6. Čeho se musí rozvedený vyvarovat?

Člověk, který zůstal po rozvodu sám, se musí vyvarovat sebelítosti, jakožto základního životního postoje. Takový postoj je neúčelný a nesmyslný. Je důležité, aby přijal svou roli osamoceného, a ne aby neustále koketoval s eventualitou nalezení nového životního partnera, kterou ale neuskuteční.

Kolísáním mezi stavem samota - nesamota uškodí nejvíce sám sobě. Je zcela normální, že rozvedeného čas od času napadne, jak by to bylo pěkné, kdyby si nějakého toho partnera (partnerku) přece jen našel. Ale pak je zapotřebí dovést tuto myšlenku do úplného konce, domyslet případný vztah se všemi jeho důsledky i těmi nepříjemnými, i s tím, že se v novém partnerovi mohou zopakovat ony protivné chyby partnera předchozího. Zvážit možné komplikace ve vztahu k dětem. Uvážit, že novým sňatkem si zřejmě uzavřu cestu ke svátostem. A nakonec se jasně a pevně rozhodnout pro další životní cestu, na níž chci setrvat. Stranit se po rozvodu druhých lidí by bylo, jak už je výše řečeno, opravdu chybou. Nicméně je velmi důležité nevěšet se svým bližním na krk (a to ani přátelům, ani sourozencům, ani rodičům) a zůstat plnohodnotným člověkem, který vytváří oboustranně přínosné vztahy, tedy člověkem, jakým rozvedený vždy byl. Návrat k rodičům po rozvodu nebývá zpravidla nijak šťastný. Jistě, někdy je to nezbytnost například kvůli bydlení, ale člověk se nemá v životě příliš vracet zpět.

A poslední věc je věcí víry. Rozvedení lidé jsou mnohokrát podezíráni z nahrazování si vztahu manželského vztahem k Bohu. Ten, kdo si postaví Boha do role náhražky neexistujícího manželství, s vírou zpravidla za pár let skončí, mnohdy i dříve. Naopak člověk, který prožil v životě nějakou krizi, bolest, těžkost či trápení, je často člověkem s otevřenějším přístupem. Trápení či bolest zpravidla ukáže skutečné hodnoty života a pomůže je oddělit od toho, co je nedůležité. Proto lidé mnohdy právě skrze svou bolest dojdou k víře. Toho si je zapotřebí vážit a žít z toho. Jestliže tedy člověk v nejtěžší fázi svého života objeví živého Boha, který je neustále s ním, pak musí tento nosný vztah rozvíjet a dále na něm stavět a ne ho ukončit, jakmile těžkosti pominou.

Z čeho si člověk může v dobrém slova smyslu udělat náhradu za chybějící manželství, je práce pro druhé. Například žena, která se nestará o svého manžela, se může více starat o potřeby kostela nebo osamělých lidí ve farnosti. Nebo muž, který nemá rodinu, se může starat o výchovu ministrantů. To jsou věci samozřejmě dobré. Řada lidí dokáže tento volný prostor, vzniklý rozvodem, pozitivně využít a pak je to opravdu požehnání. Platí zde ovšem to, co bylo řečeno už dříve - rozvedený (rozvedená) si nesmí toho a ty, kterým pomáhá, přivlastnit. Není to ovšem vždy snadné dodržet, ale je to nutné. Jinak se jen připravují další a třeba i větší trápení.

Jestliže bychom udělali statistiku, sledující zastoupení rozvedených a ovdovělých mezi lidmi aktivně pracujícími ve farnostech, zjistili bychom, že je jich opravdu značné množství. Jsou to lidé, kteří dokázali svůj hendikep, který si třeba ani sami nezpůsobili, pozitivně využít. To je vždy dobrý výsledek.

A pomáhat si mohou rozvedení i mezi sebou navzájem. Ale ne tak, že utvoří spolek manželů, nadávajících na své bývalé manželky, a naopak. Člověk, který prošel tuto křížovou cestu má mnoho neocenitelných životních zkušeností, jimiž může posloužit druhým. Slova člověka, který prodělal rozvod, mají daleko větší váhu než slova toho, kdo o tom jen slyšel nebo četl. Rozvedený může řadě lidí říci mnoho užitečného ohledně jejich rozhodování rozvod - nerozvod nebo jejich eventuálního stavu po rozvodu. Zná své obtíže, a tak dokáže pochopit, že se někdo nachází v úplně stejné situaci, jen o několik let pozadu.