3. Pastorační rozhovor jako základní forma pastorační péče

Literatura:
KŘIVOHLAVÝ J., Povídej, naslouchám, Návrat domů, Praha, 1993
OPATRNÝ A., Malá příručka pastorační péče o nemocné, Pastorační středisko, Praha, 1995
KŘIVOHLAVÝ J., Pastýřská péče, Oliva 2000

V následujících odstavcích uvedeme jen několik orientujících poznámek, které vymezí základní rozměry pastoračního rozhovoru, který lze právem považovat za nejobvyklejší a nejužívanější prostředek pastoračního působení.





3.1. Co je pastorační rozhovor

Není to ani rozhovor za všech okolností silně nábožensky zabarvený, ani rozhovor zásadně "nenáboženský". Je to rozhovor, který vychází ze situace, přání a potřeb toho, komu je poskytována pastorační péče a který realizuje to, co je řečeno ve výměru pastorační péče v odst.1. Prvním a zásadním cílem pastoračního rozhovoru není ani vyřešení problému, ani poučení klienta, ale snaha dát člověku najevo, že od této chvíle nezůstává se svým problémem osamocen, protože v pastorujícím našel spojence. Cílem, který nemusí být ovšem vždy dosažen je, aby klient našel jako nejdůležitějšího a nejmocnějšího spojence ve své situaci Boha - čímž ovšem není vyloučena ani pomoc ani sounáležitost na lidské úrovni.





3.2. Mezi psychologií a hlásáním víry

Pastorační rozhovor má prakticky vždy svou psychologickou a někdy i (nezamyšleně) psychoterapeutickou dimenzi. Přesto nemůže a nemá být záměrným pokusem o psychoterapii. Jednak proto, že pastorující zpravidla nemá k této činnosti absolvován příslušný výcvik a dále proto, že pastorační rozhovor má svou dimenzi víry, i když není možná v konkrétním případě proklamovaná. Zatímco hlásání víry (byť třeba implicitní) do pastoračního rozhovoru patří, v psychoterapeutickém rozhovoru ho lze považovat za cizí, případně nedovolený prvek (hlásání víry - ne přijímání víry klienta a respekt k ní, tím je povinen i nevěřící psychoterapeut).





3.3. Cíl pastoračního rozhovoru

Dá se opět odvodit ze základního výměru v odst. 1. Rozhovor má přispět k lidsky důstojnému zvládnutí situace na úrovni víry klienta a má být podporou jejího dalšího růstu. Cílem rozhovoru primárně není ani evangelizace, ani náprava morálních nedostatků, ale pomoc klientovi v situaci či stavu, který on považuje za obtížný. A k uskutečnění pomoci zpravidla nestačí rozhovor jeden.





3.4. Otázka v pastoračním rozhovoru

Pastorující musí mnohdy položit otázku, protože např. klientovi dost dobře nerozumí. Otázka může být pochopena jako projev zájmu o klienta a pak rozvíjí rozhovor, právě tak, jako může být klientovi nepříjemná, zablokovat ho a rozhovor zbrzdit nebo zrušit. Zpravidla je dobré, když je otázka dostatečně široká, aby nevynucovala předem zamýšlenou odpověď a když je položena v takovém ovzduší, aby klient věděl, že nemusí odpovědět a nebude kvůli tomu ani opuštěn, ani potrestán. Tázání, které se podobá výslechu, samozřejmě do pastoračního rozhovoru nepatří.





3.5. Na co odpovídat

Pastorující nemusí a ani nemá odpovídat na všechny otázky klienta. Některé otázky jsou spíš voláním o pomoc nebo protestem proti nežádané situaci, než slovy, na která se čeká věcná odpověď. V každém případě je otázka voláním po projevení zájmu o situaci klienta a tomuto přání má být vyhověno. Nebývá dobré pochopit otázku v pastoračním rozhovoru jako výzvu k pronesení dlouhé a učené přednášky. Právě tak není dobré otázky zkoušeného a trpícího člověka bagatelizovat. Odpověď má být taková, aby se tazatel spíš ještě mohl zeptat, než aby se musel bránit přívalu slov. A reakcí na otázku v podstatě řečnickou má být projevení pochopení a soucitu ze strany pomáhajícího.





3.6. Zraňující body v rozhovoru

Může jich být samozřejmě nespočet, podle konkrétních okolností. Všeobecně je ale možno říci, že rozhovor by neměl být protkán výčitkami na adresu klienta (byť by byly věcně oprávněné) a neměl by prohlubovat jeho úzkosti, strachy a bolesti. To ale neznamená, že je klient utěšován nepravdivými, leč milými zvěstmi; ty ho mohou ponižovat a dezorientovat a nepomohou mu. Krátce řečeno - klient, ať je v jakkoliv zuboženém stavu a ať je třeba i vinen za situaci, ve které se nachází, nesmí být terčem výčitek, nesmí být ponižován, musí být respektována jeho lidská důstojnost.





3.7. Náboženská dimenze rozhovoru

Pastorační rozhovor nemá být ani agitací pro náboženství, ani ideologickým zpracováním klienta, ale také nemá být za každou cenu nenáboženský. Čili: má být veden na stupni víry, která je klientovi přiměřená. V žádném případě nemá být náboženskými motivy ani obhajováno utrpení klienta, ani vysvětlováno to, co vysvětlitelné v dané situaci není. Náboženská dimenze, tedy dimenze víry, má být motivem hluboké naděje a může být výzvou k obrácení, která ale nesmí být nucením bezbranného k tomu, čemu by se bránil, kdyby byl plně při silách.





3.8. Náboženská ideologizace a přijetí ve víře

Pastorující se nesmí snížit k tomu, aby klienta buď nutil k postojům víry, které pro něho nejsou dostupné, nebo aby mu ideologizoval jeho situaci náboženskými výklady. Je úkolem každého strádajícího nebo čímkoliv trpícího křesťana, aby svou situaci přijal ve víře, tedy aby situace, pro něho jakkoliv nešťastná, byla prostorem k setkání s milosrdným a milujícím Bohem, který tyto své atributy neztratí ani v nesnázích člověka. K přijetí situace ve víře a k jejímu nesení, zpracování a případnému řešení ve světle a síle víry nelze nutit, lze v nejlepším případě napomáhat, jindy jen s nasazením vlastní víry asistovat.





3.9. Rozhovor ve skupině, význam společenství

Pro pastorační rozhovor může být vhodný jak rozhovor mezi čtyřma očima, tak rozhovor ve skupině. Což je ovšem něco jiného, než rozhovor před nechtěnými, nežádanými a nepomáhajícími svědky. Jsou témata, která se snáze probírají v úplném soukromí, jsou jiná, kde skupina a její dynamizující efekt pomůže. Nebývá dobré se omezit zásadně jen na jedno či druhé. Skupinu ovšem nelze klientovi vnutit, je možné ji nabídnout a bývá nutné ho do ní uvést. A možnost individuálního důvěrného rozhovoru musí existovat i tam, kde se daří práce ve skupině.

Zvláště u lidí s dlouhodobými potížemi přichází v úvahu nabídka zakotvení v nějakém trvale se scházejícím společenství. Takové společenství může být „křesťansky neutrální“, tedy nemusí být profilováno nějakou řeholní spiritualitou nebo spiritualitou některého hnutí, nebo naopak k řeholi nebo hnutí patří. Zvlášť v tomto druhém případě je třeba mít na paměti, že to, co je dobré a vhodné pro jednoho člověka, není dobré a vhodné pro všechny. Klientovi není tedy dobré konkrétní společenství nutit a je třeba mu popřát naprostou svobodu v tom, zda, kam a kdy se chce začlenit.