Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus A)
6. neděle velikonoční A / Stůl slova - Aleš Opatrný

6. neděle velikonoční

Rozbor textu

1. čtení
Sk 8,5-8.14-17
Vezmeme-li v úvahu i prvé čtyři verše této kapitoly, dostává náš text plnější smysl. Pronásledování jeruzalémské církve vedlo nakonec k misii za hranicemi vyvoleného národa, dokonce v pohrdaném a znepřáteleném Samařsku. Bylo zřejmě schůdnější, aby tam kázali křesťanství "řečtí" jáhni, protože vztah ortodoxních Židů a Samařanů byl velmi napjatý. Cesta Petra a Jana do Samaří potom ale znamenala spojení samařského a jeruzalémského křesťanství, překonání rozdělení na úrovni Ducha Božího.

V 8 mluví o radosti nad vyhnáním ducha zla. V 15-17 naopak o udělení Ducha svatého. Tato "výměna duchů" je plodem evangelizace - hlásání - a dá se říci, že teprve toto je dostatečným plodem hlásání - méně nestačí! Přijetí Ducha Božího je víc než změna chování. Je to změna toho, co člověkem hýbe, co je v jeho nitru.


2. čtení
1 Petr 3,15-18
I tato část listu Petrova je povzbuzením a poučením. Zabývá se trvalým problémem křesťanů všech dob: jak vést skutečně křesťanský život uprostřed nekřesťanského světa. Doporučení listu v sobě spojuje dva výrazné postoje: pevnost zakotvení v Kristu a skromnost až jemnou ostýchavost ve vztahu k těm, kteří evangelium neznají. Nejsou to alternativy, ale postoje, které mají být zastávány současně. Kromě toho se počítá realisticky i s protivenstvím a utrpením, ale obojí není nijak dramatizováno, spíš je to viděno jako samozřejmá součást života.


Evangelium
Jan 14,15-21
Orientace na Ježíše je zde vyjádřena lapidárně slovem "milovat ho". Od tohoto postoje se odvíjí celá životní orientace učedníků. Realizace této lásky k Ježíšovi v zachovávání přikázání nevede jen k nějaké vnější odměně, ale k hlubokému spojení člověka s Trojjediným Bohem, které je vyjadřováno výrazy "jste ve mně, jsem ve vás".

Tento úžasný záměr povýšení člověka k životu v Bohu je zde na zemi garantován slíbeným darem Pomocníka (Parakléta), tedy Ducha svatého. Ten je duchem pravdy. Poznání pravdy tedy pro křesťany není závislé jen na jejich intelektuálních schopnostech, ale také na přijetí tohoto Ducha, který je vyléván, darován.


K úvaze
Sk 8,5-8.14-17
Při pronásledování se jáhni zřejmě nechali vyhnat, tedy nezajišťovali si své pozice, a to jim otevřelo cestu k misii, k realizaci Božích plánů vůči Samařanům a pohanům.

Hlásání Slova - křest - obdarování Duchem svatým - to je základní struktura, "postup" při přivádění lidí ke Kristu. Ona "záměna duchů" (Ducha Boží za ducha zla) je nakonec nejdůležitějším cílem evangelizačního působení. Nejde přece o to, aby lidé především konali "zbožné skutky", nebo dokonce aby byly hlavně ukojeny jejich náboženské city, ale jde o to, jakého ducha mají!


Myšlenky k promluvě
Sk 8,5-8.14.17
Leckdo řekne: "Je krásné přijít do starého kostela, který vypadá stejně jako za dob našeho dětství, kde se nic nezměnilo, kde se vše děje tak, jak jsme zvyklí, kde se čas jakoby zastavil..." Mnohým se zdá, že křesťanství je právě toto: spočinutí, nehybnost, opakování stále stejného, neproměnnost. A velmi nesnášejí, když je něco "jinak". A přece dnes čtené řádky ve Skutcích ukazují jiný obraz: ukazují vstup víry do života člověka jako velký pohyb, jako nápor, vyvolávající velkou změnu: ti, kdo slyšeli a přijali Boží slovo, byli zbavováni ducha zla, který je více či méně ovládal a přijímali Ducha svatého. Přijímali tedy nový zdroj, princip životního "pohybu", přijímali novou sílu, která obvykle zpřeházela jejich život. Opouštěli minulý "prostor života" a nevstupovali do chaosu, ale do nového životního prostoru, utvářeného Duchem svatým.

Možná, že tato slova znějí někomu trochu nadneseně. Ale nakonec naše vlastní životní zkušenosti a zkušenosti lidí, kteří se stali opravdu Božími, ukazují, že je to tak - a že je to ještě plnější a větší, než bylo napsáno.

Nejde o to, že by měl člověk, přijímající Ducha svatého, upadnout nutně do extatického stavu. Jde ale o to, že ten, kdo se stal Kristovým a Ducha Božího tedy přijal (v plnosti v biřmování), nemůže být jen lepším, slušnějším, hodnějším, než druzí, ale že se má stát zcela jiným, totiž Božím. Z Boha žijícím. Člověkem, který má odvahu vzdát se toho, co Boží není a vsadit především na Kristovu pravdu, který sebou nechá "hýbat" Duchem svatým.

Je to vše ovšem věcí víry. Ducha svatého nelze ani "popsat", ani si ho "zajistit", ani dát recept, jak se zmocnit všech jeho darů, ale lze z něj, z tohoto nového Ducha, žít. Stavět na něm. Nechávat se vést jím, ne jen osvědčenými zásadami, praktickými jistotami, nebo dokonce vlastní samolibostí, pýchou, apod.

Křesťanství pouhých zásad, povinností, naučených pravd či citové útěchy je křesťanstvím přinejmenším neúplným, je-li vůbec křesťanstvím: ne, že by zásady, povinnosti, pravdy či cit měly být odbourány, jistě ne. Ale bez Ducha je toto všechno slupkou bez jádra, nanejvýš korzetem, udržujícím rovnou páteř - ale ne zdrojem života, radosti, životní síly, která obrysy tohoto života radikálně přesahuje. Prvotní církev se rozrostla v neuvěřitelně skromných a nepříznivých podmínkách silou Ducha. Nepotřebujeme zřejmě ani dnes klást naději jinam, čekat sílu a pomoc a možnosti jinde, než v síle Ducha.