Úcta Božského srdce ("Srdce Páně") prochází dnes krizí. Zanikne tato úcta v dnešní církvi? Pokud ano, tak ne ani kvůli těm, kdo ji nahlas odmítají, ale spíše kvůli těm, kteří o ni přestanou mít zájem. Nebudou k ní mít žádný vztah a když ji někdy připomenou, budou o ní hovořit jako o pozůstatku minulosti, jako např. o Pražském Jezulátku, kterého socha zdobila kredence našich babiček a ještě i dnes se tu a tam vyskytne v křesťanských rodinách.
 
Úvodem této přednášky připomenu malou příhodu, která se mi stala při prvním nebo při druhém zasedání II. vatikánského koncilu.

Jednoho dne mi doručili dopis jednoho, mně neznámého španělského kněze. V dopise pisatel naléhal, abych se zasadil o to, aby sněm něco vyhlásil na obranu úcty Ježíšova božského srdce. Vždyť Pán Ježíš sám chtěl mít tuto úctu ve své církvi a spojil s ní svoje velké přísliby. Sněm se prý musí o tom vyjádřit, jestliže chce být poslušný Duchu, který vede církev.

Nemusím ani připomínat, že něco takového provést, byť dokonce jen navrhnout, přesahovalo moje možnosti a pravomoc. II. vatikánský sněm ve svých 16 velmi dlouhých dekretech se ani jednou nezmínil o této úctě, ani ve svých veřejných slavnostech a pobožnostech se k Srdci Ježíšovu neobrátil. Možností bylo dostatek, vždyť úctě Panny Marie a svatých sněm věnoval více prohlášení.

Těžko uvěřit, že toto myšlení sněmu bylo čistě náhodné a ne úmyslné. Stačí jen letmo proběhnout dějinami této úcty za posledních 150. let, připomenout si zasvěcení světa Božskému Srdci, povýšení jeho svátku na nejvyšší liturgickou hodnost a okružní listy papežů od Lva XIII., po Pia XII., věnované této úctě. Záhadné mlčení II. vat. konciliu nevysvětlil ani Pavel VI., když ve svém listě řeholním představeným vyslovil přání, aby se úcta Božského srdce v církvi nadále pěstovala a šířila. Takovéto velkopastýřské povzbuzení nechce nic nařizovat ani vnucovat. Chce jen radit a povzbuzovat věřící, ponechávaje jim svobodu rozhodnout se a postupovat podle vnuknutí Ducha a vlastního srdce.  /.../
 
Toto Srdce není "sladké" Srdce, ale spíše děsivé Srdce. Děsivé pro svou smrtelnou úzkost a lásku, se kterou se Bůh sám vydává do rukou svých stvoření, aby jim mohl odpustit viny hříchu. Děsivé pro svou náročnost, se kterou nás vyzývá, abychom se zúčastnili jeho údělu. Děsivé konečně pro důvěru, kterou do nás vkládá přes naše křehkosti a nestálosti. A jestliže je toto srdce sladké, jde vlastně o sladkost lásky, která dozrála ve smrti. Jestliže ji chceme pochopit, musíme s ní nejdříve spolutrpět. Jestliže má být kněz zítřka mužem s probodnutým srdcem, musí vstřebat toto proražené srdce.
 
Nemysleme si, že takováto úcta k Ježíšovu srdci je staromódní a přežitá. Moderní křesťan není ten, kdo svéhlavě zavrhuje všechno minulé a pokládá za budoucnost povrchnost. Opravdu moderní křesťan si zachovává staré a předvídá budoucí. Nejednou se stává, že tzv. staré věci v církvi jsou jen naoko staré, ve skutečnosti jsou mladé, protože v sobě utajují věci budoucí, i když ještě neviditelné našim očím. Kdo má odvahu v nynějších dobách naivního individualismu pěstovat pravou pobožnost církve, ten už vkročil do nového, právě začínajícího věku.  Celý text přednášky naleznete zde
 
Další texty k tématu Nejsvětější srdce Ježíšovo naleznete zde
Heslo Nejsvětější Srdce v iEncyklopedie.cz