Tábor Nikolaj, kam mě přidělili (1954), se rozprostíral na hřebenech Krušných hor. Na krásu a pokoj přírody rušivě působily dřevěné baráky tábora obtočeného dvěma vysokými ploty z ostnatého drátu. Na každém ze čtyř rohů strážné věže s kulometnými hnízdy. Tak jsem si představoval nacistický koncentrák. Přede mnou obdélná náves s "apelplacem", kolem baráky.
Vedle brány velitelský barák, někde uprostřed kulturní barák a nemocnička, jim naproti kuchyň, jídelna, holič, sprchy se sušárnou na fárácí oděv, úplně vlevo zděná korekce s proděravěným plechem místo oken, na nejzazším dolním konci barák s latrínami.

První dojmy? Dobrý: prostor, hory, lesy, planinky a čistý, nádherný, trochu ostrý horský vzduch. Děsivý: odpolední směna připravená k odchodu. Černá masa od hlavy po paty v gumácích oblečených muklů. Desítky řad mlčících a kašlajících pětistupů. Dodnes slyším ten suchý, hrdelní kašel. "Proboha, proč jich tolik kašle?", ptám se starousedlíka. "Z toho si nic nedělej, to je jáchymovský smích, za chvíli ho budeš mít také," uklidnil mě. Se "smíchem" muklů harmonovalo krákorání vran, jáchymovských slavíků.

Starší tábora mi určil čtvrtý barák dole vlevo, předposlední cimra vlevo. Nezamčený barák, nezamčená cimra, otevřené okno, osm dvojáků. Slovenským chlapcům, většinou z Bílé legie, kterých byla asi čtvrtina osazenstva, vévodil major N. N. který za slovenského povstání zůstal věrný Tisovi. Největší autoritě ostatních se těšil major československé armády v Anglii a nynější generál Rudolf Pernický. Na světnici jsme měli také kněze, salesiána Františka Szabadose, Maďara z jižního Slovenska. Zatkli ho hned po svěcení, takže zde získával první pastorační zkušenosti.

"Generálním vikářem" tábora byl slovenský redemptorista Augustin Krajčík. Nejistě jsem vešel do jeho světnice. "Václav, si to ty?" radostně mě vítá přítel z Bratislavy a Kolakovičovy "Rodiny" Gažo Fronc. Objali jsme se. Přišel jsem právě včas na mši. Představil mě pateru Krajčíkovi a začala mše, moje první ve vězení. Kapličkou byla ulička mezi dvojáky. Za oltář sloužil slamník na horním kavalci. Kalichem byla ampulka od léků, patenou čistý kapesník, víno a hostie propašoval někdo z civilů na šachtě. Pater stál, Gažo mu ministroval, někdo dělal stěnu do uličky, tři "hutoráci" z východního Slovenska a já jsme seděli na spodním kavalci.
 
Z knihy Václava Vaško: Ne vším jsem byl rád, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
Další texty k tématu Boží tělo - eucharistie naleznete zde