velký lidský výkon, ke kterému bychom se odhodlali. Ježíšova láska je prostě skutečnost, která tu stále je a se kterou se máme naučit stále počítat. V čem spočívá? Především v tom, že Ježíš pro nás stále chce naplnění celého našeho života. Tedy to, abychom dospěli k Bohu - Otci jako k cíli svého života. A dále spočívá v tom, že Ježíš nás nechce na žádném úseku naší životní cesty opustit. To neznamená, že se nám vše podaří a že nás nebude nic bolet atd. To znamená, že i když se nám leccos nepodaří nebo když bude to nebo ono pro nás bolestivé, bude Ježíš stále v tom všem přítomen. Ve všem - i ve smrti. A to znamená záchranu, i tu konečnou. Jestliže člověk opravdu na této skutečnosti Ježíšovy lásky k nám staví svůj život, své životní jistoty, potom stojí pevně - a potom má také možnost být trvalým dárcem. Ježíšův nárok je vysoký: "Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele." Milovat druhé opravdu znamená dávat ze svého života - dávat svůj život. Čerpáme-li ale sami pro sebe z Ježíšovy lásky jako z trvalého zdroje, je to možné naplňovat, i když to není lehké. A pro svět to znamená nesmírný dar.