Špidlík Tomáš | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus B)
6. neděle velikonoční / Zůstaňte v mé lásce (Jan 15, 9-11)

Když se Ježíš připravoval k odchodu ze světa a loučil se s apoštoly po poslední večeři, pronesl tato slova: „Zůstaňte v mé lásce!“ Pochopili učedníci, co tím chtěl říci? Ježíš věděl dobře, že k porozumění tak velkého zjevení nestačí slova, že je potřeba vyššího osvícení. Proto dodal: „Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli. Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy (Jan 16,12-13).“ Také věda hledá pravdu, ale neživou nebo spojenou jenom s životem na zemi. V životě věčném je pravda neoddělitelná od Ducha svatého, který je Duch lásky.

O lásce se mluví mnoho. Je předmětem nesčíslného počtu písní, románů, filmů. Přesto však není lehké říci, co se láskou rozumí. Pokusil se o to Platon v pověstném dialogu Symposion. Vypravuje tam nejprve báji, jak se láska zrodila. Bůh Eros nepatří mezi pravé nebešťany. Narodil se z matky Bídy a z otce Nebe. Bída nemá nic, ale vidí nebe nad sebou. Touží po něčem dobrém a krásném. Milujeme to, co nemáme. Ty touhy jsou ovšem různé: přáli bychom si dobré jídlo, hudbu, přátele, vědění. Podle Platona je člověk tak velký, jak velký je jeho láska. Miluje-li hudbu, je hudebník. Ale miluje-li Boha, je muž Boží. Je to krásná nauka. Ale nemůže vyjádřit plnost lásky křesťanské. Podle Platona totiž Bůh nemiluje a nemůže milovat svět a lidi. Nic totiž nepotřebuje, tedy po ničem netouží. Evangelium nás učí jinak: „Tak Bůh miloval svět, že vydal svého vlastního Syna (Jan 3, 16).“ Jde tu tedy o jiný druh lásky. Není to ta, co hledá, ale naopak ta, co dává ze svého těm, co nemají. Tak miluje Otec Syna, tak Syn miluje své učedníky a tak se máme učit milovat i my.

Kdo čtou Písmo řecky, hned si všimnou, že se tam pro lásku užívá jiné slovo než v klasickém jazyce. U starých pohanských autorů je výraz pro lásku eros. Písmo užívá jiného slova - agape. Byli si tedy autoři dobře vědomi, že jde o dva různé projevy: jedna je láska lidská, touha něco nebo někoho mít („za trochu lásky šel bych světa kraj…“); druhá láska je Boží. Sám ze sebe člověk totiž nemá tolik štěstí, aby je mohl rozdávat napotkání. Podle té druhé lásky poznají lidé, že je někdo Kristovým učedníkem. Tu první mají i pohané. Mnoho se i dnes řeční o lásce. Ale v těch dojemných řečech je nebezpečí, že se nerozlišuje a že se texty evangelia zneužívají ve prospěch banálních programů. Kristus tedy napomíná učedníky, aby zůstali v „jeho lásce“, v té, která je schopna oběti a nečeká zde na zemi odplatu. To je ovšem možná jenom ve spojení s ním samým.

Proto Kristus prohlásil: „Budete-li zachovávat moje přikázání, zůstanete v mé lásce.“ Často se dnes razí heslo, že láska je víc než přikázání. Dělají pak z toho i ty nejodvážnější aplikace. Tak prý např. žena může přerušit těhotenství, když muž nechce mít v rodině přírůstek, protože láska k muži je víc než přikázání Desatera: „Nezabiješ!“ Samozřejmě nejdou všichni tak daleko, ale poměr lásky a přikázání jim není jasný. Jsou ovšem přikázání jenom lidská. Tam by se zdálo, že se má princip aplikovat.

Jednoho přísného asketu v ruském klášteře minulého století přistihli, že v době přísného postu připravil večeři příteli, který přišel z daleka. Odůvodnil to: „Láska je víc než půst.“ Ale může daňový úředník odpouštět poplatky těm, které má rád, a předpisovat je ostatním? To už by byla korupce, protože spravedlnost je výraz lásky ke všem. Co pak říci o přikázáních Božích? Jsou-li skutečně Boží, pak nemohou být ničím jiným než výrazem Boží lásky, a kdo je zachovává, zůstává v lásce Kristově, která zahrnuje všechny.



***

Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu

Vysíláno 23. května 2003