4. Rozvedení a ostatní lidé

Obrátíme-li ale pohled od papežského dokumentu ke zkušenostem běžného života, vidíme mnohdy něco zcela jiného. V okamžiku rozpadu manželství, a to se nemusí ještě nutně jednat o rozvod, pohlížejí ostatní (a mám teď na mysli křesťany v kostele) na takové lidi svrchu. Řada z nich nemá ponětí o tom, jaký postoj by vůči této obtížné životní situaci měli vlastně zaujmout. Někteří to řeší velmi liberálně, když říkají: "Jen se rozveď, dneska se rozvádí každý druhý, aspoň budeš mít pokoj!" Taková rada však nikdy nikomu nepomůže. Člověk, který takto radí, k vám nikdy nepřijde, aby pomohl nést vaše starosti. Jeho žoviální řeč ho nic nestojí a vám nic nepřinese.

Na druhé straně jsou lidé, kteří se dívají na rozvedené, rozvádějící se, nebo na ty, kdo prožívají manželskou krizi, velmi svrchu a nepříznivě. Těm, na něž je takto pohlíženo, nelze pak říci nic jiného než vydržte. Vydržte, protože vaše vytrvalost v dobrém má větší naději na úspěch než (a nyní mi prosím odpusťte ten výraz) přihlouplost vašich bližních. Jestliže se člověk dívá na druhého svrchu, ať už k tomu má důvod jakýkoli, tak ho to zpravidla časem přestane bavit a přinejmenším se začne dívat svrchu na někoho jiného a vás nechá být. Ale setrvání v dobrém, to je hodnota, která nese ovoce. Je však zřejmé, že je to nesnadná cesta.

Naštěstí jsou i lidé citliví a moudří, lidé dobří, kteří si rozvedených, křesťanů v kritické životní situaci, všimnou a pomůžou jim.

Naopak rozvedení či rozvádějící se nesmí pohlížet na ostatní jako na nespravedlivě šťastné, jimž se nic neděje. To nakonec ani nebývá pravda, že by byli bez obtíží. Podíváme-li se hlouběji na život druhých, zjistíme, že i oni mají své starosti, svá trápení a bolesti. Je třeba si spíš vzít za svá slova Písma: "Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův" (Ga 6, 2).

Jsme spolunositeli břemene jeden druhého, což ovšem neznamená, že můžeme vzít něčí břemeno plně na sebe. To by znamenalo, že on by přestal žít, už by neměl proč. Ale společně nést břemeno můžeme a křesťanská obec tím pomáhá rozvedenému nalézt sílu k odpuštění a také k přijetí všeho toho, co naplňovalo život v předchozích letech. Odpuštění druhým a přijetí vlastních neúspěchů a bolestí je klíčem k duševnímu a duchovnímu zdraví člověka. Bez toho není nikdo schopen ani vyrovnanosti, ani přiměřeného štěstí a co nejhůř, nemůže být tvůrcem pokoje a marně si bude stěžovat na druhé, že oni za všechno můžou.

Člověk, který podstoupil rozvod, ať už se cítí být vinen nebo nevinen, je v každém případě člověkem zraněným. A i když se na svém zranění podílel více či méně sám, je pro něho velmi těžké odpustit. Přesto je to nutné a může k tomu vést několik cest.

Odpustit například znamená angažovat se, (byť někdy pouze v duchu), ve věci dobra vůči tomu, kdo ublížil. Odpuštění znamená nechtít si znovu vzpomínat na všechny možné hrůzy a nemít v sobě ani kousíček touhy po pomstě, nepřejícnosti, snahy hojit si vlastní zranění na druhém. Jizva po takovém zranění bude viditelná i po letech, ale rána nebude živá. A k tomu lze dojít jedině skrze odpuštění.

Je také nutné si uvědomit, že ten, kdo je rozvedený nebo rozloučený od stolu a od lože, není jediný, kdo trpí, kdo je nešťastný, není vždy tím, kdo je na tom hůř než ostatní. Je sice obtížen břemenem osamocenosti, ale v jeho životě je celá řada dalších světlých bodů a ty nesmí být kvůli jakémukoliv břemenu přehlédnuty. Obojí patří do celku života. Svým způsobem může takovému člověku pomoci i vědomí, že je věrný tomu, co jednou řekl, což rozhodně není zanedbatelná hodnota.

Další věc je otázkou spíše psychologickou, než teologickou a týká se vztahů k druhým lidem. Člověk po rozvodu, a zejména katolík, se mnohdy stáhne do své ulity. Má dojem, že se stal druhořadou osobou a cítí se mezi lidmi, žijícími ve fungujících manželstvích, špatně. Buď je to dáno jeho závistí, nevyrovnaností s vlastním neúspěchem pocitem studu, nebo naopak podrážděnou reakcí okolí. Partneři opačného pohlaví pohlížejí často na rozvedeného jako na potenciálního narušitele jejich vlastního svazku. Pokud žije rozvedený ve větším městě, je jeho znovuzapojení do společnosti snažší. Spíš zde najde lidi, s nimiž se může přátelit a kamarádit. Třeba také rozvedené, ale i lidi svobodné nebo vstřícné, vyrovnané manžele. Na jednu věc je třeba dát si pozor a to na nebezpečí příliš exkluzívního vztahu k jednomu člověku, jenž by byl takovým vztahem postaven do role náhražky manželství, které nemůže být uzavřeno. Nejde v tomto případě jen o nebezpečí různých morálních problémů, ale též o to, že takovýto vztah "okupovaného" člověka nesmírně zatěžuje. Proto je nutné hledat vztah spíš k více lidem současně.

Je dobré stát pevně na tom, že jakožto rozvedený nejsem černá ovce, přítěž pro ostatní, nemám statut trpícího chudáka, kterého je potřeba nosit na rukou a nic od něj nepožadovat. Naopak, jsem normální člověk, jako každý druhý, a chci-li, aby na mne takto ostatní pohlíželi, pak musím počítat s tím, že na mne budou kladeny naprosto stejné nároky a požadavky, jako na jiné.