Během posledních 450 let se cestou zakladatele jezuitů - sv. Ignáce z Loyoly - vydaly statisíce jezuitů ze všech koutů světa. Ocitli se ve všech možných, často i velmi nebezpečných situacích. V poslední době tak máme i prvního jezuitského papeže: Františka.

Ignácův pohled na svět vnukl v 17. století italskému jezuitovi Matteovi Riccimu myšlenku žít a oblékat se jako mandarín, aby získal přístup na dvůr čínského císaře. Francouzského paleontologa a teologa Pierra Teilharda de Chardin inspiroval k přelomovým vykopávkám v Číně ve dvacátých letech 20. století. V americkém odborníkovi na společenské vědy Johnu Corridanovi podnítil úsilí o reformu pracovního práva ve čtyřicátých letech 20. století v New Yorku. Ignácovy podněty byly útěchou i pro německého jezuitu Alfreda Delpa v době, kdy ho věznili nacisté a čekal na popravu kvůli napomáhání hnutí odporu. Byly útěchou i pro jezuitu Dominika Tanga, který v druhé polovině 20. století strávil dvaadvacet let v čínských věznicích za to, že zůstal věrný katolické církvi. Inspirovaly i amerického mírového aktivistu Daniela Berrigana v jeho protestech proti válce ve Vietnamu.

Tisíce bezejmenných jezuitů našly v ignaciánské spiritualitě návod pro svůj každodenní život: středoškolští učitelé snažící se pomoci dětem v sociálně vyloučených lokalitách; lékaři v odlehlých uprchlických táborech; nemocniční kaplani vysluhující svátosti umírajícím pacientům; duchovní otcové utěšující zoufalé farníky; vojenští kaplani hledající smysl uprostřed násilí. Tento výčet je mi blízký, protože znám takové muže osobně.

Přidejte k nim miliony laiků, kteří přišli do kontaktu s ignaciánskou spiritualitou díky školám, farnostem a exercičním domů – manžele, otce, matky, svobodné muže i ženy ze všech oblastí života a koutů světa, kteří v ní našli svůj pokoj a radost. Pak i vy začnete vnímat úžasnou energii této starobylé, ale živé tradice.

Ignaciánská spiritualita byla užitečná pro lidi v překvapivě různých časech, místech i situacích. A zafungovala i v mém případě, když mi pomohla dostat se z pocitu životní bezvýchodnosti k pocitu svobody.

Ignaciánská spiritualita je ale tak obsáhlá, že i úvod do ní se týká širokého spektra témat: správného rozhodování se v životě, hledání smysluplné práce, způsobu, jak být pro druhé dobrým přítelem, prostého života, úvah o utrpení, prohloubení modlitby, snahy stát se lepším člověkem i učení se lásce.

Podle Ignáce v našem životě neexistuje nic, co by nebylo součástí našeho duchovního života. Jak řekl výstižně David Donovan: všechny ty „krabice“, u nichž jsme v pokušení držet je zavřené – ať to jsou těžkosti v manželství, problémy v práci, vážné nemoci, poničené vztahy či finanční nejistota –, je možné otevřít a vystavit Božímu světlu.

Podíváme se na to, jak nacházet Boha ve všem a všechno v Bohu. Snad nám přitom nebude scházet smysl pro humor – základní prvek duchovního života. Ve věcech náboženství a spirituality není nutné být smrtelně vážný. Vždyť radost, humor a smích jsou Boží dary! Nenechte se tedy vyvést z míry mými občasnými vtípky, především na vlastní účet. (A samozřejmě ani jezuitskými anekdotami…)

Podíváme se též na jasné a jednoduché způsoby, jak začlenit ignaciánskou spiritualitu do všedního života. Spiritualita nemá být složitá, a proto nabídnu jednoduchá cvičení a příklady ze skutečného života.

A nakonec jedna důležitá poznámka: K tomu, abyste měli aspoň z některých pohledů svatého Ignáce z Loyoly na svět užitek, nemusíte být katolík, křesťan ani nábožensky nebo duchovně založený člověk. Kolikrát jsem nevěřícím vysvětloval ignaciánské techniky správného rozhodování se – a oni měli radost z toho, co jim přišlo jako užitečné. Stejně tak ateisté, jimž jsem vysvětloval umění prostého života, oceňují Ignácovu moudrost.

Na druhou stranu by bylo hloupé tvrdit, že být „duchovně založený“ či „zbožný“ nebylo pro Ignáce to nejdůležitější na světě. Šílené by bylo také oddělovat Boha či Ježíše od ignaciánské spirituality – jeho spisy by se staly rázem absurdními. Bůh byl středem Ignácova života. Tomu, kdo by odděloval Ignácovy skutky od jeho lásky k Bohu, by zakladatel jezuitů adresoval několik kritických poznámek, sepsaných nejspíše v dlouhém dopise.

Ignác ovšem věděl, že Bůh jde lidem vstříc tam, kde jsou. A každý z nás se na cestě k Bohu nachází jinde. Možná i na jiné cestě. Sám Ignác se k Bohu přibližoval oklikami a zjistil při tom, že Bůh nepůsobí jen v lidech, kteří se považují za „zbožné“. Ignaciánská spiritualita proto přirozeně přijímá každého – od zbožného věřícího až po pochybujícího hledače. Abychom užili jeden z Ignácových oblíbených výrazů, jeho cesta je „způsob pokroku“ na cestě k Bohu.

Vynasnažím se ze všech sil, abych v této knize ukázal ignaciánskou spiritualitu srozumitelnou, užitečnou a použitelnou pro každého, ať už se nachází v jakékoli situaci. Chci ale, aby bylo jasno v tom, že Bůh má v ignaciánském i mém pohledu na svět ústřední místo.

Nenechte se odradit tím, pokud se snad v tuto chvíli necítíte blízko Bohu, ani tím, pokud jste se nikdy necítili dostatečně blízko Bohu. Dokonce ani když máte pochybnosti o Boží existenci. Ani když jste si racionálně vzato jisti tím, že Bůh neexistuje. Prostě jen čtěte!

O zbytek se postará Bůh.