Ateistická věda – čirá iluze
rozhovor s janovským teologem Robertem Timossim
Robert Timossi - janovský teolog a filozof - upoutal pozornost veřejnosti právě vydanou knihou, jež je odpovědí na příboj scientistů proti Bohu: od Daniela Dennerta k Richardu Dawkinsovi, od Telmo Pievaniho po Odifreddiho a Danila Mainardiho. Autor po tři léta sbíral a hodnotil nedávnou novinářskou činnost s protibožským zaměřením. Výsledkem pak je jeho dílo „Iluze ateismu. Proč věda nepopírá Boha“.
rozhovor s janovským teologem Robertem Timossim
Robert Timossi - janovský teolog a filozof - upoutal pozornost veřejnosti právě vydanou knihou, jež je odpovědí na příboj scientistů proti Bohu: od Daniela Dennerta k Richardu Dawkinsovi, od Telmo Pievaniho po Odifreddiho a Danila Mainardiho. Autor po tři léta sbíral a hodnotil nedávnou novinářskou činnost s protibožským zaměřením. Výsledkem pak je jeho dílo „Iluze ateismu. Proč věda nepopírá Boha“.
Pane Timossi, která aporie (obtížný, sporný nebo neřešitelný problém) je nejvíce rozšířena v argumentování Dawkinse a různých Odifreddiů?
„Řekl bych: uznat na základě současné epistemologie (teorie vědeckého poznání), že se věda může mýlit a že má své meze a zároveň dospět k nezvratným závěrům o otázkách, k nimž se empiristická věda podle své definice nemůže vyjadřovat, jako jsou metafyzické nebo duchovní otázky.“
Věda je solidní poznání, i když se dá vždy zdokonalovat, a je nepropustná pro víru. Jak byste na to odpověděl?
„Že věda potřebuje „úkony víry“– když se pouští do přímo neověřitelných hypotéz. Uvedu nedávný příklad. Kosmologický princip je zásada, podle níž by byl vesmír v každé situaci izotropní (nezávislost fyzikálních vlastností plynů a kapalin na směru, ve kterém jsou měřeny) a homogenní (mající stejnorodé složení), tedy stejný a podřízený týmž zákonům ve všech svých oblastech. Není-li to možné opakovat bez předpokladu, že vesmír má všude totožné zákony, je opravdu obtížné dělat tvrzení, která by měla všeobecnou hodnotu. Nedávno totiž někteří významní američtí badatelé, kteří studují tzv. temnou energii dospěli k závěru, že je nutno uvést v pochybnost kosmologický princip, aby vysvětlili anomálie (odchylky od normy) v pozorování. Uvedl to časopis Scientific American v dubnovém čísle. Také tohle je úkon víry. Jako jimi jsou všechny ony hypotézy (domněnky), z nichž velcí vědci vycházejí a v něž věří, aniž by už měli pozorování, dokumentaci, bezpečné empirické údaje, aby mohli říci, že je tomu tak.“
Jaké rozdíly nacházíte po encyklopedickém zkoumání mezi ateistickou produkcí anglického jazyka a tou italskou?
„Italská produkce má rysy provinční úrovně a tedy sklouzává do protikatolické a proticírkevní polemiky a tím se vzdaluje od dialogu nebo střetnutí na vysoké úrovni. Přichází mi na mysl poslední číslo Micro Mega, v němž je příspěvek Telmo Pievaniho a Orlanda Franceschelliho – vědců, jichž si pro jiné věci vážím – proti tzv. „církevnímu darwinismu“. Polemika, kterou vyvolal proslov mons. Facchiniho a jeho předmluva k nedávné knize Fracisco Ayaly. Je to téměř politická polemika, která koneckonců má velmi málo společného s debatou o vztahu mezi vědou a vírou. Nebo myslím ještě na útok Pievaniho na mons. Ravasiho a na jiné, ještě předtím než slyšel, co řeknou na kongresu o Darwinovi organizovaném v březnu Papežskou radou pro kulturu.“
Čas letí, ale Darwin zůstává oblíbená záminka či předstíraný důvod pro ateistický scientismus…
„Ano, i když si myslím, že sám anglický přírodovědec, který se ve svých listech distancoval od improvizovaných zneužívání svých teorií, by byl první, kdo by se tomu bránil.“
Jak byste krátce definoval správný vztah mezi vědou a vírou?
„Užil bych proslulé diady (dvojice) matematika a filozofa Gottloba Fregeho: smysl a význam. Věda nám ukazuje, jak nepřevládá chaos, jak existují zákony, struktura skutečnosti. To bychom mohli nazvat „smysl“. Problém, kterým se však musí zabývat filozofie a teologie, vycházejíce z toho, co dokázala věda, je 'jaký to má význam, k čemu to vše je?'.“
Ve své knize uvádíte ohromující počet vědců, jejichž činnost šla ruku v ruce s otevřeností k víře nebo k náboženské dimenzi. Kdo je pro Vás v tomto přehledu nejvýznamnější?
„Příkladů je habaděj. Mohlo by se mluvit o Galileo Galileovi, o Lamaitrovi, o Mendelovi. Mám-li však volit, řekl bych, že je to německý fyzik Max Planck. Ten měl totiž spontánní filozofické sklony živené pak specifickou četbou. Měl velkou otevřenost k tajemství skrývajícím se pod skutečností: k objevu, který ho proslavil, totiž k objevu kvantu, došlo proti tomu, co si sám vytknul za cíl. Měl jasné vědomí, že věda nejde proti náboženské potřebě, ba naopak že ji rozvíjí, a že věřit v Boha usnadňuje práci vědce. Jeho schopnost žasnout, jeho chuť pracovat a objevovat. Často se říká, že náboženství, že živá víra v Boha, umožňuje obyčejnému člověku, aby se cítil neobyčejný. Je však stejně důležité dodat, že umožňuje neobyčejnému člověku, uznávanému vědci, aby se cítil docela obyčejný.“
Přeložil Josef Koláček.
***
Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu
„Řekl bych: uznat na základě současné epistemologie (teorie vědeckého poznání), že se věda může mýlit a že má své meze a zároveň dospět k nezvratným závěrům o otázkách, k nimž se empiristická věda podle své definice nemůže vyjadřovat, jako jsou metafyzické nebo duchovní otázky.“
Věda je solidní poznání, i když se dá vždy zdokonalovat, a je nepropustná pro víru. Jak byste na to odpověděl?
„Že věda potřebuje „úkony víry“– když se pouští do přímo neověřitelných hypotéz. Uvedu nedávný příklad. Kosmologický princip je zásada, podle níž by byl vesmír v každé situaci izotropní (nezávislost fyzikálních vlastností plynů a kapalin na směru, ve kterém jsou měřeny) a homogenní (mající stejnorodé složení), tedy stejný a podřízený týmž zákonům ve všech svých oblastech. Není-li to možné opakovat bez předpokladu, že vesmír má všude totožné zákony, je opravdu obtížné dělat tvrzení, která by měla všeobecnou hodnotu. Nedávno totiž někteří významní američtí badatelé, kteří studují tzv. temnou energii dospěli k závěru, že je nutno uvést v pochybnost kosmologický princip, aby vysvětlili anomálie (odchylky od normy) v pozorování. Uvedl to časopis Scientific American v dubnovém čísle. Také tohle je úkon víry. Jako jimi jsou všechny ony hypotézy (domněnky), z nichž velcí vědci vycházejí a v něž věří, aniž by už měli pozorování, dokumentaci, bezpečné empirické údaje, aby mohli říci, že je tomu tak.“
Jaké rozdíly nacházíte po encyklopedickém zkoumání mezi ateistickou produkcí anglického jazyka a tou italskou?
„Italská produkce má rysy provinční úrovně a tedy sklouzává do protikatolické a proticírkevní polemiky a tím se vzdaluje od dialogu nebo střetnutí na vysoké úrovni. Přichází mi na mysl poslední číslo Micro Mega, v němž je příspěvek Telmo Pievaniho a Orlanda Franceschelliho – vědců, jichž si pro jiné věci vážím – proti tzv. „církevnímu darwinismu“. Polemika, kterou vyvolal proslov mons. Facchiniho a jeho předmluva k nedávné knize Fracisco Ayaly. Je to téměř politická polemika, která koneckonců má velmi málo společného s debatou o vztahu mezi vědou a vírou. Nebo myslím ještě na útok Pievaniho na mons. Ravasiho a na jiné, ještě předtím než slyšel, co řeknou na kongresu o Darwinovi organizovaném v březnu Papežskou radou pro kulturu.“
Čas letí, ale Darwin zůstává oblíbená záminka či předstíraný důvod pro ateistický scientismus…
„Ano, i když si myslím, že sám anglický přírodovědec, který se ve svých listech distancoval od improvizovaných zneužívání svých teorií, by byl první, kdo by se tomu bránil.“
Jak byste krátce definoval správný vztah mezi vědou a vírou?
„Užil bych proslulé diady (dvojice) matematika a filozofa Gottloba Fregeho: smysl a význam. Věda nám ukazuje, jak nepřevládá chaos, jak existují zákony, struktura skutečnosti. To bychom mohli nazvat „smysl“. Problém, kterým se však musí zabývat filozofie a teologie, vycházejíce z toho, co dokázala věda, je 'jaký to má význam, k čemu to vše je?'.“
Ve své knize uvádíte ohromující počet vědců, jejichž činnost šla ruku v ruce s otevřeností k víře nebo k náboženské dimenzi. Kdo je pro Vás v tomto přehledu nejvýznamnější?
„Příkladů je habaděj. Mohlo by se mluvit o Galileo Galileovi, o Lamaitrovi, o Mendelovi. Mám-li však volit, řekl bych, že je to německý fyzik Max Planck. Ten měl totiž spontánní filozofické sklony živené pak specifickou četbou. Měl velkou otevřenost k tajemství skrývajícím se pod skutečností: k objevu, který ho proslavil, totiž k objevu kvantu, došlo proti tomu, co si sám vytknul za cíl. Měl jasné vědomí, že věda nejde proti náboženské potřebě, ba naopak že ji rozvíjí, a že věřit v Boha usnadňuje práci vědce. Jeho schopnost žasnout, jeho chuť pracovat a objevovat. Často se říká, že náboženství, že živá víra v Boha, umožňuje obyčejnému člověku, aby se cítil neobyčejný. Je však stejně důležité dodat, že umožňuje neobyčejnému člověku, uznávanému vědci, aby se cítil docela obyčejný.“
Přeložil Josef Koláček.
***
Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu
