Sekce: Knihovna
2. Dějinný pohled na biřmování
z knihy Biřmování - Nový pohled na jednu ze svátostí církve
Původ od Ježíše Krista
Nový zákon nám nezprostředkovává žádné Ježíšovo slovo, kterému bychom mohli rozumět jako slovu, které přímo vyjadřuje ustanovení biřmování. Také v životě prvotní církve nenacházíme biřmování dosvědčeno tak, jak bychom to u svátostí očekávali. Do podoby, ve které ji známe dnes, dozrála tato svátost (jak nám to dějiny ukazují) teprve dvě století po Ježíšově smrti a vzkříšení. Ale i pak se ještě slavila - jak uvidíme - v úzké souvislosti se křtem. Pro Martina Luthera to byl důvod k popření toho, že je biřmování svátostí, a že se vztahuje zpět až k Ježíši. Evangeličtí křesťané tedy nechápou konfirmaci, ve které v jejich církvi dále přežívá ještě něco ze staré katolické praxe, jako svátost.
Jestliže si ale vzpomeneme na souvislost jednotlivých svátostí s církví a Ježíšem Kristem, porozumíme tomu, že otázka po ustanovení jednotlivých svátostí nesmí být kladena a zodpovídána tak zkratovitě. V posledku jsou všechny svátosti proto založeny Ježíšem Kristem a jím ustanoveny, protože život církve má v něm svůj základ a od něj pochází. Na této původní souvislosti, která ovšem musí být jasně určená a prokazatelná, záleží. Ale to se může dít, tak jako u biřmování, jinou cestou, než jsme zvyklí.
Dějinné proměny
V dějinném vývoji, který má svátost biřmování za sebou, si zaslouží pozornosti nový řád slavení svátosti biřmování, který inicioval poslední koncil a který do konečné podoby dovedl papež Pavel VI. Změny, které zde byly přijaty, nebyly sice tak nápadné jako při obnově eucharistické liturgie, ale přesto je třeba si jich všimnout.
Tak např. Pavel VI. nahradil slova, kterými bylo po staletí biřmování v latinské církvi udělováno, jinými. Nyní zní: Přijmi pečeť daru Ducha svatého.Papež je ale neformuloval nově, nýbrž převzal je z tradice východní církve, kde byla podobná slova při biřmování vyslovována od nejrannějších dob až po současnost. Znamení biřmování, pomazání křižmem na čele během vkládání rukou, zůstalo nezměněno.
Ale kdo při slavení biřmování dobře poslouchá čtení ze Skutků apoštolů, ve kterých je zvěstováno, jak tehdy pokřtění přijímali skrze apoštoly Ducha svatého, toho snad napadne, že je tam jen řeč o vkládání rukou. Na slovech používaných jako znamení biřmování je tedy vidět, že církev, jak papež Pavel VI. sám řekl, má i co se týče takových "podstatných elementů svátostného úkonu" značně velký prostor pro utváření formy.
Jedno pravidlo, na které nový obřad pamatuje, je pro naše uvažování obzvlášť podnětné. Když přijímá křest dospělý nebo školní dítě, pak mají při téže slavnosti přijmout společně se křtem také biřmování a eucharistii. Kněz, který křtí, smí v tomto případě také udílet biřmování. Zde se odráží to, co měl podle přání koncilu nový obřad opět jasněji ozřejmit:"vnitřní souvislost těchto svátostí s celou křesťanskou iniciací" (SC 71).
Slovo iniciace znamená uvedení nebo zasvěcení, uvedení nějakého člověka do víry a do církve, jeho zasvěcení do mystéria spásy.
Přesně tak, jak to má dnes opět při křtu dospělého být, to bylo původně v církvi stále zachováváno. Křesťanská iniciace byla jednou liturgickou slavností. V ní se ale již velmi brzy začaly rýsovat dva kroky, kterými člověk, jenž se chtěl stát křesťanem, byl uváděn do eucharistie. Tím prvním byl křest skrze kněze, tím druhým, který byl ihned připojen, bylo pomazání křižmem skrze biskupa. Jen ve výjimečných případech, ve kterých musel být biskup, aby dovršil křest, ještě dodatečně vyhledán, nastávalo časové oddělení obou kroků.
Jakmile se více prosadilo přesvědčení, že dítě musí být pokřtěno pokud možno co nejrychleji po narození a dovršení křtu zůstalo vyhrazeno biskupovi, stal se tento časový odstup pravidlem. Nejdříve se kladl velký důraz na to, aby pomazání křižmem skrze biskupa následovalo pokud možno co nejdříve. Později se ale v tomto oddělení spatřovala dobrá příležitost k tomu, aby po křtu následovala ještě jedna slavnost, která by také patřila k iniciaci a při které křtěnec, jenž mezitím dospěl, mohl sám vyznat svoji víru. Proto se právem považovalo za správné, že se má s tímto druhým krokem počkat tak dlouho, jak je to jen možné. A tak se stalo, že pro biřmování - ovšem teprve po jeho tisíciletých dějinách - byl předepsán minimální věk 7 let.
Tento vývoj však takto proběhl jen v naší západní církvi. Na východě nebyl od počátku kladen takový důraz na ono dovršení křtu skrze biskupa, jako mnohem spíše na onu jednotu celé slavnosti. Na východě až do dneška přijímají křtěnci, i když jsou ještě v kojeneckém věku, ihned se křtem v jediné a téže slavnosti také pomazání křižmem a eucharistii. Biřmování je tam (stejně jako křest) udělováno knězem. Pověření biskupa se zde vyjadřuje tím, že křižmo, používané k biřmování, jím musí být posvěceno.
Druhý vatikánský koncil chtěl i tento odlišný zvyk uchránit a zachovat. Proto požadoval, aby tam, kde se sjednocené východní církve přizpůsobily latinským obřadům, byla znovu obnovena tato stará východní praxe v plném rozsahu. Z našeho pohledu můžeme tomuto toku jen těžko porozumět. Ale poznáváme na tom, že slavení nějaké svátosti nejen že muselo prodělat dějinný vývojový proces, ale že i v současnosti může být v rámci jedné církve velmi odlišně uspořádáno.
Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:
Autor: Siegfried Hübner
