Z rozhovoru se Zdeňkem Michalcem

 /.../

Proč se dnes tak mluví o krizi mužských vzorů? Co je příčinou?

To je dlouhodobý proces, který se táhne od počátku průmyslové revoluce. Předtím synové trávili podstatnou část života po boku svých tátů a dědů, pracovali společně na poli nebo v řemesle, ale rozvojem továren a administrativy se tátové z rodin „začali vytrácet“. Ve druhé polovině 20. století se to umocnilo častým rozpadem rodin – tátové tam buď vůbec nejsou, nebo jsou natolik vytížení, že nemají čas se svým dětem věnovat. Kluci tátu většinu svého dospívání prakticky nevidí. Nemají možnost odkoukat od nich, jak se chovat k ženám (manželce), jak vychovávat děti, chybí tam společný prožitek. Kromě toho i ve školách je dominantní ženský prvek, také tam chybí mužské vzory. Je to otázka už několika generací a ten problém se prohlubuje.

Kam se mohou chlapi obrátit, když se chtějí víc rozvíjet, sdílet se s ostatními?

Potřeba sdílení a společného hledání chlapské cesty vznikla jenom po celém světě spousta. Všichni pociťujeme stejný deficit. Funguje to na principu vzájemné formace, protože upřímně řečeno cítíme, že třeba církev, od které bychom to čekali, nám v tomto ohledu moc nepomáhá. Máme dojem, že mužská formace mnohdy chybí i kněžím. Jsme nesmírně rádi, když také oni přijdou na naše akce. Ne jako přednášející (i když jsou i takoví), ale jako účastníci. Mohou přijít jako přátelé, jako jedni z nás, „nikdo po nich nic nechce“ a můžeme spolu něco prožít.

Tato potřeba je velmi silná i mezi nevěřícími muži. Možnosti jsou rozmanité, kopírují se např. různé indiánské či jiné praktiky /.../ Pro ty, kdo nevěří v Boha, to taky může být cesta. Tato etnika a staré kultury mohou mít v mnoha ohledech lepší zkušenosti než my. Týká se to třeba iniciačních rituálů, kterým se i my hodně věnujeme. V přírodních kulturách je snaha pomáhat klukům v přechodu k dospělosti. Jsou to různě dlouhé procesy, kdy jsou mladíci vyvedeni z prostředí rodiny a z matčiny náruče a prostřednictvím rituálů přijati do společenství dospělých mužů.

V tomto nás velmi inspiroval americký františkán Richard Rohr, který se mužské spiritualitě dlouhodobě věnuje a sjezdil kvůli tomu celý svět. Říká, že je velice důležité přijmout odpovědnost nejen za svůj život, ale i za životy těch druhých, aby si muž uvědomil, že na světě není sám, že k životu patří i bolest, umírání atd. Rohr to popsal v Cestě muže: Mladík jde nejprve vzestupnou cestou, získává sílu, vědomosti, sebevědomí a má dojem, že mu patří celý svět. Kolem třicítky by si však muž měl uvědomit, že to tak nemůže jít donekonečna. Musí začít přijímat odpovědnost za sebe i za druhé, zakládá rodinu, pracuje /.../ Nastává zlom a křivka nestoupá, ale jde vodorovně. Postupně začnou ubývat síly a člověk je konfrontován se skutečností, že lepší už to nebude a některé sny již neuskuteční. Pokud tento fakt nepřijme, vydá se cestou negace a roztrpčenosti. Když ale vědomě vykročí na cestu sestupu, může se z něho stát moudrý starý muž, v jehož společnosti je i mnohým mladým dobře. Iniciační rituály jsou mužům v těch zlomových obdobích velkou pomocí.

Naše společenství nepořádá rituály pro dospívající chlapce. Vzali jsme za své právě Rohrovo stanovisko, že není ideální iniciovat kluky, kteří se pak vrátí domů ke svým neiniciovaným tátům. Pořádáme proto rituál přechodu do zralé dospělosti pro chlapy, kteří se blíží krizi středního věku nebo už jí v různém stadiu procházejí, případně jsou už za ní. Těm prvním to pomůže lépe jí projít, ti druzí si třeba i zpětně něco uvědomí, pochopí a přijmou souvislosti, kterým předtím nerozuměli. To byl i můj případ. Absolvoval jsem tento rituál až v 56 letech. Pomohlo mi to zpracovat i některé velmi bolavé události v mém životě a posunulo mě to dál. Náš rituál přechodu do zralé dospělosti zahrnuje i některé prvky z iniciačních rituálů pro mladé chlapce, kterými jsme neprošli, zejména to přijetí odpovědnosti, bolesti, smrtelnosti, omezení sil /.../ Je to takový mix, ale funguje to velmi dobře. Jenom u nás už tím prošlo asi 1300 chlapů. V USA, Austrálii, Anglii, Německu, Rakousku atd. další tisíce. Během čtyř dnů této chlapské iniciace se ze mne nestane někdo úplně jiný. Na svůj život se ale podívám novýma očima. Vstoupím do další etapy mužské cesty, po které už nejdu sám, ale ve společenství s dalšími muži.

U nás chlapská iniciace našla po USA, kde díky Rohrovi funguje už více než 25 let, nejpříznivější podmínky. /.../

Iniciaci pořádáme jednou za rok už 15 let, ale kromě toho organizujeme i další, převážně víkendové akce. Celoročně se také schází řada chlapských společenství, v současné době víme asi o padesáti.   /.../

Nejúžasnější je na tom skutečnost, že to vše vzniká spontánně, bez nějakého organizování „shora“.  /.../

Jak taková chlapská setkání probíhají?

Jednou za rok probíhá setkání zástupců jednotlivých skupin a zjišťujeme, že spektrum aktivit a vůbec podob fungování je velice široké. Jsou skupiny, kde si třeba společně čtou nějakou knihu týkající se mužské cesty a pak společně diskutují o tom, co jim to říká o jejich životě.  /.../

Máme tu příležitost svěřit se kamarádům v atmosféře přijetí a bezpečí se svými starostmi i radostmi, se svým hledáním při výchově dětí, ve vztazích, v zaměstnání nebo třeba v oblasti víry a společně se za to modlit. Jsme tu jako přátelé bez ohledu na věk, vzdělání, denominaci, sociální postavení, prostě „rameno k rameni“.  /.../

Co by dnešní muži od žen nejvíce potřebovali?

Na Manželských setkáních o tom mluvíme hodně. Ženy potřebují naši lásku a přijetí, cítit se ve vztahu v bezpečí. My muži od nich asi nejvíce potřebujeme úctu a obdiv, ale jsem si dobře vědom, že si to musíme zasloužit. Stalo se mi už několikrát, že mi manželka řekla, že kdybych se v dané situaci zachoval jinak, nemohla by si mě vážit. A pro mě je to hodně důležité.

Ženy byly po staletí ve velmi nevýhodném postavení, a to jak ve společnosti, tak v církvi, a někdy to ještě přetrvává. Jejich emancipace sice přináší i určitá negativa, ale celkově mám dojem, že jsou na tom dnes mnohem lépe než chlapi, kteří ztratili směr. Na MS jsme občas měli dojem, že se ženám nadržuje. Bylo to dobře míněno; chlap by se měl umět vcítit do ženy, měl by s ní komunikovat, sdílet se atd. Ale chyběla tam ta druhá polovina – tohle všechno platí, ale musí to být chlap pevně zakotvený ve své mužské identitě. Partner, o kterého se žena může opřít, ne mačo, který se předvádí, načechrává si peří, a přitom na něj není spoleh.

Myslím si, že pokud na sobě pracujeme, ženy brzy pocítí, jaký to má přínos pro celou rodinu i pro ně samotné. Občas za mnou také některé ženy přicházejí, abychom s těmi jejich muži něco provedli, vzali je na naše akce. Říkám jim, že dotyčný musí přijít sám, z vlastní iniciativy. Na druhé straně je ale dobře, když ženy své muže povzbuzují, aby do těch chlapských skupin chodili, jeli na iniciaci /.../, když pochopí, že to může být ku prospěchu jejich manželství i jejich dětem.

A jak tedy vychovávat dnešního mladého muže?

 /.../ Snažit se být jako chlap prostě co nejlepší a ti kluci to uvidí. To nejpodstatnější se nepředává slovy, ale příkladem vlastního života.

Ale když se ještě vrátím k těm rituálům, František Růžička z CPR Krupka začal před lety s partou přátel ze severních Čech dělat programy pro otce a syny. Je to pět víkendů v rozmezí čtyř let. Začínají s tím kluci ve věku 16–18 let. První dva víkendy absolvují se svým tátou, něco spolu prožívají. Další tři víkendy už tam jezdí sami a končí to iniciací nazvanou „Brána do dospělosti“. Tato akce má veliký úspěch a poptávka vysoko přesahuje kapacitní možnosti. Jsme si vědomi, že nemáme podchycenou věkovou kategorii 20–30 let, mladíky, co žijí v těch mama-hotelích, možná začínají pracovat, ale ještě nezakládají rodinu a nic jim nechybí, jenom mi přijde, že jsou celkově dezorientovaní /.../ Na to bohužel aktuálně nemáme síly, ale doufáme, že snad něco nového vyroste z toho širokého společenství mužů, kteří už spolu kus společné cesty prošli.  /.../