06. část: "Laskavostí a pokojem mohou křesťané provonět svět Kristem."

Dnes se zamyslíme nad Duchem svatým, který sestoupil na Ježíše při křtu v Jordánu a rozlévá se z něj do jeho těla, kterým je církev. V Markově evangeliu je scéna Ježíšova křtu popsána takto: „V těch dnech přišel Ježíš z galilejského Nazareta a dal se od Jana pokřtít v Jordánu. A hned, jakmile vystoupil z vody, uviděl, že se otevřela nebesa a Duch se k němu snáší jako holubice. A z nebe zazněl hlas: 'Ty jsi můj Syn, milovaný, v tobě mám zalíbení'“ (Mk 1,9-11). V tu chvíli se na břehu Jordánu setkala celá Trojice! Je tu Otec, který se zpřítomňuje svým hlasem; je tu Duch svatý, který sestupuje na Ježíše v podobě holubice; a je tu ten, kterého Otec prohlašuje za svého milovaného Syna, Ježíš. Je to velmi důležitý okamžik zjevení v dějinách spásy.

Co se stalo při Ježíšově křtu tak důležitého, že o tom vyprávějí všichni evangelisté? Odpověď najdeme ve slovech, která Ježíš pronese o něco později v nazaretské synagoze s jasným odkazem na událost v Jordánu: „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal“ (Lk 4,18).

V Jordánu Bůh Otec „pomazal Duchem svatým“, tj. posvětil Ježíše jako krále, proroka a kněze. Vlastně byli králové, proroci a kněží pomazáni vonným olejem už ve Starém zákoně. V případě Krista je tu místo fyzického oleje olej duchovní, kterým je Duch svatý, místo symbolu je tu skutečnost: na Ježíše sestupuje sám Duch.

Ježíš byl naplněn Duchem svatým od prvního okamžiku svého vtělení. To však byla „osobní milost“, nekomunikovatelná; nyní místo toho tímto pomazáním dostává plnost daru Ducha, ale pro své poslání, které jako hlava bude předávat svému tělu, jímž je církev, a každému z nás. Proto je církev novým „královským, prorockým a kněžským lidem". Hebrejský výraz „Mesiáš“ a odpovídající řecký výraz „Kristus“ - Christós -, které se oba vztahují na Ježíše, znamenají „pomazaný“: byl pomazán olejem radosti, pomazán Duchem svatým. Samotný náš název „křesťané“ [kristovci] vysvětlí Otcové v doslovném významu: křesťané [kristovci] znamená pomazaní k napodobení Krista[1].

V Bibli je žalm, který hovoří o vonném oleji vylitém na hlavu velekněze Árona a stékajícím až k lemu jeho roucha (srov. Ž 133,2). Tento poetický obraz oleje stékajícího dolů, který se používá k popisu štěstí společného života bratří, se stal duchovní skutečností a mystickou realitou v Kristu a církvi. Kristus je hlava, náš velekněz, Duch svatý je vonný olej a církev je Kristovo tělo, v němž se rozlévá.

Viděli jsme, proč je Duch svatý v Bibli symbolizován větrem, ba dokonce od něj odvozuje své jméno: Ruah - vítr. Stojí také za to položit si otázku, proč je symbolizován olejem a jaké praktické poučení si z tohoto symbolu můžeme vzít. Při mši svaté na Zelený čtvrtek, při svěcení oleje známého jako „křižmo“, biskup s odkazem na ty, kdo přijmou pomazání při křtu a biřmování, říká :"Ať je toto pomazání pronikne a posvětí, aby osvobozeni od své rodné zkaženosti a posvěceni jako chrám jeho slávy šířili vůni svatého života. Je to žádost, která sahá až ke svatému Pavlovi, který píše Korinťanům: „Vždyť my jsme před Bohem vůní Kristovou“ (2 Kor 2,15). Pomazání z nás činí vůni a člověk, který radostně prožívá své pomazání, touto duchovní vůní provoní také církev, provoní společenství, provoní rodinu.

Víme, že někdy křesťané bohužel nešíří vůni Kristovu, ale zápach vlastního hříchu. A nikdy nezapomínejme: hřích nás odvádí od Ježíše, hřích nás proměňuje ve špatný olej. A ďábel, nezapomínejte, obvykle vstupuje přes naše kapsy - buďte opatrní. A to by nás však nemělo odvádět od našeho závazku uskutečňovat, nakolik můžeme a každý ve svém prostředí, toto vznešené povolání být dobrou vůní Krista ve světě.

Kristova vůně vychází z „ovoce Ducha“, kterým je „láska, radost, pokoj, velkodušnost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost, sebeovládání“ (Gal 5,22). To řekl Pavel, a jak je hezké najít člověka, který má tyto ctnosti: člověka s láskou, člověka radostného, člověka, který vytváří pokoj, člověka velkodušného, který není lakomý, člověka vlídného, který každého přijímá, člověka dobrého. Je dobré najít dobrého člověka, člověka, který je věrný, člověka, který je pokorný, který není pyšný... Když se budeme snažit pěstovat tyto plody a když takové lidi najdeme, pak, aniž bychom si toho byli vědomi, někdo kolem nás pocítí trochu vůně Kristova Ducha.

Prosme Ducha svatého, aby nás učinil uvědomělejšími, jím pomazanými.

[ 1] Srov. svatý Cyril Jeruzalémský, Mystagogické katecheze, III, 1 .

Se svolením převzato z webu České sekce Vatican News.
Redakčně upraveno.