05. část: „Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny. Jak počít a porodit Ježíše.“

Lk 1,30-31.34-35

Dnešní katechezí vstupujeme do druhé fáze dějin spásy. Poté, co jsme kontemplovali Ducha svatého v díle stvoření, budeme o něm několik týdnů uvažovat v díle vykoupení, tedy Ježíše Krista. Obraťme se tedy k Novému zákonu a podívejme se na Ducha svatého v Novém zákoně.

Dnešním tématem je Duch svatý ve vtělení Slova. V Lukášově evangeliu čteme: „Duch svatý sestoupí na tebe“ - neboli na Marii – „a moc Nejvyššího tě zastíní“ (1,35). Evangelista Matouš potvrzuje tento základní údaj týkající se Marie a Ducha svatého, když říká, že Maria „počala z Ducha svatého“ (1,18).

Církev tuto zjevenou skutečnost převzala a velmi brzy ji umístila do jádra svého Vyznání víry. Na ekumenickém koncilu v Konstantinopoli v roce 381, tedy koncilu, který definoval božství Ducha svatého, se tento článek dostal do formulace Vyznání víry.

Jedná se tedy o ekumenickou skutečnost víry, protože všichni křesťané společně vyznávají totéž Vyznání víry. Katolická zbožnost z něj od nepaměti čerpá jednu ze svých každodenních modliteb, modlitbu Anděl Páně.

Tento článek víry je základem, který nám umožňuje mluvit o Marii jako o Nevěstě par excellence, která je obrazem církve. „Ježíš totiž“, píše svatý Lev Veliký, „stejně jako se narodil skrze Ducha svatého z panenské matky, tak činí církev, svou neposkvrněnou nevěstu, plodnou životodárným dechem téhož Ducha“ [1]. Na tento paralelismus navazuje dogmatická konstituce Lumen gentium, která praví: „Ve víře a poslušnosti Maria zrodila na zemi Otcova Syna, aniž poznala muže, zastíněna Duchem svatým. (…) A tak církev, která rozjímá o její tajuplné svatosti, napodobuje její lásku a plní věrně Otcovu vůli, stává se přijetím Božího slova také matkou: kázáním a křtem totiž rodí k novému a nesmrtelnému životu děti počaté z Ducha svatého a zrozené z Boha“ (63,64).

Závěrem uveďme praktickou úvahu pro náš život, kterou naznačuje důraz Písma na slovesa „počít“ a „porodit“. V Izaiášově proroctví slyšíme: „Hle, panna počne a porodí syna“ (7,14); a anděl říká Marii: „Počneš a porodíš syna“ (Lk 1,31). Maria nejprve počala a pak porodila Ježíše: nejprve ho přijala do sebe, do svého srdce a těla, a pak ho porodila.

Tak se to děje i s církví: nejprve přijímá Boží slovo, nechává ho „promlouvat k svému srdci“ (srov. Oz 2,16) a „naplnit jím své útroby“ (srov. Ez 3,3), podle dvou biblických výrazů, a pak ho svým životem a kázáním rodí. Druhá činnost je bez té první neplodná.

Také církev, která čelí úkolům, jež jsou nad její síly, si spontánně klade stejnou otázku: „Jak je to možné?“. Jak je možné hlásat Ježíše Krista a jeho spásu světu, který jako by hledal jen blahobyt? Odpověď je také stejná jako tehdy: „Dostanete moc Ducha svatého“. Bez Ducha svatého nemůže církev pokračovat, církev neroste, církev nemůže kázat.

To, co je řečeno o církvi obecně, platí i pro nás, pro každého pokřtěného. Každý z nás se někdy v životě ocitne v situaci, která je nad jeho síly, a ptá se sám sebe: „Jak tuto situaci zvládnu?“. V takových případech pomáhá opakovat si to, co řekl anděl Panně Marii: „U Boha není nic nemožného“ (Lk 1,37).

Bratři a sestry, vydejme se tedy i my znovu a pokaždé na cestu s touto utěšující jistotou v srdci: „U Boha není nic nemožného“. A budeme-li tomu věřit, budeme konat zázraky. U Boha není nic nemožného.

Se svolením převzato z webu České sekce Vatican News.
Redakčně upraveno.