Příspěvek do cyrilometodějského sborníku

V souvislosti s oslavami svátku našich šiřitelů víry svatých Cyrila a Metoděje se můžeme oprávněně ptát, jestli nám mají co říci i dnes. Ano, zpíváme píseň se slovy „dědictví otců zachovej nám, Pane“, ale je to dědictví ještě živé?

            Příznačné je, že náš svátek je zároveň i svátkem státním. Co na tom, že býval interpretován jako připomínka dvou mužů, kteří přinesli do naší země vzdělanost východního typu, vytvořili abecedu na základě slovanského jazyka, či vytvořili první velký zákoník. Ono sepětí a i napětí mezi svátkem církevním a státním může být naopak velmi inspirativní.

            Připomíná nám, že existují základní ideje, postoje, na kterých společnost vyrůstá, včetně státních útvarů. Tak jako církev není jen pouhou zájmovou organizací, tak ani stát není jen sdružením občanů žijících na stejném území. Pokud se nosná myšlenka civilizace vyprázdní, pokud zmizí – jsme dnes v Evropě svědky toho, že skutečně postupně mizí – staneme se jen jedinci sdruženými za účelem většího růstu blahobytu, ale nemyslících na ostatní, na dobro, zájem celku či svou vlast.

            Svatí Cyril s Metodějem nám ovšem jsou i velkou připomínkou odvahy – šli do neznámé země, a dokonce šli rádi! Poslal je k nám totiž Bůh, aby sem přinesli poklad víry. My žijeme v zaběhaných kolejích, ve státě i v církvi. Nemáme příliš chuti vrhnout se do nových projektů, opustit jakés takés jistoty a jít za hlasem svého Pána a šířit evangelium. Snad právě proto je každoroční připomínka obou světů tak cenná a já věřím, že osloví a bude oslovovat stále víc lidí v této zemi.

Dominik Duka