Úvod: úkoly a opory

z knihy Pluralita - dialog - laici v otevřené společnosti

Společného jmenovatele úkolů, před nimiž každý člověk stojí, lze vyjádřit zásadou čiň dobré a varuj se zlého. Jsou to vždy úkoly konkrétní, spjaté s danou situací. Člověk za ně vždy nese osobní odpovědnost, a to je pro věřícího nakonec odpovědnost před Bohem. A týká se celého života, nedělí i všedních dnů.

Vztah jednotlivce k Bohu bývá ovšem zprostředkován, zejména vztahem k spolubližním, v církvi i ve světské společnosti. Tím jsou dány též významné opory pro každého z nás, například ve víře, mravní nauce a svátostech církve, v zákonech a strukturách společnosti. Pomáhají nám rozpoznat a uskutečňovat, co máme právě my a právě teď, v dané situaci dělat a čeho se varovat.

Vždy v dané situaci (a osobně): to je krajně důležité. Z obrovského počtu dílčích pravd a pokynů bývá teď a pro mne rozhodující jediná věc, jindy a pro jiného zpravidla jiná. Vždyť nemohou všichni a stále usilovat o všechno, je nutné soustředění. I proto je v hesle svatého Augustina tak důležitá svoboda. (1)

Žijeme však ve společenství a v určité době. Proto mají i naše nejaktuálnější a nejosobnější úkoly jisté společné rysy, proto je třeba všímat si znamení času. Můžeme například říci, že z apoštolova povzbuzení "Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem" (2) byla za totality aktuální hlavně první část, ve svobodné společnosti nabývá silně na významu i část druhá. Kdo by si před listopadem 1989 připomínal jen tu první, příliš by asi nechybil. Dnes by nám takové zúžení pohledu zastřelo jednu z cenných biblických opor potřebných právě dnes.

Předložená studie (či spíše náčrt) chce přispět k širšímu aktuálnímu pohledu na opory spjaté především s přínosem II. vatikánského koncilu, a to s přihlédnutím k společenskému dění kolem nás, jak napovídá název i podtitul tohoto náčrtu.

Důraz na momentálně aktuální jednotlivosti ovšem nemá říci, že vše ostatní je nedůležité nebo překonané. Stále platí i zásada jednoty ve "věcech nezbytných", a v Augustinově hesle stojí právem na prvním místě. Naléhavá potřeba dialogu v církvi také naprosto není totéž co program všechno zrelativizovat a o všem se znovu a znovu dohadovat. Tato stránka věci (a našeho výkladu) by měla rozptýlit mnohá zneklidnění a znejistění mezi věřícími, jak se s nimi často setkáváme v čtenářské odezvě Katolického týdeníku (KT) apod. Je dobře katolické, jak by řekli staří, udržovat všechny aktuální důrazy, dílčí pohledy a iniciativy -- a tím spíše osobní názory -- ve společně uznávaném rámci: "Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech". (3)

Klíčovou otázkou pro naši orientaci pak ovšem je, zda samotný ten společně uznávaný křesťanský a katolický rámec nevidíme zúženě; bez významu není ani nebezpečí jeho zúženého vnímání se strany ostatních křesťanů a široké veřejnosti u nás. Bohužel však zní věrohodně informace, že asi 30letý návštěvník katolických bohoslužeb odpověděl na otázku, které dokumenty II. vatikánského koncilu zná, takto: Humanae vitae a Centesimus annus (4). České souborné vydání těchto dokumentů (5) vychází u nás 30 let po skončení koncilu (8. 12. 1965); naprosto nejde o lehkou četbu pro každého, a solidní znalost katolické nauky a historie má ovšem ještě širší předpoklady, také u nás dlouho blokované.

Jedním z cílů našeho výkladu bude proto dát čtenáři více nahlédnout do onoho širšího, skoro dvoutisíciletého rámce. Ten může být nám katolíkům právě dnes mimořádně cennou oporou. Naopak zúžené pojetí pravověrnosti (ortodoxie) a jí odpovídajícího jednání (ortopraxe) je nutně zdrojem zbytečných konfliktů, pohoršení a zejména promarňování hřiven, které nám Bůh svěřuje k dobru našemu i ostatních bližních, a pro toto dějinnou chvíli.