Svatost není ani tak výsledkem našeho výkonu, nýbrž plodem milosti, kterou člověk přijímá a na niž odpovídá. - archív citátů

Sekce: Knihovna

Ludvík Armbruster , Aleš Palán

O japonské rodině a kultuře

z knihy Tokijské květy , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Jaký je vztah mladého Japonce k rodičům? Je tam pořád ta tradiční úcta?

V předškolním věku je z mladého japonce domácí tyran a pak ho pohltí škola. Celkově je to ale pro mne nesnadná otázka. Nám misionářům, kteří jsme přišli do Japonska jako dospělí a třeba jsme se naučili i dobře japonsky, schází, že jsme tamní rodinné prostředí nezažili jako děti. Té chuti slov, všech asociací, které s sebou nesou, nikdy nedosáhneme. Bylo by tedy lepší vzít si k ruce studii nějakého japonského sociologa. Všeobecně platí, že v japonské společnosti horizontální vztahy fungují špatně. Dominantní jsou vztahy vertikální – třeba podřízený a představený ve firmě. Už Rousseau říkal, že to, co vychází z ruky Boží, je krásné a dobré, ale zkazí se to ve společnosti. V Japonsku je dominantní takový postoj, který se dá přirovnat k jízdě na kole: Japonec se nahoře hrbí a dole šlape. Třeba manžel si s manželkou o skutečných záležitostech a životních problémech vůbec nevypráví.

Když jsem se jako novokněz vrátil do Japonska po studiích v Německu, vzal si mě k ruce jeden starý vysloužilý misionář, který celý život dřel na misijní stanici na venkově a teď dožíval v Tokiu. Dal mi do zpovědnice tři rady. Zaprvé: nikdy nezkoumej, jestli je ten člověk dobře připravený; on je, poněvadž neexistuje žádný sociální tlak, aby ke svátosti smíření šel. Zadruhé: nikdy se na nic neptej, stejně nedostaneš odpověď. Vyzkoušel jsem si to, říkal kněz, a výsledek je, že Japonec bude ve zpovědnici mlčet, oni o některých věcech prostě nemluví. A třetí rada: každého pošli do světa s nějakým dobrým slovem, dodej mu kuráž, aby odcházel s radostí. Držel jsem se toho celou dobu v Japonsku a vyplácí se mi to i v Evropě.

Nikdy se na nic neptej – zvláštní model… Funguje to v Japonsku podobně i v mezigeneračních vztazích v rodině?

Ve svém dětství jsem nedostal od rodičů vůbec žádnou sexuální výchovu. O tom se prostě nemluvilo, to se děti naučily od kamarádů na ulici. Podobně jako u nás ohledně sexuality, platí to v Japonsku v mnoha dalších oblastech. Mají k tomu teorii, která tento princip vychvaluje. Japonec, který je ve své kultuře doma, stejně slovům moc nevěří. Tenhle princip vychází ze vší té zdvořilosti, která předepisuje, co se kde a komu musí říkat; slovo zde nemá velkou váhu. Oni třeba vůbec nemají výrazy, které by gramaticky, lexikograficky a emocionálně odpovídaly takovým větám, jako miluji tě, ich liebe dich, I love you... Když vytvářeli dabing pro americké filmy, museli to vyjádřit kostrbatě opisem. Dá se to v japonštině říct, ale není to živé slovo. A ta teorie tvrdí: Když nevíš, má-li tě druhý rád a musíš to od někoho teprve slyšet, aby ses to dozvěděl, tak běž rovnou raději pryč, to nemá žádnou cenu. Japonci kladou důraz na intuici mnohem víc než na slovní komunikaci. Mnoho věcí musíš v Japonsku prostě pochopit. Dělají si z nás legraci, když se dívají na naše filmy, kde se manželka ptá: „Miláčku, dáš si do kafíčka cukr?“ „Copak to po pětadvaceti letech manželství ta žena neví?“ smějí se nám.

Samozřejmě že to ví, ale je to způsob sociální komunikace.

Ale Japonec pokládá kvůli tomu Evropana za tupého. On přece ví, že o tom nejdůležitějším, na čem v životě opravdu záleží, se nikdy nemluví. Musíš to v tom druhém vyhmátnout, pochopit, co on chce. Samozřejmě to může vést k ohromným zklamáním a nedorozuměním, ale když to funguje, je to bezvadné.

Japonština má dokonce několik stupňů zdvořilosti. Japonci tedy ani těm zdvořilým slovům, pochvale, vyjádření přízně nevěří. Je to jen forma, kterou je nutno dodržet.

Když se třeba uzavírají obchodní smlouvy, kde jde o velké peníze, obě strany si nemohou být jisté, co si ten druhý skutečně myslí, poněvadž spolu stále hovoří velmi zdvořile. Cesta, jak se dozvědět pravdu, kdy můžeš tváří v tvář tomu druhému všechno vyklopit je, když se oba opijí. Takové obchodní smlouvy se zprvu prohovořují ve dne ve třináctém poschodí mrakodrapu, pak se ale jde do nočního podniku, kde se všichni opijí a řeknou si, jak to opravdu je. Dokud bylo Japonsko v konjunktuře, žily z toho luxusní noční podniky; peníze tam protékaly jako řeka. A ten alkohol si firmy odečítaly z daní, byly to jejich provozní výlohy. Druhý den, když obchodníci vystřízliví, opět se sejdou ve třináctém patře, zase jsou zdvořilí a o tom, co bylo v noci, nehovoří, to jako by nebylo; všichni si ale dobře pamatují, co se dělo, a podle toho podepíšou a orazítkují smlouvy.

Takže to západoevropské: dávám ti své slovo, ruku na to, slovo dělá muže – to není v Japonsku žádným měřítkem.

Nevyvolává to tam reakci, kterou očekáváme. A ruku si oni nepodávají, oni se uklánějí. Jak se po evropsku podává ruka, to se učí v kurzech – a stejně to často dělají nesprávně, podávají ji jako ploutev. Japonci mají kurzy na všechno, třeba i na to, jak jíst příborem.

Japonští byznysmeni jsou v Evropě proslulí tím, jak se dokážou saké a vším možným alkoholem neuvěřitelně zpráskat. Je to jen proto, aby si konečně řekli pravdu?

Tohle jsem nevypozoroval, do nočních podniků nechodím. Ale možná je v tom něco jiného, opít se je totiž v Japonsku společensky naprosto únosné – tedy pokud jsi muž. Od ženy se odedávna vyžadovalo, aby byla čistotná a svému muži věrná. Muž si mohl dovolit chodit do veřejných domů a stejně tak s alkoholem. Ze začátku mě udivovalo, že na opilství nejsou v Japonsku žádné společenské sankce. Když v Evropě někoho pozveš do rodiny a on se tam opije, bylo to naposled, cos ho pozval. V Japonsku naopak řeknou: Tomu se u nás líbilo, pozveme ho zas! A zavolají taxíka, posadí do něj opilce a zatelefonují jeho manželce, která ho doma čeká, aby ho svlékla, omyla a uložila do postele. Když jsem byl vychovatelem v kněžském semináři, snažil jsem se bohoslovcům vysvětlit, že katolický kněz se neopíjí, že to v naší církvi není přijatelné. Bylo to pro ně velké překvapení.

A následoval rapidní úbytek povolání…

Nechali se trochu naším stanoviskem převálcovat. Potom jsem jim při dobrých příležitostech dával v semináři na stůl pivo nebo japonské rýžové víno, aby si ověřili svoji hranici, kam až můžou zajít. To je v životě kněze důležité, poněvadž nabídce alkoholu se nevyhne. Můj otcovský přítel, jezuita, u kterého jsem dělal doktorskou dizertaci, mi vypravoval rozkošný příběh. Měl kolegu se slabším zdravím, který si potřeboval občas odpočinout. Byl v misijní stanici sám, o domácnost se mu starala kuchařka. Jednou mu bylo zase špatně a potřeboval na den vysadit. Měl nasmlouvané nějaké návštěvy, ale nemohl je přijmout. Věděl, že kdyby kuchařka řekla: „Důstojný pán se dnes necítí dobře, rád vás ale uvidí jindy,“ bude to příchozí brát tak, že ho kněz nechce vidět, je to totiž jedna ze zdvořilostních forem. Tak kuchařku pověřil, ať to prostě nějak zařídí a šel si lehnout. Měl klid celý den. Druhý den se odpočinutý vzchopil a ptal se kuchařky, co lidem říkala. „Co bych říkala? Důstojný pán vás dneska nemůže přijmout, protože je úplně ožralý.“ A to bylo dobré, dotyčný to pochopil a příště zase rád přišel.

V tomhle se Evropan musí pohybovat jako slon v porcelánu.

Oni nám naštěstí leccos odpustí, řeknou si: „Od cizince toho nemůžeme moc očekávat, vždyť on není vzdělaný.“ My ale vychovali japonský klérus tak, aby se přizpůsobil evropskému myšlení a způsobu života. Když se oni chovají jako slon v porcelánu, jim se neodpouští.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Mediálně spolupracujeme.

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Gn 18,1-10a; Žalm 15; Kol 1,24-28
Lk 10,38-42

V nadsázce by se dali lidé rozdělit na Marty a Marie – ty, kteří se pro samou pomoc druhým nikdy nezastaví, a sami tak místo života živoří, a ty, kteří rozvíjejí krásný život, ale bezohledně přehlížejí nouzi jiných. Ježíš odkazuje na Mariinu volbu, ale nezapomeňme, že svoji výtku říká Martě, nikoli Marii! Úryvek nemluví o tom, co řekl Marii. Je však stále aktuální výzvou: Opravdu svět, naše rodina, blízcí… potřebují tolik naší námahy, péče a starostí, že nemáme vůbec čas zastavit se a naslouchat Bohu? A co by Ježíš řekl Marii?

Zdroj: Nedělní liturgie

Svatá Marie Magdalena (Magdalská, Magda) – svátek 22.7.

(20. 7. 2019) Kdo vlastně byla Marie Magdalská? Ještě donedávna se v ní spojovaly celkem tři ženské postavy známé z evangelií. (odkaz...

Sv. Eliáš (20.7.)

(18. 7. 2019) V náboženských dějinách Izraele hráli velkou roli proroci. Mezi nimi vyčnívá postava Eliáše, kterého Bůh povolal, aby...

Je svatost pro každého? videoseriál "Víra do kapsy"

Je svatost pro každého? videoseriál "Víra do kapsy"
(17. 7. 2019) Při hledání odpovědi na otázku, zda je svatost opravdu pro každého, jsme zašli za salesiánem Liborem Všetulou, který má...

17. července 1794 bylo popraveno šestnáct karmelitánek

(16. 7. 2019) z kláštera Compiègne u Paříže

Když děti (ne)poslouchají - letní vydání časopisu Rodinný život

Když děti (ne)poslouchají - letní vydání časopisu Rodinný život
(15. 7. 2019) Časopis je orientován na rodinu a rodinný život ve všech jeho pestrých podobách a projevech, radostech nebo starostech...

Josef Toufar - výročí narození 14.7.1902

(12. 7. 2019) Josef Toufar - kněz umučený komunisty - se narodil 14.7.1902

Doporučujeme: Tvůj křest a biřmování s promluvami papeže Františka

Doporučujeme: Tvůj křest a biřmování s promluvami papeže Františka
(10. 7. 2019) Základem knížky je devět promluv papeže Františka věnovaných křtu a biřmování. Autor k nim připojuje svoji úvahu,...

Sv. Benedikt z Nursie (11.7.)

(10. 7. 2019) Sv. Benedikt měl zásadní vliv na rozšíření křesťanství na evropském kontinentu.

Svatí Cyril a Metoděj (5.7.)

(4. 7. 2019) svátek 5.7.