3. Věřící LAICI ve světě a v církvi

z knihy Pluralita - dialog - laici v otevřené společnosti

"Apoštolát laiků je účast na vlastním spásném poslání církve. (...) Laici jsou však povolání zvláště k tomu, aby učinili církev přítomnou na těch místech a za těch okolností, kde se může stát solí země jenom jejich prostřednictvím."
Lumen Gentium 33

"...když vznikne jakýkoli nový problém, (...) ať sami jednají na vlastní odpovědnost ve světle křesťanské moudrosti a s pozorným zřetelem k nauce učitelského úřadu církve. -- Mnohdy je už křesťanský pohled na skutečnost přivede k určitému řešení v konkrétní situaci. Jiní věřící však, jak se často a oprávněně stává, budou s nemenší upřímností o téže věci soudit jinak."
Gaudium et spes 43

Na základě torza nauky o církvi vyhlášeného I. vatikánským koncilem se nabízel pohled na církev jako na pyramidu, a to pohled soustředěný na její vrchol (29). Vaticanum II. tuto perspektivu výrazně doplňuje pohledem na základnu v její šíři a specifickém významu -- laici přece tvoří naprostou většinu Božího lidu, velkou většinu svého času a životního úsilí věnují "světu"; jejich křesťanské snažení ve světě tvoří podstatnou část reálného přínosu Kristova poselství celému lidstvu a není bez kvalitativního významu ani pro plnější chápání evangelia. Z velmi mnoha výpovědí a podnětů týkajících se laiků v koncilních dokumentech se zde soustředíme na dva pravděpodobně "nezažité" motivy. Předchozí dvě části k tomu tvořily přípravu.

Pluralita téměř "tržní"

Klíčovým místem je tu téměř celý dlouhý čl. 43 v pastorální konstituci o církvi v dnešním světě. Po citovaném úryvku následuje upozornění, že zastánci vzájemně různých křesťansky motivovaných odpovědí na tutéž otázku si nemohou činit nárok, že právě oni představují stanovisko (katolické) církve. Tím je mj. řečeno, že ve světské oblasti laici zpravidla vystupují sice jako věřící, ale ne jménem církve. (To platí nejen ve vztahu k politickým stranám.) Čl. 43 se výslovně zabývá případem nových problémů, pro něž buď ještě není k dispozici schválené a vyhlášené oficiální řešení, nebo kde z povahy věci závazné stanovisko ani nelze očekávat. (Typicky v hraničních otázkách mezi hospodářstvím a sociální sférou; též mezi vírou a vědou.)

Snadno nahlédneme, proč je právě zde důležitá augustinovská svoboda a jak by bylo ochromující, vlastně zcela nereálné čekat na autoritativní směrnice od církevních představených. Obecně vzato v otevřených otázkách někdy nezbývá než experimentovat a riskovat; často je to nejracionálnější postup (i ve vědě). Krom toho tržní hospodářství poskytuje hojnost příkladů, kdy výrobky různých firem a různé technické přístupy přinášejí srovnatelné výsledky; nebývá důvod směřovat k jedinému, "nejlepšímu" řešení a dokonce by to bylo ke škodě (hrozba monopolu, ustrnutí atp.) -- augustinovská svoboda je pak trvalá; připomeňme v církvi pluralitu spiritualit a řeholí, obdobně též trvalou. Zůstává ovšem závazný společný půdorys ("v nezbytných věcech jednota").

V oddíle o světských analogiích církevní plurality jsme zdůraznili častou nutnost týmové spolupráce a upřesnili jsme, že pluralita není atomizace. Výklad ve 2. odstavci čl. 43 pastorální konstituce naznačuje velmi masivní důvod pro sdružování věřících při hledání křesťanského řešení nových problémů ve světě. Je tomu vlastně tak, že duchovní předkládají obecné zásady, a na laiky "zbývá" je "pouze" aplikovat v konkrétních situacích (30); to je však často nejobtížnější část úkolu. (Trochu vyhrocené (31) přirovnání: úkolem učitele je přednést pouze pět Eukleidových axiomů, na žáčcích je řešit na jejich základě stovky složitých geometrických úloh -- a kolem se hemží falešná řešení.) Proto jsou pro jednotlivce tak důležité širší opory ortodoxie i ortopraxe, též z celé historie církve, a v konkrétní situaci svobodné sdružování osob zaměřených na určitý problém. Čl. 43 výslovně říká, že takových sdružení i směrů může být více, a ovšem dodává, že spolu mají vést augustinovský dialog. Pro spolupráci těchto skupin -- v církvi i za hranice církve -- je ovšem žádoucí, aby různost jejich zaměření a motivací byla "čitelná". Jinak místo tříbení názorů a přínosné soutěže vznikne dojem nepřehledné disharmonie, roztříštěnosti, nejednoty. (32)

Bývá-li spojování sil jednotlivců výhodou v hledání cest, je zpravidla nutností při realizaci řešení. Výzva v čl. 43, aby se stoupenci legitimně různých cest vždy dali vést "především starostí o obecné blaho", může mít ve společenské praxi závažné mravní důsledky v posouzení, kde je pluralita přínosem (33).

Podíl věřících -- i laiků -- na růstu chápání evangelia

Z předchozího oddílu snadno může vzniknout dojem, že se tu do úctyhodné církevní sféry nepatřičně vlamují proměnlivé a nejednoznačné světské prvky ("trh"!). Vidím-li správně, je tomu naopak: je konfrontován historicky i naukově reálný obraz církve se zúženým statickým obrazem (34), s nímž se II. vatikánský koncil zřetelně rozešel. Podle něho je církev Boží lid putující dějinami (35); pravdu víry nemá hotovou "v držení" v podobě vět (36), nýbrž "během staletí stále směřuje k plnosti Boží pravdy" (37). Je z historie dobře známo, že nauková rozhodnutí koncilů nebo papežů (dogmata i rozhodnutí nižšího stupně závaznosti) byla zpravidla nejprve připravována prací a často dlouhými diskusemi teologů; učitelský úřad církve dodal pak pečeť určitému řešení diskutované otázky. Koncil ještě zřetelněji vyzdvihuje tuto přípravnou fázi a její šíři.

Ve 2. kapitole věroučné konstituce o Božím zjevení čteme o "apoštolské tradici", že v církvi za přispění Ducha svatého "prospívá (proficit, též kráčí kupředu); vzrůstá totiž chápání předaných věcí a slov, a to jak přemýšlením (ex contemplatione) a studiem věřících, kteří je uchovávají ve svém srdci (srov. Lk 2,19 a 51), tak hlubším pochopením duchovních skutečností z vlastní zkušenosti, tak také hlásáním těch, kteří s posloupností v biskupském úřadě přijali bezpečné charisma pravdy". Tím je především blíže charakterizováno postupné a pokračující "směřování k plnosti Boží pravdy", také je však příznačně uvedena nejprve základna, až nakonec vrchol církevní pyramidy. K pokroku v chápání apoštolské tradice tedy podle koncilu mohou přispívat všichni věřící včetně laiků (38).

Tato zásadně důležitá výpověď koncilu je řečena obecně. V kontextu našeho náčrtu -- viz závěr 2. části v závorce -- pro nás na první pohled mnoho neznamená: specificky "laické" problémy ve světě budou většinou aplikačního a tudíž teologicky okrajového rázu. To je pravda. Za povšimnutí však stojí okolnost, že problémy praxe, křesťansky artikulované, vnášejí do teologického bádání a do rozhodování pastýřů církve dynamiku (39). Historie církve dneškem nekončí, a spojuje-li nás tradice s minulými generacemi věřících, ortopraxe naznačuje směr našeho spojení s generacemi budoucnosti, dalšího (dalších?) tisíciletí. I proto by bylo velkou chybou, kdyby ve světě angažovaní křesťané prožívali a promýšleli své úsilí o pozemská dobra odděleně od svého života víry a své reflexe o něm.