Já jsem tam, řekl před staletími Ježíš mladému vojákovi. Bylo mu osmnáct let a nebyl ještě pokřtěn. Jednoho dne viděl chudáka, který prosil lidi o pomoc, ale nedostával ji, protože „všichni okolo přecházeli“. A onen mladík, „když viděl, že druzí nebyli pohnuti soucitem, pochopil, že tento chudák tu byl pro něho“. Neměl s sebou však nic, pouze svůj vojenský kabát. Rozpůlil jej tedy a půlku daroval chudákovi, za což si vysloužil posměch kolemjdoucích. Následující noc měl sen: spatřil Ježíše, oděného do části pláště, kterou daroval onomu chudému. A slyšel Jej, jak říká: „Martin mne oděl tímto šatem“ (srov. Sulpicius Severus, Vita Martini, III). Svatý Martin byl mladíkem, který realizoval ten sen, protože jej prožil, aniž o tom věděl, jako oni spravedliví z dnešního evangelia.
Drazí mladí, drazí bratři a sestry, nezříkejme se velkých snů. Nespokojujme se s povinnostmi. Pán si nepřeje, abychom zužovali svoje obzory, nechce, abychom parkovali na okraji života, nýbrž ubírali se k vysokým cílům s radostí a směle. Nejsme stvořeni, abychom snili o prázdninách nebo o víkendu, nýbrž uskutečňovali v tomto světě Boží sny. Bůh nás uschopnil snít, abychom pojali nádheru života. A skutky milosrdenství jsou v životě tím nejkrásnějším dílem. Skutky milosrdenství totiž míří do středu našich velkých snů. Sníš-li o opravdové slávě; nikoli o světské slávě, která přichází a odchází, nýbrž o Boží slávě, pak toto je cesta. Přečti si dnešní evangelium, zamysli se nad ním, protože skutky milosrdenství vzdávají Bohu slávu více než cokoli jiného. Dobře si to zapamatujte: skutky milosrdenství vzdávají Bohu slávu více než cokoli jiného. Na konci budeme souzeni ze skutků milosrdenství.
Odkud však začít s realizací velkých snů? Od velkých rozhodnutí. Dnešní evangelium k nám promlouvá také o tom. Poslední soud totiž Pán zakládá na našich rozhodnutích. Zdá se, jako by ani nesoudil: odděluje ovce od kozlů, avšak být dobrými či zlými závisí na nás. On pouze vyvozuje důsledky našich rozhodnutí, vynáší je na světlo a respektuje. Život je tedy časem silných, rázných a věčných rozhodnutí. Banální rozhodnutí vedou k banálnímu životu, velká rozhodnutí činí život velikým. Stáváme se totiž tím, co zvolíme v dobré i ve zlém. Rozhodneme-li se krást, staneme se zloději, rozhodneme-li se myslet sami na sebe, staneme se egoisty, pokud se rozhodneme nenávidět, budeme rozzlobení, pokud se rozhodneme trávit hodiny s mobilem, staneme se závislými. Avšak, pokud zvolíme Boha, budeme den ode dne více milováni, a pokud se rozhodneme milovat, budeme šťastní. Je to tak, protože krása rozhodnutí závisí na lásce, nezapomínejte na to. Ježíš ví, že budeme-li žít v uzavřenosti a lhostejnosti, ochrneme, avšak budeme-li žít pro druhé, budeme svobodní. Pán života chce, abychom byli plní života, a sděluje nám jeho tajemství: život máme pouze, pokud jej dáváme. To je životní pravidlo: nynější a věčný život vlastníme tehdy, když ho darujeme.
Pravdou je, že existují překážky, které znesnadňují rozhodnutí: často je to bázeň, nejistota, nezodpovězená „proč“, mnohá „proč“. Avšak láska požaduje jít dál, nezůstat lpět na životních proč a čekat, že z Nebe přijde odpověď. Ta odpověď již přišla – je to pohled Otce, který nás miluje a poslal nám Syna. Nikoli, láska nutí přecházet od proč k otázce pro koho; od proč žiji k tomu, pro koho žiji; od otázky, proč se mi stalo to či ono, k tomu, komu mohu prokázat já dobro. Komu? Nejenom sobě: život už je plný rozhodnutí, která činíme kvůli sobě, abychom měli titul, přátele, dům, svoje hobby a zájmy. Hrozí nám, že prožijeme roky přemýšlením o sobě, aniž bychom začali milovat. Manzoni dává jednu dobrou radu: „Mělo by se myslet více na prokazování dobra než na to, jak se mít dobře. A to by na konec také znamenalo mít se lépe.“ (Snoubenci, XXXVIII).
Avšak nejenom pochybnosti a otázky po příčině ohrožují velkomyslná rozhodnutí. Je i mnoho dalších, každodenních překážek. Horečnatý konzum, který narkotizuje srdce zbytečnostmi. Obsese zábavou, jež se jeví jako jediná cesta, jak uniknout před problémy, avšak problémy jenom odkládá. Fixace na dovolávání se vlastních práv a opomíjení povinnosti pomáhat. A potom velká iluze týkající se lásky, která se zdá něčím, co žije náhlými emocemi a liky, ačkoli je v první řadě darem, volbou a obětí. Volit, zvláště dnes, neznamená nechat se ochočit homologací a umrtvit konzumními mechanismy, jež dezaktivují originalitu, nýbrž umět se zříci zdání a okázalosti. Volit život znamená bojovat proti mentalitě jednoho použití a vlastnění všeho ihned a pilotovat existenci směrem k Nebi, k Božím snům. Volit si život znamená žít a my jsme se narodili pro život, nikoli k živoření. Pronesl to jeden mladý člověk jako vy: „Chci žít, a ne živořit“.
Každý den se srdce ocitá před spoustou rozhodnutí. Chtěl bych vám dát poslední radu pro cvičení se ve správném rozhodování. Díváme-li do svého nitra, vidíme, že v nás často vyvstávají dvě odlišné otázky. První se ptá, co se mi chce? Je to otázka, která často klame, protože namlouvá, že důležité je myslet na sebe a dbát na všechny choutky a podněty, které se namanou. Jiná je však otázka, kterou srdci vnuká Duch svatý: nikoli co se mi chce?, nýbrž co pro tebe bude dobré? Tady spočívá každodenní volba: co se mi chce dělat nebo co pro mne bude dobré? Z tohoto vnitřního hledání se mohou zrodit rozhodnutí bananální anebo životní, záleží na nás. Pohleďme na Ježíše, prosme Jej o odvahu volit to, co je pro nás dobré, abychom Jej následovali cestou lásky. A nalezli radost, abychom dokázali žít, nikoli živořit.
Homilie papeže Františka při mši na slavnost Ježíše Krista Krále, bazilika sv. Petra 22. 11. 2020
Se svolením převzato
z webu České sekce Radio Vaticana
Redakčně upraveno
