Na svátek sv. Matouše jsem pocítil,
jak mě přijímá milosrdenství Páně

Padesátá léta byla v mém životě nejdůležitější. Prošel jsem pracovní i milostnou zkušeností, maminka o vlas unikla smrti a poznal jsem svoje kněžské povolání.

To přišlo náhle, když bylo na jižní polokouli jaro v pondělí 21. září 1953. Ten se studenti se ve školách scházeli na oslavu svátku studentů. Na nádraží ve Flores jsem se měl sejít s několika přáteli a pak jsme měli jít na piknik za město. V rychlosti jsem odešel z domova a šel jsem kolem baziliky San José de Flores, kam jsem chodil už jako dítě, a najednou jsem pocítil potřebu jít dovnitř a pozdravit Pána. Po modlitbě na kolenou ve mně začala narůstat touha vyzpovídat se. To jsem většinou ale dělal jinde - v Almagru v bazilice Panny Marie Pomocné u zpovědních velikánů, které takto označuji, protože měli jedinečnou schopnost naslouchat a byli pravými svědky milosrdenství.  Toho dne byl v San José de Flores kněz, kterého jsem nikdy předtím neviděl. Řekl mi, že je v Buenos Aires náhodou, protože se tam léčí s leukémií. Bohužel následujícího roku zemřel.

Během té zpovědi se stalo něco zvláštního, něco, co mi skutečně změnilo život. S úžasem jsem prožil náhlé setkání s Bohem. On tam na mě čekal, předvídal, že přijdu. Když jsem se tomu knězi zpovídal, cítil jsem, jak mě přijímá milosrdenství Páně. „Miserando atque eligendo“ („Milosrdenstvím ho vyvolil“). Pán se na mě díval s milostí a vybral si mě, jak se píše v v Homilia 21 anglického mnicha svatého Bédy Ctihodného, když popisuje epizodu z evangelia, jež vypráví o povolání Matouše celníka, jehož si Ježíš zvolí a vyzve, aby jej následoval. Toto rozjímání je ve čtení breviáře právě pro liturgický svátek svatého Matouše Evangelisty, který spadá na 21. září. Není náhodou, že se tato věta stala mým biskupským heslem a ještě dnes je na papežském znaku. Bůh je ten, kdo tě vždy předchází. On tu na nás čeká, aby nám odpustil, aby nás přijal, aby nám dal svou lásku. A tak víra stále narůstá. Mohu říci, že toho dne „jsem spadl na zem“, jak praví svatý Pavel z Tarsu ve Skutcích apoštolů, když přijme volání Pána.

Kdepak piknik s přáteli! Prožíval jsem nádhernou chvíli svého života, oddával jsem se plně do rukou Páně! Ohromilo mě to, cítil jsem potřebu běžet domů a zůstat tam zcela sám, v tichosti. A zůstal jsem tam hezkou chvíli.

Maminka ze mě chtěla mít lékaře

Ne náhodou jsem doma o svém vnitřním volání ke kněžství po dva roky neřekl nikomu ani slovo, než jsem dokončil školu a měl jsem si vybrat univerzitu.“

Už byl rok 1955 a jediný, kdo o tom něco věděl, byl otec Duarte, který mě sledoval na mé intenzivní cestě k víře až do své smrti. Zpočátku jsem o tom nemluvil ani se svými spolužáky. V nejužší skupině nás bylo deset a žertem jsme si říkali deset muchachos. Často jsme pořádali večírky v jednom klubu ve čtvrti Chacarita. Hráli jsme biliár, diskutovali jsme o politice a tančili tango. Moc se mi líbil orchestr Juana D'Arienza a zpěváci Julio Sosa a Ada Falcón, která se po různých milostných zkušenostech stala řeholnicí a usadila se v jedné vesnici v provincii Córdoba.

Nastal čas promluvit si o mém úmyslu s tatínkem. Dodal jsem si odvahy a řekl mu to. Měl radost. Potom jsem měl zase strach říct to mamince, věděl jsem, že ona mou volbu nepřijme, a tak jsem předstíral, že budu studovat medicínu. Jednoho dne ale při úklidu zjistila, že mám na psacím stole teologické a filozofické knihy. Tváří v tvář výčitkám vůči té lži jsem jí s úsměvem řekl: „Já opravdu studuji medicínu, maminko, ale je to medicína duše!“ Nepřijala to dobře, a tak aby ji uklidnil, promluvil s ní otec. V tu chvíli se obrátila zase na mě a řekla: „Já nevím, připadá mi, že to pro tebe není vhodné, Jorge. Už jsi velký, zkus dokončit univerzitu a pak se rozhodni...“ Je jasné, že si pro svého prvorozeného představovala budoucnost lékaře!

Babička Rosa byla naopak velmi šťastná, pořád uchovávám v paměti její milá slova plná milosrdenství: „Pamatuj si, Jorge, že dveře mého domu jsou pro tebe stále otevřené, nikdo ti nebude vyčítat, kdyby ses jednoho dne vrátil domů, ale pokud tě volá Bůh, tak jdi, jsi požehnaný!“

A tak nakonec díky duchovnímu vedení dona Enrica Pozzoliho, který během oslavy dvaceti let manželství mých rodičů s nimi dlouze hovořil, jsem v devatenácti uskutečnil svou volbu a v doprovodu tohoto skvělého salesiána jsem vstoupil do arcidiecézního semináře ve Villa Devoto. /.../

Před svěcením jsem měl strach

V období před kněžským svěcením jsem měl trochu strach. Nevěděl jsem, co se potom bude dít. Je to lidské!

Strach paralyzuje lidské vztahy, ohrožuje důvěru, podněcuje nedůvěru vůči druhému, vůči neznámému či odlišnému. Někdo by na to mohl říci: „Ale co s tím mohu dělat? Mám strach, je to silnější než já!“ A tak musíme požádat o dar Ducha svatého, který nás zbavuje strachu a otevírá srdce. Dá nám sílu překonat ty nejtěžší situace, včetně neznámých. Stačí opravdu málo a nebude nám dobře, protože zůstaneme v zajetí svých obav, zablokuje nás to, protože čekáme, že se stane něco hrozného. A tak jsem si připomínal si, že Ježíš vždy říkal svým následovníkům, aby neměli strach. Pokud stojíme při Bohu a milujeme své bratry a sestry, pak zvítězí láska. Ona, jak čteme v Janově evangeliu, všechny strachy zažene.

A tak nakonec 13. prosince 1969 přišel den mého svěcení. Čtyři dny před mými třiatřicátými narozeninami a v roce, kdy člověk přistál na Měsíci.