Šabaka Petr | Sekce: Kázání

Petr Šabaka

VELIKÁ RADOST

Promluva na Slavnost Narození Páně, v noci

„Anděl jim řekl: ‚Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid‘“ (Lk 2,10). Lidská fantazie nemá konce, chce znát okolnosti, detaily, podrobnosti narození Ježíše Krista. Co předcházelo andělské výzvě k veliké radosti? Jak probíhalo narození zázračného dítěte? Křesťané vyznávají to podstatné: Bůh se stal člověkem. Narodil se zvláštním způsobem z panny, která „jako panna uvěřila, panna počala, panna porodila a pannou zůstala“ (sv. Augustin). Ale stejně mi to nedá, nerozdělit se o jeden prastarý text z apokryfního protoevangelia Jakubova: „A já Josef, jsem tedy šel – a nešel: Pohlédl jsem do vzduchu – a viděl jsem, jak vzduch nehybně visí. Pohlédl jsem na nebeskou klenbu – a viděl jsem, že je bez hnutí a že ptáci na nebi stojí, ani nehlesnou. Podíval jsem se na zem – a viděl jsem mísu, jak tam ležela, a kolem leželi dělníci a sahali do té mísy rukama, a ti co právě kousali, nekousali, a ti co si brali sousto, si nebrali, a ti co si nesli sousto do úst, už nenesli, a všichni měli tváře obrácené vzhůru … Všechno v ten okamžik přestalo jít svou cestou.“ (Protoevangelium Jakubovo, XVIII)

Připomíná mi tato chvíle okamžik nějakého nenadálého setkání. Když dva lidé, kteří se mají rádi, a jsou sobě vzdáleni, očekávají shledání, najednou stojí tváří v tvář, jsou chviličku ohromení, než jejich srdce exploduje radostí. Dokážu si představit, že ona erupce radosti nastala, když Marie poprvé něžně políbila svého syna. Když Bůh stvořil člověka, políbením mu vdechl dech života, nyní člověk odpovídá a sdílí svůj dech s Bohem.

Přál bych nám všem, abychom na svých cestách potkali Ježíše. A až ho potkáme, abychom se ho už nikdy nepustili. On je přeci „velikou radostí pro všechen lid“.

HŘEJIVÉ SVĚTLO

Promluva na Slavnost Narození Páně, v noci

Prorok Izaiáš nám dnes říká: „Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vzchází světlo. Dáváš mnoho jásotu, zvětšuješ radost“ (Iz 9,1-2).

Jak spolu souvisí světlo a radost? Když je tma, nedokážeme rozpoznávat jednotlivé věci, neorientujeme se, jsme stísnění propastí tmy, která se kolem nás rozprostírá. Tma přímo vydechuje strach a smrt.

Když do tmy zasvitne malý plamínek, pohltí tmu. Nikdy tomu není opačně, že by tma zhasila světlo. Získáváme alespoň jeden orientační bod. Kdo by neměl radost. Vždyť drobný plamínek je poslem naděje na život, štěstí a vysvobození. Světlo se tak stává poslem radosti. Světlo, které je nadto hřejivé, radost násobí. Hřejivá radost dětské bezprostřednosti se o Vánocích stává ideálem.

Básník Jan Skácel o tom píše:

Radostí dětí ohřejem si ruce
budem se usmívat a říkat
jsou tady vánoce.
(Vánoce dospělých)

Vánoce mají svůj původ v oslavě hřejivého světla. Římský císař Aurelius na konci třetího století zavedl svátek „Narození nepřemožitelného slunce“. Zdroj hřejivého světla – slunce – se přestalo vzdalovat od země. Obrátilo svůj běh, obrátilo svou tvář a začalo se blížit, aby rozehřálo ledy zimní planety (berte, prosím, má vyjádření s jistou dávkou nadsázky a fantazie).

Křesťané se však nechtěli klanět slunci, ale Bohu, hledali, jaký jiný vhodný obsah by dali oslavám zimního slunovratu. Nalezli Malachiášovo proroctví: „Ale vám, kdo se bojíte mého jména, vzejde slunce spravedlnosti nesoucí na svých křídlech spásu“ (Mal 3,20). Kdo je „Sluncem“, ne-li Ježíš Kristus, který sebe nazval jako „světlem světa“ (Jan 8,12).

Slavit jeho narození je něčím typické. Nejedná se totiž o pouhou připomínku dne narození, ale o její aktualizaci. „Dnes“ se narodil. Proč? Kvůli nám, „pro nás“, abychom měli ve svém životě radost a orientaci.

Před očima mi přechází zástup lidí, kteří si zvolili Ježíše za svou orientaci nebo inspiraci pro svou životní pouť. A my je můžeme potkávat, jak „žijí v tomto nynějším věku rozvážně, spravedlivě a zbožně,“ (Tit 2,12) plní naděje, zakotvení uprostřed proměnlivosti světa.

Měli radost? Jistě! A kdo by snad nevěřil, ať poslouchá vánoční písně: „Kdo nevěří, ať tam běží!“ Myslíme samozřejmě na Betlém.

UŽ NEUKRADENÍ

Promluva na Slavnost Narození Páně, v noci

Štědrý večer prožívám letos originálně – ve dvojí službě: jako dozorčí vojenské školy a zároveň jako kněz, který zpřítomňuje tajemství Boží blízkosti.

Den mi utekl velmi rychle. Přípravy půlnoční bohoslužby jsem prokládal modlitbou a sledováním televize. Po mnoha letech jsem shlédl českou pohádku Hrátky s čerty. Smál jsem se, mačkal slzy dojetí a kromě toho jsem pozoroval otce Školastika, starého šedesátiletého poustevníka. Zvlášť mne zarazila jeho reakce na úpis princezny a Káči čertu. Svatý muž se choval stejně jako čert: „Na lidi musí být přísnost,“ lamentoval. Přál jim peklo, aniž by přijal jejich touhu po lásce. Bůh však jedná zcela jinak. Nepotřebuje na chybujícího člověka sesílat oheň a síru. Neposílá ho tak ukvapeně do pekel.

V dnešním prvním čtení jsme slyšeli: „Dáváš mnoho jásotu, zvětšuješ radost …, neboť jho, které ho tížilo, hůl na jeho šíji a bodec jeho otrokáře jsi zlomil“ (Iz 9,2-3). Bůh ubohého spíše pozdvihuje, konejší, utěšuje a činí ho radostnějším.

Jaké je znamení radosti – osvobození, ulehčení, pozdvihnutí? Anděl v evangeliu říká pastýřům: „Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích“ (Lk 2,12). Dítě se stává znamením nového začátku, nové naděje, nového života, nových šancí. Je zcela závislé na naší lásce.

„V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán“ (Lk 2,11). Narodilo se nám dítě, abychom se mohli o něho starat, projevovat mu nezištnou lásku. Získali jsme znovu důvod proč žít – ve službě dítěte se sami stáváme darem.

Dovolím si učinit odbočení. V Mojžíšském zákoníku se praví: „Potřebný ze země nevymizí. Proto ti přikazuji: Ve své zemi ochotně otvírej ruku svému utištěnému a potřebnému bratru.“ (Dt 15,11) Dítě na jeslích ručkou ukázalo na tyto potřebné. Ne náhodou jsou Vánoce svátkem dětí i všech potřebných, těch, kdo trpí válkou „… a na zemi pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení“ (Lk 2,14), samotou „…zvěstuji vám radost pro všechen lid“ (Lk 2,10), vyhnanstvím či bezdomovectvím „…protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo“ (Lk 2,7), nebo různými způsoby temnoty, jako například zoufalství, deprese, úzkost, nejistota „… a sláva Páně se kolem nich rozzářila“ (Lk 2,9).

Bůh se nám, jak věříme, stal blízkým a díky jeho příkladu získáváme sílu stávat se na prvním místě bližšími těm nejbližším a pak i těm, kdo nám dříve byli, jak se říká, „ukradení“.