1. Úvod

z knihy Profil osobnosti kněze po Druhém vatikánském koncilu

Druhý vatikánský koncil si kladl za cíl souhrnně a přesně předložit nauku o církvi. To se podařilo a vznikla věroučná konstituce "Lumen gentium". Zároveň se však v průběhu koncilních jednání čím dál víc prohlubovalo vědomí o nutnosti vést dialog se světem, tak aby se to promítlo do praktického pastoračního chování církve. Z toho logicky povstala potřeba vyjádřit nejprve vztah církve ke zdroji své existence - k Božímu zjevení - (Dei verbum) a též ke slavení a zpřítomňování tajemství spásy (Sacrosanctum Concilium); Stranou pak nemohly zůstat ani souvislosti vně katolické církve: vztah ke světu (Gaudium et spes), k východním církvím a ostatním křesťanům (Orientalium Ecclesiarum, Unitatis redintegratio), k nekřesťanům (deklarace Nostra aetate), k náboženské svobodě (Dignitatis humanae), ke sdělovacím prostředkům (Inter mirifica). Stejně tak se viděla potřeba formulovat vztah i k některým činnostem církve - k výchově (Gravissimum educationis), k misii (Ad gentes) a také, a to v neposlední řadě, k jednotlivým povoláním uvnitř Božího lidu: ke kněžské službě (Christus Dominus, Presbyterorum ordinis, Optatam totius) k řeholnímu životu a postavení laiků (Perfectae caritatis, Apostolicam actuositatem).

VZNIK DEKRETU

Koncilní dekret PO v sobě skrývá dost pohnutou historii, která jakoby v malém ilustrovala potíže, úsilí i dozrávání pohledů koncilu na předmět svého jednání. Připomeňme si pro osvěžení, že příslušná sněmovní komise začala jednat začátkem prosince 1962 o čtyřech předlohách zabývajících se životem a službou kněží, které vypracovala přípravná komise ještě v předkoncilním období.1) Svou práci na tomto tématu sněm dokončil až při slavnostním závěrečném zasedání koncilu dne 7. prosince 1965 (poměr hlasů: 2 390 pro, 4 proti). Obava, že se dekret možná ani nepodaří dokončit a odhlasovat, se nenaplnila jen díky intenzivnímu pracovnímu finiši odborných komisí i koncilních otců.

Dekret PO Je třeba číst ve vazbě k ostatním místům ve sněmovních dokumentech, které se zmiňují o kněžství. (SC, LG 28, CD, OT). Zároveň je třeba mít na mysli, že II. vatikánský koncil nemá přílišnou potřebu zdůrazňovat vlastní svátostný charakter služebného kněžství, i když ho připomíná a na něj navazuje,2) protože tuto nauku už formuloval Tridentský koncil v obraně proti reformátorům. Koncil chce spíš toto rozvinout spolu s dalšími aspekty života a služby kněží. Koncil tak činí "ve snaze o účinnější podporu jejich (kněžské) služby a lepší péči o jejich život v lidských i pastoračních podmínkách, velmi často od základu hluboce změněných"3) oproti dobám minulým.