15. Ti, kdo (podle druhých) neuspěli v duchovním povolání

Cesta ke kněžství nebo k zasvěcenému životu má určité etapy (konvikt, seminář, resp. postulát, noviciát, období časných slibů), kterými se dochází k trvalým rozhodnutím a vazbám. Jestliže člověk v průběhu těchto přípravných fází zjistí, že jeho cesta vede jinudy a odejde, není někým, kdo neuspěl, ale je člověkem, který využil tyto fáze k tomu, k čemu jsou také určeny: k eventuálnímu nalezení a upevnění skutečného osobního povolání.

Problémem zde bývá postoj okolí, které vidí v seminaristovi už kněze, v novicovi řeholníka, které si do nich promítá své naděje nebo nerealizované vlastní ambice. V takových případech může okolí adeptky nebo adepta (farnost, rodina, kruh přátel) vykonávat na něho otevřený nebo skrytý nátlak, aby zůstal na cestě, ze které chce odejít. To je ovšem velmi neprozíravé a nešťastné. Nakonec dotyčný buď stejně odejde, mnohdy ale s pocitem, že něco zradil - a ten může do smrti otravovat jeho život, nebo zůstane a odejde po svěcení nebo věčných slibech, tedy tak, že skutečně poruší závažný závazek. Proto je třeba ty, kdo se na cestě k trvalým závazkům rozhodují, hájit, pomáhat jim získat prostor svobody a pomáhat jim k zralým, v budoucnosti obhajitelným rozhodnutím.





15.1. Postoj k sobě samému a postoj k okolí

Odchod ze semináře ani odchod z řehole není pro adepta zpravidla snadnou záležitostí. Je mnohdy ve dvojím ohni: vnímá svou osobní situaci a vnímá postoj okolí, a tyto pohledy se mohou diametrálně lišit. Pomoc spočívá jak v posílení vlastní odpovědnosti a vlastního rozhodnutí, tak v uklidnění (až někdy pacifikování) okolí, které nesmí člověku předepisovat jeho vlastní životní cestu. Je důležité, aby adept dospěl k takovému rozhodnutí, které bude postupem času schopen upevňovat, ne zpochybňovat.

Specifická potíž bývá zejména u řeholních povolání. Adept tohoto povolání (ale někdy i adept celibátního života kněze) bývá dlouhodobě veden k postoji, ve kterém vidí manželství jako něco nízkého nebo aspoň nižšího a v každém případě méně svatého než je zasvěcený život bez manželství. Zdráhá se potom realizovat své neřeholní osobní povolání, má dojem, že si tak zahrazuje cestu ke svatosti. Učení koncilu o obecném povolání ke svatosti totiž u nás dolehlo jen k některým uším a k mnohem menšímu počtu srdcí. Mnohým je těžké pochopit, že slova o dokonalosti řeholního stavu jsou velmi náročnou výzvou, ale nejsou znehodnocením stavů jiných či jejich odsunutím na podřadná místa.





15.2. Bývalí seminaristé

Ačkoliv seminář je výslovně místem a obdobím přípravy, ve kterém se dochází k trvalému rozhodnutí, nebývá odchod z něj jednoduchou záležitostí. Rozhodně není moudré posílat do konviktu a potom do semináře člověka s velmi nejasným povoláním, čerstvého konvertitu, někoho, kdo spíš nemá než má naděje na úspěšné pokračování v cestě ke kněžství, s tím, že by to mohl "aspoň zkusit" nebo proto, aby se neztratil ve světě. Takovému člověku má být věnována dlouhodobá, poučená a svědomitá péče, aby mohl lidsky a duchovně dozrát. Pokud se v něm rodí skutečné povolání, bezpochyby se prosadí. Pokud to "půjde zkusit" a neuspěje, může být poraněn jeho vztah sobě samému i jeho vztah k církvi na dlouhou dobu, třeba i natrvalo.

Někteří muži, kteří odešli ze semináře a založili rodiny, trpí stále jakýmsi více či méně uvědomělým pocitem, že nenaplnili svůj úkol (dr. V. Ventura to nazývá "Jonášovským syndromem"). Ten je provází celý život jako stín anebo jako trvale deformující vliv. Je to škoda. Lepší je, pokud plně přilnou k stávajícímu životnímu povolání a to plně a co nejlépe realizují.





15.3. Adepti řeholí - muži

Odchází-li adept zasvěceného života, který se současně připravoval na kněžství, z řeholního společenství, míří nezřídka do diecéze a chce se stát diecézním knězem. Tato cesta je možná, není ale samozřejmá. Adeptovi je třeba pomoci k tomu, aby se nepohyboval jen jakousi setrvačností ke kněžství, ale získal prostor k zralému a pravdivému rozhodnutí. Je třeba také vědět, proč skutečně z řehole odešel, jestli příčina není kontraindikací i pro život diecézního kněze.





15.4. Adeptky řeholí - ženy

Zde je známa řada případů, kdy odchod z řehole byl oprávněný a správný, ale je provázen velmi nevhodným chováním ze strany řeholního společenství. Vyskytují se slova jako "zrada", ba dokonce i "prokletí". Snaha některých řeholních rodin o přežití za každou cenu vede jednak k získávání dorostu ve velmi útlém věku (14 let!) a potom k velkému zklamání nad eventuálním odchodem, které se projevuje tvrdostí až zlobou. Takto postižené dívky potřebují dlouhodobou a kvalitní pomoc aby se mohly jednak samy zařadit do života mimo řeholi, který už neznají, nebo dokonce ještě nikdy pořádně nepoznaly (v řeholi samostatně nezařizovaly nic, teď naopak mají zařídit všechno samy!), zpravidla potřebují nabýt zdravé sebedůvěry a v neposlední řadě si i realisticky vyřešit svou další cestu. Některé mají skutečné povolání k zasvěcenému životu a mají a mohou ho realizovat v jiné formě (sekulární institut, zasvěcené panny), jiné mají povolání k manželství, ke kterému se nakonec dokáží přihlásit a realizovat ho. A některé mají bohužel tak poškozenou nebo nerozvinutou vlastní osobnost i víru, že je třeba dojít nejprve k uzdravení víry a k vnitřnímu uzdravení obecně lidskému, než bude možné řešit otázku osobního povolání. Všechny ale musí vědět, že je za odchod z řehole nestihne neštěstí a trest, a to ani v případě, že by se skutečně ve svém rozhodnutí zmýlily.