Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
Slavnost Těla a Krve Páně - B / Stůl slova - Aleš Opatrný

Slavnost Těla a Krve Páně - B

Rozbor textu

1. čtení
Ex 24, 3-8
Je to známý text uzavření smlouvy mezi Hospodinem a lidem na Sinaji. Textem smlouvy, závazným pro Izrael, je desatero. Hospodin se zavazuje nekonečně více - zajišťuje Izraeli budoucnost. Obnovení této smlouvy je ohlašováno Jeremiášem (31, 31n), vykonáno je v Ježíši a dotvrzeno jeho Krví - viz dnešní evangelium.

Smlouva není lidu jen tak vnucena - Mojžíš čte lidu z knihy smlouvy a lid souhlasně odpovídá, tedy přijímá a stvrzuje Boží nabídku (křesťanská obdoba: hlásání - vyznání víry - křest, nebo při eucharistii: bohoslužba slova - credo - vlastní eucharistie). Stvrzení smlouvy krví je velmi významné. Židé krev velmi cenili, byla pro ně sídlem duše. Protože ale nemysleli dualisticky, řekneme asi správněji, byla pro ně sídlem života, darovaného Bohem. Proto nemohli krví nijak disponovat. Pokropení smlouvy krví znamenalo, že oba kontrahenti se stávají pokrevně příbuznými, což byla největší blízkost, jakou si Semité dovedli představit.


Žalm:
115
Slova o "kalichu spásy" mají souvislost s dnešním svátkem spíš slovní než věcnou, nám jsou pochopitelná v přeneseném slova smyslu jako slova o kalichu při eucharistii. Ale jinak je celý žalm 115 velkým díkem Hospodinu, kde je žalmista ochoten děkovat i za cenu smrti. Jsou to ryzí slova vděčnosti a oddanosti.


2. čtení
Žid 9, 11-15
Tento text by byl spíš srozumitelný Židovi v Ježíšově době, který znal praxi chrámového kultu, než křesťanovi. Při dni smíření vstupoval velekněz do velesvatyně s krví obětních zvířat. Kristus vstoupil do pravé velesvatyně (=do nebe, k Otci) a to ne s cizí krví, ale se svou vlastní, tedy za cenu vlastního života, daného za mnohé. Tím se liší ode všech předchozích obětí a převyšuje je.

A když tyto zvířecí oběti měly ve Starém zákoně nějakou cenu, tím spíš oběť Kristova, přesněji - Kristus sám jako oběť. Nezapomeňme ovšem, že slova o oběti za hřích, o smíru skrze krev, jsou našemu myšlení a cítění dost cizí. Pro nás je spíš pochopitelné, že někdo prolije za někoho krev z lásky. Představa o Bohu, usmiřovaném krví, je mimo okruh Izraele často těžko pochopitelná bez deformací. Myšlenka, že nám Kristova krev "očišťuje svědomí", je ovšem v perspektivě krve, prolité z lásky, dost srozumitelná.


Evangelium
Mk 14, 12-16.22-26
Jakkoliv je to text evangelia, lze mu dost dobře rozumět zřejmě jen skrze "židovské brýle".

Svátky nekvašených chlebů (pascha) připomínají přechod - paschu Rudým mořem z Egypta, tedy Hospodinovo vysvobození.

Zabíjení Beránka - opět slavnost vysvobození a navíc motiv krve, která označila veřeje věřících jako ochranu před andělem - zhoubcem. Zde půjde ovšem ještě o cennější krev, protože bude zabit nový a trvale platný velikonoční beránek - Kristus.

Rozdělení chleba naznačilo a vytvořilo společenství na začátku večeře. Učedníci už ale nejsou spojováni jen symbolickým úkonem s chlebem, ale s tím, kdo se jim dává za pokrm - Ježíšem (pro Židy tělo = člověk!). Jsou novým Izraelem, v němž platí obnovené věci. Tak je tomu i u kalicha. Kalich končil, završoval společenství večeře. Krev od dob Mojžíšových (totiž pokropení krví) dotvrzovala smlouvu. Podíl na této smlouvě je zvýrazněn, dotvrzen podílem na kalichu. Smlouva zajišťovala Izraeli budoucnost. Nová smlouva učedníkům zajišťuje budoucnost, sahající za horizont lidských dějin, budoucnost v Božím království. Krev, prolitá za mnohé (=ne jen za některé, tedy za všechny lidi) zjednává učedníkům přístup do této eschatologické skutečnosti. Nám ovšem taky. Nám se nová smlouva v Kristově krvi otevírá všem, je obnovována a stvrzována eucharistií.


K úvaze

Samozřejmě, že tu v podstatě nejde o nic jiného, než oč jde na Zelený čtvrtek nebo nakonec o to, oč jde při jakékoliv mši. Ale tajemství je to tak velké a hlavně rozsáhlé, že je nikdy nevyčerpáme, ba ani se ho nedotkneme najednou. Bylo by dobré tedy "nepropásnout" téma krve, když se mu texty tak věnují, protože toto tajemství jinak zůstává bez povšimnutí. Nemá-li být řeč o krvi nějak "ujetá", musí se zřejmě držet pojmu "smlouva", protože krev, o níž je řeč (krev Kristova) je především stvrzením smlouvy.

Plodné je téma "pascha" - přechod. Jako šel Izrael z Egypta do zaslíbené země, jsme my na cestě z tohoto života do Božího království. Ježíš ručí svou krví za platnost této nové smlouvy. Jsme-li Božím lidem, Bůh s námi na této cestě počítá. Krev smlouvy nás očišťuje a ujišťuje o tom, že do tohoto přechodu patříme. Mana (Tělo Páně) je nám pokrmem na cestu; jsme poutníci, jsme Boží, ale do vlasti teprve jdeme, vše je předběžné, provizorní, jen Boží dar - Kristus je definitivní, věčný.


K myšlence svátku

Svátek "Božího Těla" zavedl pro celou církev r. 1264 papež Urban IV. (předtím zavedeno od r. 1209 v Lüttichu na výzvu Juliany z Lüttichu). Bulla Transiturus, kterou papež svátek zaváděl, začíná slovy: "Když přišla hodina jeho utrpení, ustanovil náš Vykupitel a Pán Ježíš Kristus před svým přechodem (transitus - pascha, pozn. překl.) z tohoto světa k Otci v anticipaci své smrti v poslední večeři velkou a skvělou svátost těla a krve, při níž rozděloval své tělo jako pokrm a svou krev jako nápoj. Neboť kdykoli tento chléb jíme a z tohoto kalicha pijeme, zvěstujeme smrt Páně. Při ustanovení této svátosti řekl přece sám apoštolům: to konejte na mou památku , aby se nám tato převeliká a vší úcty hodná svátost stala nejnaléhavějším znamením - památkou převeliké lásky, kterou nás miloval..."

Procesí bylo obvyklé v některých místních církvích koncem 13. století. Po celé církvi se rozšířilo však až v 16. století. Později překrylo zcela význam svátku, který původně měl nezkreslený teologický obsah - oslavu tajemství eucharistie, v níž je nám dáván božský život a tak je v nás přemožena smrt.

Papež Pius IX. zavedl v minulém století svátek Krve Páně (1.7.), misál Pavla VI. pak oba svátky slučuje ve svátek Těla a Krve Páně. Dnešní 2. čtení (roku B) je vzato právě z původní formy svátku Krve Páně. Vlastně všechna tři biblická čtení roku B mají krev jako dominantní téma.


Myšlenky k promluvě

Mk 14,12-16.22-26

Ze zkušenosti víme, že lidé nevýznamní, kteří se jen trochu domohli nějakého postavení, bývají často velmi pyšní a nechtějí mít nic společného s těmi, kteří stojí skutečně nebo domněle nějak níže. Naopak lidé skutečně velcí nemívají v sobě zdaleka tolik pýchy. Ale tyto lidské zkušenosti jsou takřka ničím proti tomu, jak je to mezi Bohem a námi. Uvažme, že Bůh je někdo, kdo převyšuje všechno lidské poznání, vše, co člověk o sobě i o světě ví, že je nekonečný, nesmírný, pán a původce všeho. A co je proti němu člověk, člověk nemohoucí, smrtelný, hřešící, člověk, který je sice schopen lepšit se, ale který není nikdy jen a jen plný dobra a prostý zla, člověk, kterého pouhá rýma nebo bolest hlavy dovede na nějaký čas takřka vyřadit z plodné činnosti? A přece se právě k takovémuto člověku Bůh sklání. Vychází mu vstříc - přichází totiž k člověku na lidské úrovni v Ježíši Kristu. Přes všechnu nekonečnou vzdálenost mezi člověkem a Bohem je možné, aby se člověk s Bohem setkal, a to jako člověk s člověkem, aby člověk Boha poznal na úrovni, která je mu srozumitelná, na úrovni lidské. Ježíš, který se nám stal zcela podobným kromě hříchu, přece říká: "Kdo vidí mne, vidí Otce." Tam, kam bychom se nikdy nedostali, totiž k Bohu, se prostě dostáváme tím, že se Bůh snížil k nám. Ale ne proto, aby byl s námi a nás přitom nechal v bídě, ale proto, aby se snížil k nám a pozvedl nás. Aby z nás udělal své syny a dědice svého království. A toto Boží konání v náš prospěch stále trvá - Ježíš je po Boží pravici a zastává se nás, Ježíš je neoddělitelně spojen se svou církví jako její hlava, je tedy skrze svou církev přítomen v lidstvu. A tento Ježíš je ten, kdo přináší a naplňuje novou smlouvu mezi člověkem a Bohem, který tuto smlouvu dotvrzuje tím nejzávažnějším, čím na zemi disponuje - svou krví. A tak nám otevírá novou budoucnost, a to budoucnost naprosto jistou, budoucnost u Boha. Člověk nemusí dělat to, co by bylo jen zoufalým a neúspěšným pokusem, totiž nemusí se snažit zajistit si věčnou budoucnost, pokud se připojil ke Kristu. Ale Bůh, který se sklonil k člověku, člověka zná, respektuje jeho malost a slabost. Nenechává nás žít v pouhé naději. Dává nám sebe jako pokrm života. Ježíš v eucharistii člověka sytí, svým tělem i svou krví upevňuje, obnovuje věčnou smlouvu s námi, tu smlouvu, která je ze strany Boží navěky jistá, ale kterou my lidé stále porušujeme. Je tu stále pro nás. Může to člověk vůbec domyslet? Je třeba to vidět jasně a vyhýbat se extrémům. Je-li Bůh pro člověka jen a jen moc veliký, potom to znamená, že člověk se drží od něho daleko, nic od něho nemá. Těžko mu důvěřuje. Ale je-li na druhé straně Bůh člověku moc "malý", jestliže si totiž člověk udělá z Boha jen jakéhosi "lepšího člověka", staršího bratra, není to taky ono, protože to není pravda a člověk tak o Boha přichází. A tak se po nás chce, abychom se drželi co nejvíce pravdy, abychom co nejvíce chápali nesmírného nekonečného Boha, který se sklání v pokorné službě k člověku. Kdyby nás při přemýšlení o těchto věcech chytila závrať, nebylo by to nijak nepřiměřené. Jsou to skutečně závratné skutečnosti. Ale kdyby nás přepadl strach z Boha, braňme se mu energicky. Mít z Boha strach znamená křivdit mu.

Přál bych tedy nám všem, aby se nás v dnešní den dotkla ta závratná božská hloubka a současně hřejivá lidská blízkost, protože oboje tato svátost obsahuje. A aby v nás vyvolala radost a dík nad tím, jak se velký Bůh sklání k člověku, jak ten, který nám sám o sobě je tak vzdálený, se nám stává blízkým, a to jen proto, abychom z něho a pro něho žili, tedy aby se náš život mohl naplnit, aby došel plného smyslu.