Milovaní bratři a sestry, také dnes, stejně jako ve dvou předcházejících katechezích, se vrátíme ke svatému Pavlovi a jeho myšlení. Máme před sebou skutečně velkého světce, nejen pokud jde o konkrétní apoštolát, ale také s ohledem na jeho mimořádně hlubokou a podnětnou teologickou nauku. Po našich předešlých úvahách o tom, co Pavel napsal o ústředním postavení Ježíše Krista v našem životě z víry, se dnes podíváme na to, co říká o Duchu svatém a jeho přítomnosti v nás, neboť i zde nás apoštol učí něco velmi důležitého.
Víme, co o Duchu svatém říká svatý Lukáš ve Skutcích apoštolů, když popisuje událost seslání Ducha svatého. Duch Letnic s sebou přináší mocnou pobídku k přijetí misijního poslání hlásat evangelium na ulicích světa. Skutky apoštolů opravdu popisují celou řadu misijních cest, které apoštolové vykonali nejprve v Samařsku, pak na celém pobřeží Palestiny a posléze v Sýrii. Hlavně však podávají zprávu o třech velkých misijních cestách svatého Pavla, jak jsem už zmínil během posledního středečního setkání. Pavel mluví ve svých listech o Duchu svatém také z jiného hlediska. Neomezuje se pouze na popis dynamické a tvůrčí dimenze třetí osoby Nejsvětější Trojice, ale vysvětluje i přítomnost Ducha v životě křesťana, jehož identita je Duchem poznamenána. Jinými slovy, Pavel o Duchu svatém uvažuje tak, že vysvětluje jeho vliv nejen na křesťanovo jednání, ale také na jeho bytí. Je to právě on, kdo nám říká, že Duch Boží v nás přebývá (srov. Řím 8,9; 1 Kor 3,16) a že „Bůh nám poslal do srdce Ducha svého Syna“ (Gal 4,6). Podle Pavla je to tedy Duch, kdo nás formuje až do nejvnitřnější hloubky našeho osobního bytí. Připomeňme si v této souvislosti jeho slova, která jsou zvlášť významná: „Zákon Ducha, který dává život v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti... Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: ‘Abba, Otče!’“ (Řím 8,2.15); protože jsme děti, smíme Boha oslovovat „Otče“. Je tedy dobře patrné, že křesťan ještě před tím, než jedná, má již bohatý a plodný vnitřní život, který dostal ve svátostech křtu a biřmování a který ho staví do objektivního a původního synovského vztahu k Bohu. V tom spočívá naše velká důstojnost: nejsme jenom Božím obrazem, jsme Božími dětmi. Je to pozvání k prožívání našeho synovství, k prohlubujícímu se uvědomění, že jsme dětmi ve velké rodině Boží. Je to pozvání k proměně tohoto objektivního daru v subjektivní skutečnost, určující naše myšlení, jednání a bytí. Bůh nás považuje za své děti a pozvedá nás k důstojnosti, jež je podobná, i když ne rovná, důstojnosti samotného Ježíše, jediného pravého Syna v plném smyslu. V něm jsou nám darovány nebo také navraceny synovství a důvěřivá svoboda ve vztahu k Otci.
Objevujeme tak, že pro křesťana Duch není jenom „Duchem Božím“, jak se obvykle říká ve Starém zákoně a dosud se zachovává v křesťanském slovníku (srov. Gn 41,38; Ex 31,3; 1 Kor 2,11.12; Flp 3,3 atd.). A není ani pouhým „Duchem svatým“ ve všeobecném smyslu, jak to vyjadřuje Starý zákon (srov. Iz 63,10.11; Žl 51,13) i samotný judaismus ve svých (rabínských, kumránských) spisech. Ke zvláštnosti křesťanské víry patří totiž vyznání prvního příslibu tohoto Ducha zmrtvýchvstalým Pánem, který se sám stal „oživujícím Duchem“ (1 Kor 15,45). Právě proto svatý Pavel mluví přímo o „Kristově Duchu“ (Řím 8,9), „Duchu Syna“ (Gal 4,6) nebo „Duchu Ježíše Krista“ (Flp 1,19). Jako by chtěl říci, že nejen Bůh Otec je viditelný v Synu (srov. Jan 14,9), ale také Duch Boží se projevuje v životě a díle ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Pána!
Pavel nás učí i další důležité věci: říká, že bez přítomnosti Ducha v nás neexistuje pravá modlitba. Píše totiž: „Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit.“ – Je to smutná pravda, že nevíme, jak máme s Bohem hovořit! – „A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a Bůh, který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí“ (Řím 8,26–27). Jako bychom řekli, že Duch svatý, tedy Duch Otce i Syna, je nyní jako duše naší duše, nejtajnější část našeho bytí, odkud nepřetržitě vystupuje k Bohu proud modlitby, jejíž slova ani neznáme. Duch v nás totiž stále bdí, vyvažuje naše nedostatky a přednáší Otci naše klanění a naše nejhlubší touhy. Vyžaduje to ovšem hluboké a živoucí společenství s Duchem svatým. Je to pozvání, abychom byli stále vnímavější a pozornější k této přítomnosti Ducha v nás, která se proměňuje v modlitbu, abychom tuto přítomnost zakoušeli a tak se naučili modlit, rozmlouvat s Otcem jako synové v Duchu svatém.
Je zde však ještě další typický aspekt Ducha, který nám svatý Pavel objasňuje: je to jeho spojení s láskou. Apoštol totiž píše: „Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5). Ve své encyklice Deus caritas est jsem citoval výmluvná slova svatého Augustina: „Když vidíš lásku, vidíš Trojici“ (čl. 19), který pak dále vysvětluji: „Duch je totiž tou vnitřní silou, která uvádí srdce věřících do harmonie se srdcem Kristovým a která věřící uschopňuje k tomu, aby milovali bratry tak, jak je miloval on“ (tamtéž). Duch nás uvádí do samotného rytmu božského života, kterým je život lásky, a dává nám tak osobní účast na vztazích mezi Otcem a Synem. Není bez významu, že Pavel, když vypočítává rozličné plody Ducha, klade na první místo lásku: „Ovocem Ducha je láska, radost, pokoj (atd.)“ (Gal 5,22). A protože láska už ze své podstaty sjednocuje, znamená to především, že Duch je uvnitř křesťanského společenství jeho tvůrcem, jak říkáme na začátku mše svaté právě slovy Pavla: „...společenství svatého Ducha [to znamená společenství, které on vytváří] s vámi se všemi“ (2 Kor 13,13). Na druhé straně je také pravda, že Duch nás pobízí navazovat vztahy lásky se všemi lidmi. Milujeme-li tedy, dáváme prostor Duchu a umožňujeme mu plně se projevit. Tak lze pochopit, proč Pavel v téže kapitole listu Římanům staví vedle sebe dvě napomenutí: „Duchem buďte horliví“ a „Nikomu neodplácejte zlým za zlé“ (Řím 12,11.17).
Konečně je Duch podle svatého Pavla mocnou zástavou, kterou nám daroval sám Bůh jako závdavek a zároveň záruku našeho budoucího dědictví (srov. 2 Kor 1,22; 5,5; Ef 1,13–14). Tak nás Pavel učí, že působení Ducha zaměřuje náš život k velkým hodnotám lásky, radosti, společenství a naděje. Je na nás, abychom to dennodenně zakoušeli následováním niterných podnětů svatého Ducha, jejichž rozlišování je podporováno a osvěcováno apoštolovým vedením.
(15. listopadu 2006))
Se svolením převzato z knihy:
O počátcích církve
Promluvy o apoštolech a jejich spolupracovnících
Benedikt XVI.
vydalo Karmelitánské nakladatelství
Objevujeme tak, že pro křesťana Duch není jenom „Duchem Božím“, jak se obvykle říká ve Starém zákoně a dosud se zachovává v křesťanském slovníku (srov. Gn 41,38; Ex 31,3; 1 Kor 2,11.12; Flp 3,3 atd.). A není ani pouhým „Duchem svatým“ ve všeobecném smyslu, jak to vyjadřuje Starý zákon (srov. Iz 63,10.11; Žl 51,13) i samotný judaismus ve svých (rabínských, kumránských) spisech. Ke zvláštnosti křesťanské víry patří totiž vyznání prvního příslibu tohoto Ducha zmrtvýchvstalým Pánem, který se sám stal „oživujícím Duchem“ (1 Kor 15,45). Právě proto svatý Pavel mluví přímo o „Kristově Duchu“ (Řím 8,9), „Duchu Syna“ (Gal 4,6) nebo „Duchu Ježíše Krista“ (Flp 1,19). Jako by chtěl říci, že nejen Bůh Otec je viditelný v Synu (srov. Jan 14,9), ale také Duch Boží se projevuje v životě a díle ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Pána!
Pavel nás učí i další důležité věci: říká, že bez přítomnosti Ducha v nás neexistuje pravá modlitba. Píše totiž: „Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit.“ – Je to smutná pravda, že nevíme, jak máme s Bohem hovořit! – „A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a Bůh, který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí“ (Řím 8,26–27). Jako bychom řekli, že Duch svatý, tedy Duch Otce i Syna, je nyní jako duše naší duše, nejtajnější část našeho bytí, odkud nepřetržitě vystupuje k Bohu proud modlitby, jejíž slova ani neznáme. Duch v nás totiž stále bdí, vyvažuje naše nedostatky a přednáší Otci naše klanění a naše nejhlubší touhy. Vyžaduje to ovšem hluboké a živoucí společenství s Duchem svatým. Je to pozvání, abychom byli stále vnímavější a pozornější k této přítomnosti Ducha v nás, která se proměňuje v modlitbu, abychom tuto přítomnost zakoušeli a tak se naučili modlit, rozmlouvat s Otcem jako synové v Duchu svatém.
Je zde však ještě další typický aspekt Ducha, který nám svatý Pavel objasňuje: je to jeho spojení s láskou. Apoštol totiž píše: „Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5). Ve své encyklice Deus caritas est jsem citoval výmluvná slova svatého Augustina: „Když vidíš lásku, vidíš Trojici“ (čl. 19), který pak dále vysvětluji: „Duch je totiž tou vnitřní silou, která uvádí srdce věřících do harmonie se srdcem Kristovým a která věřící uschopňuje k tomu, aby milovali bratry tak, jak je miloval on“ (tamtéž). Duch nás uvádí do samotného rytmu božského života, kterým je život lásky, a dává nám tak osobní účast na vztazích mezi Otcem a Synem. Není bez významu, že Pavel, když vypočítává rozličné plody Ducha, klade na první místo lásku: „Ovocem Ducha je láska, radost, pokoj (atd.)“ (Gal 5,22). A protože láska už ze své podstaty sjednocuje, znamená to především, že Duch je uvnitř křesťanského společenství jeho tvůrcem, jak říkáme na začátku mše svaté právě slovy Pavla: „...společenství svatého Ducha [to znamená společenství, které on vytváří] s vámi se všemi“ (2 Kor 13,13). Na druhé straně je také pravda, že Duch nás pobízí navazovat vztahy lásky se všemi lidmi. Milujeme-li tedy, dáváme prostor Duchu a umožňujeme mu plně se projevit. Tak lze pochopit, proč Pavel v téže kapitole listu Římanům staví vedle sebe dvě napomenutí: „Duchem buďte horliví“ a „Nikomu neodplácejte zlým za zlé“ (Řím 12,11.17).
Konečně je Duch podle svatého Pavla mocnou zástavou, kterou nám daroval sám Bůh jako závdavek a zároveň záruku našeho budoucího dědictví (srov. 2 Kor 1,22; 5,5; Ef 1,13–14). Tak nás Pavel učí, že působení Ducha zaměřuje náš život k velkým hodnotám lásky, radosti, společenství a naděje. Je na nás, abychom to dennodenně zakoušeli následováním niterných podnětů svatého Ducha, jejichž rozlišování je podporováno a osvěcováno apoštolovým vedením.
(15. listopadu 2006))
Se svolením převzato z knihy:
O počátcích církve
Promluvy o apoštolech a jejich spolupracovnících
Benedikt XVI.
vydalo Karmelitánské nakladatelství
