Křesťanské pochopení toho, že Ježíšovo „Jděte do světa“ se nepopírá, nýbrž doplňuje s Pavlovým „Nepřizpůsobujte se tomuto světu“ – protože „získat svět“ nemusí vždy znamenat zachránit ho, nýbrž leckdy jen „ztratit svou duši“ – je příkladně ilustrováno i ve starších českých dějinách, např. postojem Karla IV. vůči intenzivně se nabízejícím pokušením moci (Zdeněk Kalista).
V tomto kontextu je jistě nasnadě otázka, jak chápe svou spásu sám dnešní svět. Zdá se, že po ztroskotání mesianistických totalitních ideologií zbývá jako hlavní nástroj horizontálně pojaté spásy vyspělá a stále se rozvíjející technologie. „Posthumanistické“ vize nám nabízejí různé druhy utopií: svět bezchybně řízený počítači, individuální nesmrtelnost dosažitelnou kybernetizací lidského těla apod. (Robert Sarka). Tento „egoteistický“ aspekt má i scientologická vize spásy, realizovaná pomocí psychotechnického vytváření „nových lidí“ – „duchovních vůdců světa“ (Andreas Fincke).
S tímto sebejistým sebeosvobozujícím patosem maximálně kontrastuje pokorné křesťanské hledání Bohem darovaných cest ke spáse a k alespoň nepatrnému pochopení jejího tajemství – ať už z hlediska přírodních věd, např. zkoumáním možností, jaké nám dává informační technologie vzhledem k přijetí pojmu Boží prozřetelnosti (Evžen Kindler), nebo z hlediska humanitních oborů, např. objevováním k transcendenci vázaného významu hodnot, jak nám jej zprostředkovává dosavadní vývoj filosofické axiologie (Jolana Poláková), nebo především přímou teologickou tematizací posledních lidských věcí (Tomáš Špidlík, pokračující diskuse mezi Ctiradem Pospíšilem a Stanislavem Sousedíkem, Lukáš Nosek o dokumentu Mezinárodní teologické komise apod.).