1. Stručná analýza jednotlivých textů

a) Iz 11,1-5

"1Vyrazí ratolest z pahýlu Jesse,

výhonek vypučí z jeho kořenů,

2spočine na něm duch Hospodinův:

duch moudrosti a rozumu,

duch rady a síly,

duch poznání a bázně před Hospodinem.

3Má zálibu v bázni před Hospodinem.

Nebude soudit podle zdání očí,

nebude rozhodovat podle doslechu,

4ale podle spravedlnosti bude soudit chudé

a podle práva se bude rozhodovat pro pokorné v zemi.

Bude bít zemi holí svých úst,

usmrtí bezbožného dechem svých rtů.

5Spravedlnost bude provazem jeho beder

a věrnost bude pásem jeho ledví."

Co nám hned na první pohled padne do oka, je záliba autora v používání paralelismů. Paralelismus membrorum je v hebrejské poezii, např. v žalmech, velice častá stylistická figura, která dává do těsné významové souvislosti dvě poloviny jednoho verše, takže druhá polovina, zpravidla to bývá druhý řádek, rozvíjí a jinými slovy vyjadřuje myšlenku uvedenou v prvním řádku. Tento tzv. synonymický paralelismus je nejčastějším, i když ne jediným druhem paralelismu ve Starém zákoně; je dokladem velkého myšlenkového bohatství hebrejské poezie, která pracuje jinak s poměrně omezeným počtem výrazů.

Náš první úryvek se více méně celý skládá z takovýchto paralelismů: začíná veršem, který rozvíjí protikladný motiv ratolesti, resp. výhonku, a pahýlu, resp. kořenů, čili toho, co je nové, mladé, svěží, a co paradoxně vyroste z toho, co se naopak zdá být staré, odumřelé, neplodné. Stojí za zmínku, že v 1. verši máme jeden ze dvou konkrétních údajů v textech, jimiž se budeme zabývat: jméno prostého, bezvýznamného Betlémana Jesseho, jehož nejmladší syn se stal prototypem izraelských králů - tedy jde o způsob, jak pojmem vzatým z izraelské minulosti podtrhnout paradoxnost Božího jednání, které se tady ovšem týká budoucnosti, protože se tu mluví v budoucím čase.

A že je to skutečně Hospodin, kdo zde jedná, o tom nás nenechává na pochybách hned další, 2. verš: pojem duch Hospodinův je tady rozvíjen celkem šesti přívlastky, kterým se budeme věnovat později. Prozatím jen malá textově kritická poznámka: opakovaná zmínka o bázni před Hospodinem na začátku 3. verše je zřejmě omyl opisovače, odborně zvaný diptografie, a kritický aparát hebrejské bible navrhuje ji vynechat. Nicméně řecký překlad Starého zákona, LXX, a podle ní i sv. Jeroným ve Vulgátě, tuto zmínku ponechávají a v závěru 2. verše místo "bázeň před Hospodinem" překládají "zbožnost", takže mají 7 darů Ducha svatého, kdežto hebrejský text pouze 6. Těmito šesti přívlastky charakterizovaný duch Hospodinův tedy spočine na ratolesti z pahýlu Jesse.

Následující verše, tj. 3., 4. a 5., obsahují celkem čtyři synonymické paralelismy, které načrtávají v hrubých rysech vizi působení budoucího Davidova potomka. Vymezují je nejdříve negativně: tento král nebude soudit a rozhodovat se podle vnějšího zdání či podle toho, co se o kom říká (mimochodem: moment velice aktuální v době, kdy veřejné mínění ovládají sdělovací prostředky, které sázejí právě na tento ošidný, tak snadno zmanipulovatelný dojem!), ale - v pozitivním smyslu: spravedlivě se bude zastávat těch, kdo jsou ohroženi bezprávím, což s sebou samozřejmě nese také nutnost neohroženě a tvrdě vystupovat proti jejich utiskovatelům, proti všem, kdo právo pošlapávají. Poslední distichon našeho úryvku pak označuje spravedlnost a věrnost za kvality, které jsou zmíněnému vládci natolik vlastní, že, obrazně řečeno, tvoří pás kolem jeho beder čili dávají mu pohotovost, připravenost k činu. Barvitou metaforou tedy tento úryvek začíná a neméně pěknou metaforou také končí.

b) Iz 42,1-7

"1Hle, můj Služebník,

kterého podporuji,

můj vyvolený, v němž jsem si zalíbil.

Vložil jsem na něj svého ducha,

národům přinese právo.

Nebude křičet, nebude hlučet,

nedá se slyšet na ulici.

3Nalomenou třtinu nedolomí,

doutnající knot neuhasí,

věrně bude ohlašovat právo.

4Nezeslábne, nezmalátní,

dokud nezaloží na zemi právo.

Ostrovy čekají na jeho nauku.

5Tak praví Bůh, Hospodin,

který stvořil nebe a roztáhl je,

rozprostřel zemi s tím, co na ní roste,

lidem na ní dává život

a dech těm, kteří po ní chodí:

6‘Já, Hospodin, jsem tě povolal

ve spravedlnosti,

vzal jsem tě za ruku,

utvořil jsem tě a ustanovil tě (prostředníkem) smlouvy lidu

a světlem národů,

7abys otevřel oči slepým,

abys vyvedl vězně ze žaláře

a z věznice ty, kdo bydlí ve tmách.’"

Většina exegetů dělí těchto 7 veršů na dvě části: verše 1-4, kde mluví Hospodin o svém vyvoleném služebníkovi, a verše 6-7, kde mluví přímo k osobě, která už není nijak blíže označena; tato změna v přímé řeči, zároveň s 5. veršem, který tvoří jakýsi předěl mezi oběma Hospodinovými výroky, ospravedlňují domněnku, že osoba, o níž Bůh hovoří v prvních čtyřech verších, nemusí být nutně totožná s tou, k níž se obrací v 6. a 7. verši.

1. verš vyjadřuje důvěrný, láskyplný vztah mluvčího - ze souvislosti jasně vyplývá, že jím je Hospodin - k tomu, kterého nazývá svým služebníkem. Tento vztah, podtržený navíc adjektivem "můj vyvolený" a dvěma slovesnými obraty "jeho podporuji" a "v něm jsem si zalíbil", vztah jakoby koncentrovaný do daru Hospodinova ducha, se projeví navenek v poslání, které služebník věrně splní: přinést, ohlásit a konečně založit, čili realizovat na zemi, mezi národy, právo; to je obsah 2.-4. verše. Všimněme si, že výraz "právo" (hebr. mišpat) se v této části opakuje třikrát, tzn. že jde opravdu o klíčový pojem; jeho význam v daném kontextu bychom mohli opsat nejspíše jako výnos či soudní rozhodnutí o spáse.

Snad stojí za zmínku jeden zajímavý detail, který lze ovšem vyčíst pouze z originálního textu: tytéž hebrejské slovní kořeny rcc a khh, kterých je použito ve výrazech "nalomenou" a "doutnající" jako participií, se opakují v obráceném pořadí jako určité slovesné tvary hned v dalším verši "nezeslábne, nezmalátní" (khh, rcc). Tomuto obměněnému pořadí stejných nebo podobných prvků (podle vzorce a b b a) uvnitř nějaké textové jednotky říkáme chiasma; jeho smyslem je v našem případě zřejmě i foneticky zdůraznit těsné sepětí osudu samotného Hospodinova služebníka s těmi, k nimž je poslán.

Tzv. první píseň o Hospodinově služebníkovi, striktně vzato, končí 4. veršem. 5. verš uvozuje následující Boží výrok známou formulí: "Tak praví Bůh, Hospodin" a pro zvýšení slavnostního rázu, čili i závažnosti tohoto prohlášení, připojuje hymnickou zmínku o Hospodinově všeobsáhlém stvořitelském díle, o faktu, že Bůh je zdrojem života pro všechny lidi. 6. a 7. verš potom uvádějí, podobně jako verše 1-4, několika synonymickými výrazy jednak skutečnost povolání a ustanovení dotyčné osoby, jednak cíl jejího poslání, kterým je jednoznačně svoboda uvězněných (zdá se, že je tu myšleno spíše osvobození duchovní než fyzické).

Opět jedna zajímavost, kterou skýtá originální verze a kterou dr. Bogner naznačil v překladu tím, že slovo "prostředníkem" dal do závorek: v hebrejském textu čteme přímo "ustanovil jsem tě smlouvou", takže ten neznámý, jehož tady Hospodin oslovuje, má nejen smlouvu z jakési neutrální pozice zprostředkovat, nýbrž má ji doslova ztělesňovat, má se sám "stát smlouvou"; to je dost důležitý moment pro křesťanskou interpretaci těchto textů, konkrétně mám na mysli Ježíšovu krev, která je krví nové a věčné smlouvy.

c) Iz 61,1-3

"1Duch Páně, (duch) Hospodinův, je nade mnou,

protože mě Hospodin pomazal,

poslal mě zvěstovat radostnou zprávu pokorným,

obvázat ty, jimž puká srdce,

oznámit zajatým propuštění,

svobodu uvězněným,

2hlásat Hospodinovo milostivé léto

a den pomsty našeho Boha,

potěšit všechny soužené,

3zarmoucené na Siónu (obveselit),

dát jim věnec místo popela,

olej radosti místo smutku,

šat jásotu místo malomyslnosti.

Budou se nazývat ‘duby spravedlnosti’,

které Hospodin zasadil pro (své) oslavení."

Struktura je, zhruba řečeno, následující: za přímý důsledek pomazání, které prorok obdržel od Hospodina, označuje skutečnost, že nad jeho působením je inspirující přítomnost Božího ducha; toto pomazání současně zahrnuje i poslání, které prorok charakterizuje celkem šesti různými infinitivy - "zvěstovat", "obvázat", "oznámit", "hlásat", "potěšit" a "dát".

Stejně jako v předchozích dvou textech jsou i tady adresáty těchto aktivit lidé v tísnivé situaci, lidé zajatí, zdeptaní, kterým se má dostat pozitivního řešení jejich nouze, tj. radosti a svobody, plynoucí z Hospodinovy přízně. Rozvíjení této myšlenky nakupením celé řady velmi podobných obrazů svědčí nejen o bohaté představivosti a výmluvnosti autora, ale především o důrazu, jaký klade na tato povzbudivá, útěchyplná slova. Aby svůj program lidem maximálně přiblížil, volí pro vystižení hlubokého smutku či naopak velké radosti hmotné symboly, kterých se tehdy v dotyčných situacích opravdu používalo, tj. popel, olej, sváteční šaty.

Závěr 3. verše pak jakoby stvrzuje spolehlivost toho, co bylo řečeno: výsledkem proměny lidí zničených soužením budou lidé představující přímo symbol jak mohutné síly a životnosti, tak i spravedlnosti, která směřuje k Boží oslavě. Dovolil bych si upozornit ještě na druhý konkrétní údaj, vlastní jméno, se kterým se v těchto textech setkáváme - jméno Sión ve 3. verši nám signalizuje, že máme před sebou palestinské prostředí, speciálně Jeruzalém.