papež František | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
Největější Trojice - C / Angelus - papež František (Trojice nás učí, že nemůžeme být jeden bez druhého)

Dnes je slavnost Nejsvětější Trojice a Ježíš nám v evangeliu této slavnosti představuje další dvě božské osoby, Otce a Ducha svatého. O Duchu říká: "Nebude mluvit sám od sebe, ale vezme to, co je moje, a bude vám to zvěstovat." A o Otci pak říká: "Všechno, co má Otec, je moje" (J 16,14-15). Všimněme si, že Duch svatý mluví, ale ne sám o sobě: ohlašuje Ježíše a zjevuje Otce. Všimněme si také, že Otec, který má všechno, protože je původcem všech věcí, dává Synovi všechno, co má: nic si nenechává pro sebe a zcela se dává Synovi. To znamená, že Duch svatý nemluví sám o sobě, mluví o Ježíši, mluví o ostatních. A Otec nedává sám sebe, dává Syna. Je to otevřená velkorysost: jeden je otevřený druhému.

A nyní se podívejme na nás, na to, o čem mluvíme my a co máme my. Když mluvíme, vždy chceme, aby se o nás mluvilo dobře, a často mluvíme jen o sobě a o tom, co děláme. A kolikrát! "Udělal jsem tohle, tamto...", "Měl jsem tenhle problém...". Pořád takhle mluvíme. Jak se to liší od Ducha svatého, který mluví tak, že ohlašuje druhé, Otce a Syna! A o tom, co vlastníme, jak na to žárlíme a jak těžko se o to dělíme s ostatními, dokonce i s těmi, kterým chybí to nejnutnější! Slovy je to snadné, ale v praxi je to velmi obtížné.

Proto slavení Nejsvětější Trojice není ani tak teologickým cvičením, ale revolucí v našem způsobu života. Bůh, v němž každá osoba žije pro druhou v trvalém vztahu, ne sama pro sebe, nás podněcuje, abychom žili s druhými a pro druhé. Otevření. Dnes si můžeme položit otázku, zda náš život odráží Boha, v něhož věříme: Já, který vyznávám víru v Boha Otce, Syna a Ducha svatého, opravdu věřím, že k životu potřebuji druhé, že se musím druhým dávat, že musím druhým sloužit? Potvrzuji to jen slovy, nebo to potvrzuji svým životem?

Trojjediný a jedinečný Bůh, drazí bratři a sestry, se musí projevovat takto, skutky spíše než slovy. Bůh, který je autorem života, je předáván méně prostřednictvím knih a více prostřednictvím svědectví života. Ten, který, jak píše evangelista Jan, "je láska" (1 Jan 4,16), se zjevuje skrze lásku. Vzpomeňme si na dobré, velkorysé a pokorné lidi, které jsme potkali: když si vzpomeneme na jejich způsob myšlení a jednání, můžeme mít malý odlesk Boží lásky. A co to znamená milovat? Nejen chtít dobro a konat dobro, ale především v základu přijímat - být otevřený - pro druhé, dělat prostor pro druhé. To znamená milovat, od základu.

Abychom to lépe pochopili, vzpomeňme si na jména božských Osob, která vyslovujeme při každém znamení kříže: v každém jménu je přítomno to druhé. Například Otec by nebyl takový bez Syna; stejně tak Syn nemůže být myšlen sám, ale vždy jako Syn Otce. A Duch svatý je zase Duchem Otce a Syna. Trojice nás zkrátka učí, že jeden bez druhého nikdy nemůže být. Nejsme ostrovy, jsme na světě, abychom žili k obrazu Božímu: abychom žili otevřeně, potřebovali druhé a pomáhali jim. Položme si tedy poslední otázku: Jsem i já v každodenním životě odrazem Trojice? Zůstává znamení kříže, které dělám každý den - Otec, Syn a Duch svatý -, gestem samo pro sebe, nebo inspiruje můj způsob mluvení, setkávání, odpovídání, posuzování, odpouštění?

Kéž nám Panna Maria, dcera Otce, matka Syna a snoubenka Ducha, pomůže přijmout a dosvědčit ve svém životě tajemství Boha-Lásky.