Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
7. neděle během roku / Stůl slova - Aleš Opatrný

7. neděle během roku

Rozbor textu

1. čtení
Lv 19,1-2.17-18
Text je vzat z poexilové sbírky předpisů, které tvoří velký celek, zvaný obvykle "zákon svatosti" (Lev 17-25). Zde je zdůrazňována jednak absolutní svatost Boží (dnes bychom asi řekli jeho transcendence vůči všemu pozemskému, spojená s nedotčeností zlem) a odvozeně také svatost všeho, co skrze smlouvu s Izraelem Bohu náleží. Svatým, tedy Božím, má být především lid smlouvy. Z toho pak vyplývá například přikázání lásky k bližním, které zde nemá ještě univerzální povahu jako v evangeliu, ale je vztaženo na příslušníky vyvoleného národa.


2. čtení
1 Kor 3,16-23
Má-li být tato perikopa autenticky pochopena, nemá-li do ní vykladač jen vnášet ustálená myšlenková schémata, je znovu nutné si připomenout kontext, ve kterém stojí. Těm, kteří se "trumfovali" navzájem, kdo má větší dar Ducha (1 Kor 12), kteří se dělili a hádali (1 kap.), kteří dělali z křesťanství nauku dokonalé a exkluzívní moudrosti jen pro zasvěcené a tak se vyhýbali kříži, těm Pavel zde připomíná věci zcela základní:
- nejsou "majiteli Ducha", ale jako obec jsou jeho chrámem. Duch je tedy naplňuje, ale oni ho nevlastní. Musí proto zůstat chrámem celistvým, nerozděleným. Nemohou ničit své společenství (místní církev = chrám). Příměr s chrámem byl pro ně přiměřeným - už jako pohané, před pokřtěním, měli úctu k chrámům a byli přesvědčeni, že jeho zničení by mohlo vyvolat odplatu božstva.
V 16-17 - Boží chrám je svatý - je totiž výlučným majetkem Božím (svatost ve Starém zákoně je nejvlastnější charakteristikou Boha). Takto tedy mají sebe sami chápat jako celek. Jako obec jsou majetkem Božím, nejen jako jednotlivci (zde se mluví o chrámu Ducha v jiném smyslu než v 1 Kor 6,19!).
V 18-20 - je třeba přijímat nová měřítka na všechno (novou moudrost): odložit měřítka tohoto světa (lidskou vychytralost, lidskou úspěšnost, moudrost, která si nebude pálit prsty pro druhého atd.) a přijmout měřítka evangelia (Bůh, kříž, sebedání jako cesta k "zisku" atd.). Ponechat si nebo si pěstovat v křesťanství moudrost tohoto světa (praktickou - viz výše, nebo gnostickou) je pro křesťana ztrátou možností zvítězit.
V 21-23 - stavět na tom či onom člověku, či dokonce se jím chlubit (Pavel, Apollo...) je nesmysl. Je třeba stavět na linii (pyramidě) skutečně křesťanské: křesťan - Ježíš - Bůh (Otec). Vědomí, že jen Bůh je skutečným cílem, které vyvolává tato poslední věta naší perikopy, je základnou pro všechny úvahy o čemkoli v církvi. Základnou samozřejmou a často pomíjenou.


Evangelium
Mt 5,38-48
Radikalizace zásad, známých ze Starého zákona, je v tomto úryvku ukázána na jasných příkladech, vzatých ze života Ježíšových současníků.
Text má vlastně dvě části: v prvé se mluví o radikálním odpuštění, ve druhé o radikální lásce, která jde až k lásce k nepřátelům.
V 38-42 - zákon odplaty, který zabraňoval nekontrolovatelnému rozvinutí řetězce zla (za zub jen jeden zub, ne všechny), Ježíš dělá ještě náročnějším, když žádá odpuštění. Právě odpuštění je jádrem poselství ve všech uváděných příkladech, nikoliv trpitelství toho, kdo by si nechal prostě nafackovat.
V 43-48 - láska k bližním není ničím ohraničena, ani nepřátelstvím. Tento neslýchaný nárok je zdůvodněn velmi jednoduše: Ježíšův posluchač a učedník nemá sledovat nižší normu, než právě dokonalost Boží. Bůh je stále dávající, není tím, kdo by vedl s lidmi jen výměnný obchod. Ježíšova etika je stejná, tedy Boží.


K úvaze
1 Kor 3,16-23
Představa, že obec je chrámem Ducha, je, bohužel, katolíkům už po mnoho staletí většinou cizí. Stojíme v praxi před dvěma povážlivými skutečnostmi: je to jednak individualistické chápání křesťanství (já a Bůh, já a moje spása - toť vše, co člověka zajímá) a potom takřka starozákonní přístup k sakrálním stavbám, tedy ke kostelům i všemu, co s nimi souvisí. Pro mnoho katolíků je kostel (svěcená voda, popelec, svíčka...) posvátný více, než obec křesťanů nebo člověk, křtem Bohu zasvěcený. To ovšem není pravý křesťanský postoj, je spíš pohanský.
Pavlova představa obce jako chrámu Ducha není žádnou idealizací skutečných křesťanů, je to pro něj velice praktický obraz: v obci jsou lidé obdarováváni různými dary Ducha a tato rozmanitost darů umožňuje obci všestranný křesťanský život.


Myšlenky k promluvě
1 Kor 3,16-23
Každý, kdo se pohybuje řadu let mezi křesťany, zná mnoho z jejich chyb a mnoho z jejich bídy. Každý, kdo zná trochu dějiny ví, že církev do nich nenapsala jen a jen světlé řádky a stránky. A kdo má kus životní zkušenosti, ten si nemůže dělat iluze o tom, že generace bezhříšných a skvělých křesťanů právě povstává nebo v té a té době povstane.
Nebývá pro nás ani tak nesnadné říci: jsem slabý člověk, nebo jsme slabí lidé, nesnadné pro nás bývá spojit vznešená slova o církvi, ať už je čteme v Písmu nebo v církevních dokumentech - s mnohdy nevznešenou denní skutečností. A přece Písmo říká: "Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Duch?" A na tom nic nezměníme, ba dokonce si můžeme a musíme uvědomit, že to Pavel říká těm Korinťanům, které ve svém listě kritizuje, ba přímo tepe.
A tak nezbývá, než se pokusit pochopit nesnadnou věc. Že totiž Bůh se svými dary a se svou vůlí k záchraně člověka nečeká až na chvíli, kdy člověk, církev, lidé budou dokonalí. Nečeká na nějaký ideální stav, který vlastně na tomto světě nikdy nenastane. Dává své nejskvělejší dary do velmi nedokonalých nádob, do nádob hliněných. Dělá tedy něco, co my bychom nikdy nedělali. Ale na tom není nic divného, vždyť je to právě Bůh a ne člověk. Proto nám nezbývá, než se tomuto Božímu chápání věcí přizpůsobit a vnímat přes všechno církev jako chrám Ducha. To neznamená, že si ji máme idealizovat, to bychom ničemu nepomohli. Je prostě třeba vidět uvnitř té nedokonalé hliněné nádoby Boží skvělý dar, je třeba vnímat skvělost Božího Ducha uvnitř, uprostřed slabých a chabých křesťanů. Není to vždy lehké, ale rozhodně to jde. A pokud se nám to podaří, má to další výhodu v tom, že nás nemusí tak snadno dráždit pokušení, abychom totiž se vším důležitým a nadějeplným čekali až na chvíli, kdy se objeví nějaká ideální církev, čekali na chvíli, až se kolem nás všichni umoudří a zdokonalí, nebo abychom si vytvářeli kolem sebe svou malou "ideální církvičku".