Apoštol Pavel nebyl před svým obrácením vzdálen Bohu, naopak…

Před svým obrácením nebyl Pavel v žádném případě vzdálen Bohu a jeho Zákonu. Naopak, byl pravověrným Židem, až fanaticky věrným předpisům Zákona. Ve světle setkání s Kristem však pochopil, že se tím snažil prosazovat jen sám sebe a svou vlastní spravedlnost a že s celou svou spravedlností žil jenom sám pro sebe. Pochopil, že je zcela nevyhnutelné změnit zaměření svého života. A toto nové zaměření vyjádřil ve slovech: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval“ (Gal 2,20).

Pavlovi nestačí říci, že křesťané jsou pokřtění…

Křesťanská identita sestává ze dvou složek: nehledat sebe, nýbrž přijmout Krista – spolu s ním se odevzdat a tak se osobně podílet na jeho díle, ponořit se do něho a sdílet s ním jak jeho život, tak jeho smrt. Tak to svatý Pavel píše v listu Římanům: Byli jsme „křtem ponořeni do jeho smrti… byli jsme spolu s ním pohřbeni… srostli jsme s ním… Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu, když jste spojeni s Kristem Ježíšem“ (Řím 6,3.4.5.11). Právě tento poslední výraz je příznačný: Pavlovi totiž nestačí říci, že křesťané jsou pokřtění či věřící; pokládá za stejně důležité říci, že jsou „spojeni s Kristem Ježíšem“ (srov. také Řím 8,1.2.39; 12.5; 16,3.7.10; 1 Kor 1,2.3 atd.). To vše musíme vtělit do našeho každodenního života po příkladu Pavla, který s tímto velkým duchovním rozletem neustále žil.
 
Pavlovo setkání s Kristem na cestě do Damašku způsobilo v jeho životě doslova revoluční obrat. Kristus se stal smyslem jeho existence a nejhlubším motivem celé jeho apoštolské práce. Je tedy důležité uvědomit si, nakolik může Ježíš Kristus utvářet život člověka a tedy i náš vlastní život.
 
Podle knihy Benedikt XVI.: O počátcích církve,
Promluvy o apoštolech a jejich spolupracovnících.
Vydalo Karmelitánské nakladatelství