S velkým úsilím a pomocí mých drahých přátel jsem se konečně vydrápal na Golgotu. Je to nevelký pahorek, který je dnes upraven na dvoulodní kostel.
 
Hluboce mne dojala úcta lidí všech ras, kteří přistupovali, aby pokleknutím a vztažením ruky uctili otvor kříže. Pozoruji průvod, v němž jde mladá pravoslavná řeholnice, hluboce se uklání a kleká, naše řeholnice už také uchvácena klečí. V průvodu dále kráčí Arab, za ním starý koptský kněz, dále ruská venkovanka, támhle bezvadně ustrojený pán, tam zase karmelitán, pravoslavný mníšek, tu zase paní z naší pouti. Všechno kleká, vzdává úctu. Já kleknout nemohu, ale alespoň políbím ruku, která se vsune do otvoru.

Potom sedím před oltářem Přibití. Taková krásná chvilka to byla. Možná půlhodina úplného ticha ve mně. Nemodlím se moc, spíše duše zírá a je opojena láskou Pána Ježíše. Je mi zkrátka blaze a možná bych tu vydržel bez jídla a spánku hodně dlouho.
 

(Zpracováno podle knihy Svatá země s Františkem Hobizalem,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství, převzato se svolením)