Každý ať Krista následuje podle své životní situace a tomu odpovídající formou. - archív citátů

Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
Slavnost Ježíše Krista Krále / Drama božské komedie

Italský básník Dante Alighieri označil své literární putování do křesťanského záhrobí za „Komedii“.

Drama božské komedie
Kázání k slavnosti Ježíše Krista Krále

Emil Vařeka
22.11. 2002

Opět vám předkládáme text, který k nám přišel do redakce jako kázání na následující neděli. Přidáváme také čtení a evangelium.
1. čtení - EZ 34,11-12.15-17

Tak praví Hospodin: „Hle, já sám vyhledám své stádo a ujmu se ho. Jako se pastýř stará o své stádo, když je mezi svými rozptýlenými ovcemi, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, kam se rozprchly v mlhavém a mračném čase.
Já budu pást své stádo, já jim dám odpočinek – praví Pán, Hospodin. Budu hledat ztracené, zpět přivedu rozptýlené, obvážu zraněné, posílím slabé, budu střežit tučné a silné, pást je budu svědomitě.
Co se pak týká vás, moje stádo – tak praví Pán, Hospodin – budu soudit mezi ovcí a ovcí, mezi berany a kozly.“

2. čtení - 1 Kor 15,20-26.28

Bratři! Kristus vstal z mrtvých, a to jako první z těch, kteří zesnuli. Protože smrt přišla skrze člověka, přijde skrze člověka také vzkříšení mrtvých. Jako totiž pro svoje spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu. Ale každý v tom pořadí, jaké mu patří: na první místě je Kristus; pak ti, kteří jsou Kristovi, až přijde. Potom nastane konec, až odevzdá své království Bohu a Otci a až zlomí vládu všech mocných knížat, mocností a sil. On totiž musí kralovat, dokud mu (Bůh) nepoloží všechny jeho nepřátele k nohám. Jako poslední nepřítel bude zničena smrt: A až mu bude všecko podřízeno, tehdy se i sám Syn podřídí tomu, který mu to všechno podřídil, aby byl Bůh všechno ve všem.

Evangelium - Mt 25,31-46

Ježíš řekl svým učedníkům: „Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn a budou před něj shromážděny všechny národy. A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, kozly po levici. Tu řekne král těm po pravici: Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa. Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě; byl jsem nemocen a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně. Spravedliví mu na to řeknou: Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a dali jsme ti najíst, žíznivého, a dali jsme ti napít? Kdy jsme tě viděli na cestě, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme k tobě? Král jim odpoví: Amen, pravím vám: cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali. Potom řekne těm po levici: Pryč ode mě, vy zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly. Neboť jsem měl hlad, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít; byl jsem na cestě, a neujali jste se mě, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě. Tu mu na to řeknou také oni: Pane, kdy jsme tě viděli hladového nebo žíznivého, na cestě nebo nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti? On jim odpoví: Amen, pravím vám: Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali. A půjdou do věčného trápení, spravedliví však do věčného života.“

Drama božské komedie

Italský básník Dante Alighieri označil své literární putování do křesťanského záhrobí za „Komedii“. Smysl podivného názvu se dozvídáme z dochovaného dopisu adresovaného příteli s rozvláčným jménem Cangrande della Scala. Antická komedie prý začíná špatně, ale končí dobře. Ani geniální tvůrce z Florencie nezačal své putování v nebeské slávě, nýbrž v pekelných plamenech. Teprve v 16. století dal jeden benátský vydavatel komickému líčení pekla, očistce a ráje božský přídomek, což svědčí o renesančním věhlasu díla. Že by se Ježíš zařídil podle Danta, nebo tomu bylo naopak? Pavel v listu Korintským ukazuje na Zmrtvýchvstalého, který přešel z tohoto světa do onoho a zase zpět. Ale to přece všichni známe z vyprávění o Hobitech. Cestou tam a zase zpátky putuje i Dante doprovázen nejprve Vergiliem a poté svou láskou Beatricí. I on se nakonec vrací, protože mu tak velí umělecká múza. Dnešního oslavence ovšem přetrumfnout nelze, protože čtení této neděle inscenují božskou komedii svého druhu.

Začněme zbožně a klasicky. Majestátnost Ježíšova pendlování mezi zemí a nebem oslavují tympanony gotických katedrál a nástropní fresky byzantských basilik. Zmrtvýchvstalý se usazuje na nebeský trůn a dostává klíče od nebeského království. Stává se Vládcem světa, Pantokratorem. Z tohoto titulu soudí neodvolatelným způsobem živé i mrtvé. Majestátní povaha božské vlády fascinovala středověkou duchovní a světskou moc. Hierarchická společnost potřebovala vidět završení společenského a církevního organismu v jedné transcendentní postavě třímající ve svých rukou osud vesmíru a lidských dějin. Zduchovnělý Král byl dostatečně mocný, dostatečně přísný a byl oděn do dostatečně pozlaceného roucha. Všichni byli spokojeni. Tělo pozemského krále, tělo společnosti a Kristovo tělo putující církve našly svůj symbolický Korpus přesazený z tohoto světa na onen. Tam už nebudou problémy ani s mocí, ani s penězi, ani s vírou, ani s jinak smýšlejícími. Obě těla, fyzické i symbolické, nakonec splynou do jedné nebeské harmonie pod taktovkou jednoho generálního ředitele.

Nezbedná moderna začala od 17. století ústy encyklopedistů čím dál hlasitěji křičet, že onen opěvovaný Král je ve skutečnosti nahý. Církvi spadla po popravě dvou katolických králů čelist a osvícenému lidu šupiny z očí. Ukázalo se, kolik roztodivného neřádu lze zamést pod královský hermelín. Od 19. století ve filosofii umírá i samotný Bůh, přinejmenším od vydání Nietzscheho „Radostné vědy“. Smrt Boha v teorii probudila křesťanskou praxi. Symbolické vidění Kristova kralování dostalo novou podobu. Císařské žezlo nesouznělo ani s demokratickým smýšlením liberální společnosti, ani s atheistickým zaměřením neúprosného chodu dějin prosazujícího Boží království zde a nyní, popřípadě po vítězství proletariátu. Katolická církev mocných, poražená ve vítězných revolucích 17.–19. století, šla do sebe a objevila Krále poníženého, a dokonce ukřižovaného. Ne že by ho předtím neznala. Pobyt na císařských dvorech Habsburků a jiných papežsky přítulných rodů jí umožnil zamést tuto trapnou záležitost pod červený koberec.

Král, který ztratil církevní království a lidskou podobu (Izaiáš 52,14), se stal pro modernu symbolicky přitažlivým. Nastavoval jí zrcadlo. Pomníky neznámého vojína, které vyrašily po první a zejména po druhé světové válce v centrech západního křesťanství, korunoval památník v Hirošimě. Po odpařeném lidském těle v epicentru jaderného výbuchu zůstal jen stín vržený na zeď. Technika přeložila těkavou a nestálou podobu člověka z alegorie do reálu. Král ztratil sváteční oblek, ale trapný skandál nenastal. Moudrá a neomylná církev přestala předstírat, že Nejvyšší nějaké šaty má. Snoubenka nebeského Ženicha ukončila lidskou komedii, vrátila se k božské. Bůh se vtělil do lidské podoby, o své šaty a o lidské vzezření vskutku přišel na kříži. Jeho nebeským klíčem a kanonickou mocí vyznamenaní zástupci na zemi si mohou oddechnout. Nahý Král o svůj titul nepřišel, navzdory ztrátě papežské tiáry. Ponížený Syn člověka ukazuje paradoxním způsobem na smysl inkarnovaného majestátu. Jeho povýšení zástupci na zemi si oddechli a koketují s myšlenkou, že celou komedii lze prohlásit za uzavřenou. Začala špatně, jedním křížem a středověce-barokním triumfalismem. Skončila dobře, vzkříšením Boha a vystřízlivěním hierarchického lidu, jenž v okovech dějin objevil Boha trpícího. Geniální Dante a inspirovaná církev mají jako vždy pravdu. Můžeme se odpojit z internetového připojení.

Raději ještě chvíli počkejme. Matoušovo podobenství o posledním soudu zasazuje těžkou ránu důstojnému klerikalismu skrytě pochlebujícímu teologii kříže. Nejen že král je nahý, on totiž vůbec není. Přinejmenším tady na zemi ho nelze nalézt. Místo něj v příběhu posledního narovnání pokřivených poměrů figurují hladoví, žíznící, nazí, uvěznění a nemocní. Bůh se za nimi skryl naprosto dokonale, takže ani cípkem pláště nedává najevo odznaky své slávy. Popelku máme, ale místo tří oříšků se na nás vysypal celý kontejner. Nejsme v kostele, ani v pohádce, ale doma. Božská komedie dostává naturalistické rysy. Církev, statná to nevěsta Kristova, nemůže uctívat každého žebráka jako samotného Krále. Trpících je příliš mnoho a eschatologický Král smí být z principu pouze jeden. Není snadnější uctívat symbolického Šéfa oděni v barokním rouše a zdržujíce se v příslušném chrámovém okrsku? Jít do útulku Armády spásy a zde sloužit totálně Skrytému představuje lidský výkon sui generis, kterého jsou schopni pouze někteří. Vtipný nebeský Kralevic se nepřehledně naklonoval do mnoha exemplářů, totálně se ztratil v anonymitě bídy a utrpení. Geniální tah hlavního Dramaturga dostal božskou komedii do obrátek. Není koho symbolizovat, protože reální králové jsou až příliš na očích. Je jich příliš mnoho, jsou příliš nesrozumitelní a nám vzdálení. Čert aby spral jejich nepochopitelné životní osudy korunované smůlou, hloupostí, alkoholismem, smradem a hloupými výmluvami. Bědní všeho druhu se změnili na číslo statistiky a figurují jako kompaktní masa v teologických, společenských a ekonomických pojednáních. Stali se problémem, záhadou, námětem ke kázání a moralizování, filosofickým, ideologickým a volebním tématem. Množství individuí nedovoluje vzít na vědomí jejich singulární individualitu. Liturgicky opěvovaný Panovník se stal neviditelným, dokonale se skryl v bezejmenném davu bídy. Identita zmizela, zůstala pouze ruka s kloboukem. Izaiáš, Hirošima a Lévinas mají pravdu. Bůh opět ztratil tvář a hraje novou komedii. Kdo by ho chodil hledat na předměstí konzumu a úspěchu! Na náměstích metropolí kralují barokní representanti Božího majestátu, kteří dnes a denně na bělostném oltáři in Christo zpřítomňují jeho vykupitelské dílo. Komedie se dostává do posledního stádia. Bezejmenný opět umírá na smetišti za městem, leč chrámová opona se vůbec nemá k tomu, aby se roztrhla v půli. Jsme přece realisté s oprávněnými životními zájmy a nikoliv nezodpovědní komedianti. Přízemnost zavazuje, génius atheismu a Nietzscheho zvítězil, Bůh umírá, nejen ve filosofii a na kříži, ale i ve svých trpících. Protože je mrtev anonymně, není vidět. Zůstává skrytý v odcizeném zástupu, který nemá ani jméno, ani tvář. Jako Boží služebník u proroka Izaiáše.

Božská komedie ovšem nemůže skončit jinak než božsky. Inkognito Krále zůstává dočasné. Trvá pouze do času zúčtování, kdy všechno vyjde najevo. Až přijde Syn člověka ve své slávě, nastane poslední dějství korunované překvapením na obou stranách. Ti, kteří skrytému Bohu posloužili, budou zaraženi stejně upřímně jako ti, kteří ho přehlédli v zápalu pro veledůležité věci. Poslední slovo nebude mít vysvětlování přítomných, nýbrž konečný verdikt Králova soudu.


***

Se svolením převzato ze serveru www.christnet.cz

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Ex 17,8-13; Žalm 121; 2 Tim 3,14 – 4,2
Lk 18,1-8

Ježíš velmi okatým způsobem ukazuje, že Bohu na člověku záleží. Když už i nespravedlivý soudce se nechá pohnout ke zjednání spravedlnosti, oč více Bůh. Snad každý přitaká logickému důsledku vyprávěného podobenství. Ale Ježíš míří jinam. Svatý Lukáš na začátku poznamenal: „Ježíš vypravoval… podobenství, že je třeba stále se mod-lit a neochabovat.“ Neochabovat, být mdlého ducha či ztratit odvahu jsou docela běžné nemoci křesťanů. Po čase nadšení se modlitbě a rozhovoru s Bohem vzdalujeme. Proto na konci úryvku Ježíš poznamenává, zda nalezne víru, až přijde. Ochablost je protikladem vytrvalosti, kterou naznačilo první čtení. Jsou tací, kteří by podle Ježíšova podobenství nedošli ani ke dveřím soudce, natož aby zabušili. Ježíš je povzbuzuje k odvaze. Pak jsou ale ti, kteří vědí jak „zabušit“ na dveře. Ale po prvním pokusu to vzdají. Bůh však čeká, že ho oslovíme a budeme ho zvát do událostí svého života. Jestliže jsme ochabli, pak právě dnes můžeme povstat a znovu se o modlitbu opřít.

Zdroj: Nedělní liturgie

Blahoslavený Karel Habsburský (21.10.)

(20. 10. 2019) Poslední císař rakouský, král český a uherský. Světlo ke všem důležitým rozhodnutím hledal v modlitbě... (odkaz na web…

Proč misie? Videoseriál "Víra do kapsy"

Proč misie? Videoseriál "Víra do kapsy"
(18. 10. 2019) V říjnu 2019 zve papež František všechny pokřtěné křesťany ke slavení Mimořádného misijního měsíce. Více o našem…

Oblíbené rekolekce s J. Augystynem

Oblíbené rekolekce s J. Augystynem
(17. 10. 2019) 8.–9. listopadu 2019 rekolekce na téma Eucharistie – zdroj lásky, odvahy a radosti života pořádá Pastorační…

Jerzy Popiełuszko († 19.10.1984)

Jerzy Popiełuszko († 19.10.1984)
(17. 10. 2019) V období výjimečného stavu dodával polský kněz Jerzy Popiełuszko svým krajanům sílu a naději. Na jeho mše se sjížděli…

Doporučujeme ke zhlédnutí animovaný film o papeži Janu Pavlu II. na DVD

(16. 10. 2019) Při příležitosti zvolení Jana Pavla II. papežem (16.10.1978) doporučujeme animovaný film: Karol, Odvaha otce Karola

Jan Pavel II. - výročí zvolení papežem

(15. 10. 2019) 16.10. 1978 byl zvolen papežem Karol Wojtyla. V papežském úřadě byl do své smrti 2. dubna 2005. Papež Jan Pavel II.…

Terezie z Avily - Svatý, který je smutný, je smutný svatý...

(14. 10. 2019) Opravdová svatost s sebou nese radost.

Doporučujeme k přečtení: O nesnázích v manželství - Aleš Opatrný

Doporučujeme k přečtení: O nesnázích v manželství - Aleš Opatrný
(10. 10. 2019) Vyvarovat se je třeba dvou extrémů: vědomé lehkomyslnosti a přehnané ustaranosti. Hrozby a problémy nemusí znamenat…

Sv. Vintíř - společný světec Čechů a Němců (svátek 9.10.)

(7. 10. 2019) dne 9.10.1045 zemřel v šumavských lesích za přítomnosti knížete Břetislava a biskupa Severia (Šebíře). Následně byl…