Duch svatý je Bohem působícím v nás. - archív citátů

Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Velikonoce - triduum
Zmrtvýchvstání Páně - vigilie / myšlenky k biblickým textům Stůl slova (AO)

Jediným symbolem vzkříšeného Krista ve velikonoční liturgii (srovnatelný s křížem jako symbolem utrpení) je velikonoční svíce.

Slavnost zmrtvýchvstání Páně - vigilie

Rozbor textu

1. čtení
Řím 6, 3-11
Hlavní dar Krista pro nás, hlavní věc, kterou jsme mohli od něho získat, bylo to, že jsme spojeni s jeho smrtí a vzkříšením. Tedy ještě jinak - hlavním darem není něco, co bychom jako "věc" mohli přibrat ke svému životu, ale hlavním darem je on sám, on, který spojuje svůj život s naším. Mrtvi hříchu (když v něm nevidíme nic dobrého, žádnou budoucnost) - živí Bohu v Kristu Ježíši - to můžeme a máme být po křtu. Teprve pochopení našeho křtu v souvislosti s velikonočním tajemstvím, v perspektivě Velikonoc, nám umožní pochopit, kdo vlastně jako křesťané jsme.



Evangelium
Mk 16, 1-8
Nalezení prázdného hrobu a slovo mládence (posla - anděla) není ještě jádrem věci. Tyto skutečnosti jen ukazují k tomu, co má nastat, a to je setkání s živým, vzkříšeným Ježíšem. Teprve z tohoto setkání může vyrůst velikonoční víra a z ní zvěstování vzkříšeného Krista lidem. Jak toto setkání může vypadat, ukazuje modelovým způsobem Lk 24, 13-35 setkání Ježíše s učedníky na cestě do Emauz.


K úvaze
Právě tak, jako je Ježíšovo vzkříšení nepochopitelné (evangelia jen konstatují prázdný hrob a mluví o různých setkáních se Vzkříšeným, o samém faktu vzkříšení zprávu nepodávají), právě tak není samo o sobě symbolicky vyjádřeno ani v liturgii. Obstarožní zvyk v našich zemích, kdy se vezme na konci liturgie monstrance z Božího hrobu a za zpěvu se jde průvodem kostelem nebo jeho okolím, právě tuto zdrženlivost evangelií nechápe a snaží se posunout vzkříšení tam, kam nepatří, totiž do oblasti smyslově zachytitelných událostí lidské historie. Liturgie konstatuje, že Kristus vstal a že je světlem a životem. Jediným symbolem vzkříšeného Krista ve velikonoční liturgii (srovnatelný s křížem jako symbolem utrpení) je velikonoční svíce. V této liturgii je křesťan především zván k tomu, aby Kristovo vzkříšení prožil sám na sobě, vždyť kvůli tomu Ježíš podstoupil utrpení a smrt, abychom žili z něho. Centrálním textem je zde epištola, vyvrcholením účasti z naší strany je křest a obnova křestního slibu. Eucharistie toto vše pak dovršuje, je obnovením staré smlouvy, stvrzené Kristovou krví a s námi jednotlivě uzavírané na křtu.


Myšlenky k promluvě
Mk 16,1-8; Řím 6, 3-11
Člověk má rád své věci jisté. Co má v hrsti, co uchopí a drží, to považuje za jasný majetek svého života. A přece je v životě mnoho věcí, které takto uchopit nelze a které jsou přes to pro nás svrchovaně důležité. Jsou to především lidské vztahy, něco, co pro zdravého člověka vytváří základní předivo jeho života. Jistě, i milovaného člověka máme rádi na očích, i jeho se lze z lásky dotknout, uchopit, gestem vyjádřit náklonnost - a přece to není totéž, co vztah. I kdybychom toho člověka drželi vší silou, jako v kleštích, může se nám vzdálit, ač bude stále u nás...

Vzkříšený Ježíš patří k těmto neuchopitelným skutečnostem. Setkávali se s ním, ale nikdo ho nemohl uchopit tak, že by ho "podržel" a ukázal dalším. Lidé byli odkazováni dál, do dalšího života. Tam ho mohli potkat a hlavně tam mohli pocítit jeho moc, poznat, co vlastně vzkříšení pro nás zde na zemi znamená. A tak ženy v evangeliu mají vyřídit vzkaz učedníkům, aby šli do Galileje, tam Ježíše uvidí.

To platí stále: je třeba jít tam, kam Ježíš vybízí, pak lze očekávat setkání. Pro každého z nás může vypadat ta cesta trochu jinak. Ale může to probíhat i jiným způsobem, jako u Pavla. Ten se setkal bez předběžné přípravy se vzkříšeným Kristem jaksi přímo, v zážitku u Damašku. To byl náraz a obrat. A potom přišly další kroky života s Kristem neuchopitelným, neviditelným, ale přítomným. A ze zkušenosti a poznání těchto roků píše Pavel to, co čteme v listě Římanům. Neznáme Ježíše jen z popisu, nemáme možnost se ho dotýkat, svírat ho v objetí. A přece je nám dáno nekonečně víc - při křtu jsme byli s ním pohřbeni a s ním vstali k životu. To, co se odtrhlo od Boha, to, co podléhá smrti a zániku, to, co nechce být svaté, pro nás přestalo být perspektivní. To zemřelo nejen kolem nás, ale mělo zemřít i v nás. Protože to ale stále křísíme, musíme se znovu a znovu obracet.

Dá se ale říci, že Boha přestala při křtu zajímat naše hříšná minulost a tedy i naše konečnost a smrtelnost. Toto pro něho umřelo, nejsme už pro něho jemu cizí lidé, odsouzení ke smrti, k věčné smrti, k věčnému životu bez Boha. On nám dal při křtu nový život. To, co způsobil v Ježíši až v jeho smrti, to začal konat v nás už při našem křtu. Naše smrt už Boha nezajímá. Dívá se na nás jako na ty, kdo začali teď na zemi přecházet do věčného života, jako na ty, u nichž se jejich smrtí tento přechod stane dokonaným a definitivním. A tak vzkříšený Kristus je už teď v nás živý, nebo naopak - my už teď, ač tady na zemi, žijeme spojeni s ním. Z něho máme své žití, a pokud naše spojení s ním je nějak porušeno, pak je i náš život jakoby podvázán, umenšen, může se změnit ve smrt. Snažili jsme se odstranit to, co náš život umenšuje, co nás od Krista odděluje.

A nyní přichází chvíle, kdy to máme vědomě dokonat: obnovit svůj křest. Máme s plným vědomím vyznat, že ve zlu nevidíme žádnou perspektivu, že pro toho Zlého, pro jeho lákání, jsme umřeli, že to pro nás není žádná šance, žádná cesta. A máme vyznat svou vůli žít z Boha, z toho, co nám daroval, počítat tedy s tím, co ve vyznání víry říkáme. Nemůže to být nic formálního. Vždyť je to otázka života a smrti. Věčnosti. Hrajeme o všechno - celý život. A tam, kde jsme Kristovi, kde v nás pulsuje jeho život, kde je v nás činná moc jeho vzkříšení, tam toto "všechno" už máme, teď a tady, byť v nedokonalých podmínkách tohoto pozemského života. Obnovíme- li tedy svůj křest, pak se samozřejmě na vnějších podmínkách našeho života téměř nic nezmění. Ale změní se ten, kdo v těchto nezměněných podmínkách žije, to jsme my. A to znamená, že se v našem životě mění - díky Bohu - všechno. Ovoce z toho uvidíme ovšem až po čase.


Velikonoce - oslava zmrtvýchvstání Ježíše Krista

Velikonoce
 - samostatná velikonoční stránka 
Velikonoce (jen) na webu pastorace.cz zde

Čtení z dnešního dne: Úterý 26.5.

SK 20,17-27; JAN 17,1-11A

Komentář k Jan 17,1-11a: Ježíšova velekněžská modlitba ať mě povzbuzuje ve chvílích opuštěnosti. Ano, právě v těch chvílích jsem mu nejblíž…

Zdroj: Nedělní liturgie

Letnice, Svatodušní svátky...

(25. 5. 2020) O Letnicích křesťané slaví slavnost seslání Ducha svatého - tedy skutečnost, že Bůh skrze Ducha svatého působí (dodnes)…

Den modliteb za církev v Číně (24.5.)

(22. 5. 2020) Prosby za dar vytrvalosti pro bratry a sestry v Číně...

Den modliteb za pronásledované křesťany

(22. 5. 2020) Každý rok se o 6. neděli velikonoční připomínají naši pronásledovaní bratři a sestry po celém světě.

Emil Kapaun - kněz s černou páskou přes oko (+ 23. 5. 1951)

Emil Kapaun - kněz s černou páskou přes oko  (+ 23. 5. 1951)
(22. 5. 2020) Emil Kapaun byl americký katolický kněz s českými kořeny, který zahynul v zajateckém táboře v Severní Koreji v roce…

Svatá Rita - patronka v beznadějných situacích (22.5.)

Svatá Rita - patronka v beznadějných situacích (22.5.)
(21. 5. 2020) Odkaz svaté Rity je výzvou k oddanosti Kristu Spasiteli - zdroji smíření.

21.5. bl. Franz Jägerstätter

(19. 5. 2020) Franz Jägerstätter byl rakouský farmář, který který nesouhlasil s nadvládou nacistů…

Život plný překážek, protivenství a hledání: Klement Maria Hofbauer Dvořák (svátek 20.5.)

(19. 5. 2020) * 1751, Tasovice u Znojma + 1820, Vídeň, Rakousko

Světový den sdělovacích prostředků

Světový den sdělovacích prostředků
(18. 5. 2020) Světový den sdělovacích prostředků se připomíná vždy na 7. velikonoční neděli, neboli týden před Slavností seslání Ducha…

Nanebevstoupení Páně

(18. 5. 2020) Slavnost Nanebevstoupení Páně se slaví ve čtvrtek - 40. den po Velikonocích. Následující den začíná "novéna" -…

Varování před sektou Shincheonji

Jde o nové náboženské hnutí z Jižní Koreje. Církve po celém světě proti němu varují.

Důvodem je sektářská povaha, manipulativní praktiky, snahu o utajování, zásadní odklon od křesťanského učení apod.

Její členové zpravidla postupně opouštějí rodiny a omezují veškeré kontakty s vnějším světem.

Více informací:

www.scjinfo.cz