1. Několik otázek ohledně biřmování

z knihy Biřmování - Nový pohled na jednu ze svátostí církve

Můžeme vidět tuto svátost nově?

A jsme u první otázky: Co je cílem tohoto uvažování? Věříme, že svátosti církve tak patří k našemu životu a tak nás již díky svému původu přivádějí k Ježíši Kristu. A tak může jít jen o následující: vzpomenout si, na to, co jsme již poznali při našem uvedení do víry a při přípravě na přijetí těchto svátostí, a tomuto pak hlouběji porozumět a uvést do života. Pro biřmování to znamená: nově vzít na vědomí ono posvátné znamení, kterým jsme skrze ruce biskupa tuto svátost přijali. Ještě jednou uvážit ten ohromný dar Ducha svatého, který, jak věříme, tato svátost naznačuje a zprostředkovává, a nově přijmout poslání, do kterého jsme touto svátostí byli jednou provždy zahrnuti.

Na tento úhel pohledu jsme zvyklí. Přitom však tuto svátost vnímáme především samu o sobě, jako by to byla jedna přesně ohraničená událost v našem křesťanském životě. To má hodně do sebe. Kdo takto začne, může tak velmi prohloubit svůj dosavadní pohled víry. Můžeme však jít i jinou cestou. Na ní se od začátku pokusíme vidět ve svátosti znamení, které ukazuje na nějakou hlubší, v podstatě jedinou, všeobjímající skutečnost: na tajemství Boží jako tajemství naší spásy, jak nám bylo přiřčeno skrze Ježíše Krista.

V následujícím bude alespoň v několika malých krocích ukázáno, jak je to míněno. Mnohé věci, které by bylo třeba vzhledem ke svátosti biřmování říci a promyslet, přitom musíme nechat stranou. Ale snad se tak lépe objasní něco jiného, co je pro náš dnešní křesťanský život a křesťanskou víru důležitější: že ve všech jednotlivých pravdách víry a ve všech požadavcích křesťanského života jde o něco jednoduchého a velkého - o jednotu a celek našeho života, který byl Bohem přijat a který je již teď naplňován jeho vlastním životem, jeho Duchem svatým.

Sedm svátostí - jedno tajemství spásy

Jak souvisí každá jednotlivá svátost s jednotou a celkem našeho života a se spásou, kterou ve víře prožíváme a vyznáváme?

Církev - "svátost" pro spásu světa

Církev je "v Kristu jako svátost neboli znamení a nástroj niterného spojení s Bohem a jednoty celého lidského pokolení" (LG 1). Tato slova Druhého vatikánského koncilu na začátku konstituce o církvi upozorňují na souvislost mezi jednotlivými svátostmi a církví. Výraz svátost zde není použit ve smyslu nám důvěrně známého technického termínu, nýbrž v jiném významu. Je zde použit jako přirovnání, které má svým způsobem říci, že jednotlivé svátosti naznačují a působí vše, co jim ve víře připisujeme, protože již církev, v jejímž životě jsou tyto svátosti viditelnými událostmi, je sakramentální (svátostná). Proto také teologové označují církev jako základní svátost (Grundsakrament; Wurzelsakrament). A protože touto svátostí může být církev, jak řekl koncil, jen v Kristu, označují Krista jako prasvátost (Ursakrament). Slova koncilu nás však vedou ještě o krok dále. Jako svátost spásy pro celé lidské pokolení slouží církev jako znamení a nástroj nejen spáse těch, kteří k ní patří. Nemá svůj význam a cíl sama v sobě. V ní a skrze ni po všechny časy mají uprostřed lidstva zůstávat činné a přítomné slovo a skutek, které Bůh vyslovil a učinil ve svém synu Ježíši Kristu, jeho láska, která objímá všechny lidi a která je mocnější než všechno, co může člověk udělat, která dokonce vítězí nad lidskou uzavřeností a vinou.

Ve službě tajemství Boží vůle spasit člověka

Tuto skutečnost ještě více objasní, jestliže se zeptáme, odkud vlastně pochází slovo svátost. Latinské slovo sacramentum sloužilo k překladu řeckého slova mystérium. To nás ihned přivádí k základnímu významu tohoto slova - tajemství. V řeči víry bylo toto slovo přijato, aby pomohlo vyjádřit o Bohu to, na co nesmíme nikdy zapomenout, když o něm přemýšlíme nebo mluvíme. Bůh je pro nás lidi stále nevyjádřitelným a nevyčerpatelným tajemstvím, ale, jak nám sám v Ježíši Kristu odhalil, tajemstvím nevyjádřitelné lásky, která nekonečně přesahuje vše, na co může člověk pomyslet a co může očekávat.

V Novém zákoně je proto do významu slova mystérium zahrnuto vše, co Bůh chce a činí pro nás lidi. Tak mluví Ježíš o tajemství (mystériu) Božího království, které je svěřeno těm, kteří je v něm vírou poznají a přijmou (Mk 4,11). A tito věřící pak opakují toto slovo, když chtějí vyjádřit to, co zakusili při setkání s Ježíšem Kristem ukřižovaným a vzkříšeným. Tak označují jako mystérium jeho tajuplné rozhodnutí "vše, co je na nebi i na zemi sjednotit... ke chvále jeho slávy" (Ef 1,9-12). Toto rozhodnutí objímá celý svět a jeho dějiny a chce být pro všechny lidi rozhodnutím spásy, zachraňující a odpouštějící lásky, ze kterého také vznikla církev, a kterému tato církev smí se všemi věřícími, kteří k ní příslušejí, stále sloužit jako cíli, jenž odpovídá Božím plánům a záměrům. Když je slavena některá ze svátostí církve, pak je to stále jakýmsi signálem, ve kterém probleskuje něco ze světla a síly tohoto mystéria, jež je tím nejhlubším a nejvnitřnějším základem našeho života, života všech lidí, základem všeho jsoucna, které existuje.