6. Psychické obtíže, duševní nemoc

Literatura:
VÁGNEROVÁ M., Psychopatologie pro pomáhající profese
VANIER J., AUGUSTYN J. Deprese, city, strach, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 1995
FRANKEL B., KRANZOVÁ R., O sebevraždách, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998

Nejsou vzácné, je ale nepříjemné, že jsou u nás stále považovány mnohými za zahanbující. Jít k psychiatrovi je mnohdy společensky obtížnější, než potrat. To je hluboká deformace, která ztěžuje situaci nemocnému i jeho okolí. U křesťanů pak je ještě jeden nešťastný předsudek, totiž že si za většinu psychických obtíží člověk může sám buď svou pasivitou, nebo svými morálními chybami, nebo svou nedostatečnou vírou. Mnohými jsou také psychofarmaka považována za něco, co se pro křesťana nehodí, co takřka popírá jeho víru. Proti všem těmto pověrám je třeba bojovat v zájmu nemocných i jejich blízkých.





6.1. Přehled nejčastějších obtíží a nemocí

Nejčastěji se vyskytujícím psychickým onemocněním je dnes depresivní onemocnění. V pastorační praxi se s depresivními lidmi lze setkat často. Je velmi důležité, aby pastorující věděl, že deprese je nemoc (deprese, ne běžná "depka", stav, kdy se člověk přechodně necítí dobře), která má být léčena.

Další častou obtíží jsou rozličné neurózy a maniodepresivní psychózy. Roste výskyt bulimií a mentálních anorexií. Ve všech případech je nutno konstatovat, že se onemocnění vyskytují jak u věřících, tak u nevěřících.

Onemocnění schizofrenního typu jsou velmi závažná a pro pastoraci obtížná zvlášť v tom, že některé příznaky či prožitky nemocného se podobají náboženským zážitkům a v počáteční fázi nemoci se od nich někdy těžko rozeznávají.





6.2. Co potřebuje z hlediska pastorační péče nemocný a co mu škodí

Nemocný potřebuje především kvalitní lékařskou péči, kterou nenahradí sebelepší péče pastorační. Ta je s ní v podstatě nezaměnitelná! Při atace nemoci pak potřebuje nemocný spíš tlumení náboženských prožitků a motivů, rozhodně ne jejich rozněcování. V dlouhodobé nemoci může potřebovat co do rozsahu běžnou (ale co do obsahu velmi poučenou) pastorační péči, která se musí přizpůsobovat aktuálnímu stavu nemocného. Člověk enormně labilní a zejména pak člověk akutně psychicky nemocný nemá být vystavován silným nebo silně podněcujícím náboženským zážitkům a projevům, reaguje na ně zpravidla jinak, než člověk zdravý a jeho stav jimi bývá spíš poškozen, než zlepšen. Péče o duševně nemocného vyžaduje velkou střízlivost a trpělivost a je zpravidla značně časově náročná.

Velmi choulostivou záležitostí u duševně nemocných je svátost smíření. V některých obdobích projeví celou svou léčivou sílu, v jiných obdobích (zvlášť u depresí) může být zdrojem dalších trápení a někdy je nutné v určitém období a stavu nemoci od ní dočasně upustit.





6.3. Péče o bezprostřední okolí nemocného

Okolí nemocného potřebuje mnohdy pomoc stejně intenzivně jako nemocný. V prvé řadě potřebuje pomoci k tomu, aby nemoc přijalo a nepovažovalo nemocného za simulanta, lenocha, nebo za někoho, kdo ve své nemoci na sobě nese tresty za své hříchy. Blízcí nemocného potřebují podpořit naději ve vyléčení, jsou-li k ní důvody a potřebují překonat trend ke společenské izolaci v důsledku psychického onemocnění rodinného příslušníka. Má se jim také dostat solidního a srozumitelného poučení jak o nemoci, tak o správném reagování na projevy nemocného.

Bohužel v českém prostředí marně pátrám po literatuře, která by zasvěceně uváděla do správné křesťansky orientované péče o duševně nemocné. K základní orientaci ovšem pomůže Frankl.





6.4. Exorcismus?

V souvislosti s psychickými potížemi se občas objevuje i otázka exorcismu. Buď proto, že člověk, zápolící s obtížnými duševními stavy, exorcismus sám žádá, nebo proto, že ho žádá jeho okolí nebo konečně proto, poněvadž tíha duševní nemoci, se kterou si nemůže nemocný poradit a kde někdy medicína tak málo pomůže, se právem jeví jako koncentrované zlo. A proti němu chce okolí nemocného zasáhnout. V této věci je ale třeba veliké obezřetnosti. Katolická církev se dnes staví k otázce exorcismu zodpovědně až úzkostlivě. Smí ho provádět kněz jen s výslovným dovolením biskupa. Předtím se zpravidla žádá, aby psychiatrické vyšetření vyloučilo, že jde jen a pouze o psychickou nemoc (může jít ovšem o kombinaci obojího - nemoci i intervence ducha zla). V každém případě je třeba vědět, že nevhodným postupem lze nemocného vmanévrovat do situace, kdy se jako posedlý začne chovat. Právě tomu se chce církev vyhnout. Pokud nemocný sám o exorcismus žádá nebo pokud chce např. manžel exorcismus pro svou manželku, s níž má trvalé spory, je téměř jisté, že zde exorcismus není na místě.

Ještě je třeba dodat, že v některých radikálních křesťanských nekatolických skupinách (např. u nás v některých Křesťanských společenstvích) se exorcismus praktikuje velmi široce, lehkomyslně, a tedy škodlivě. Kromě jiného je pak pozornost lidí přímo připoutávána k duchu zla, což je nežádoucí.

Rozlišení ohledně exorcismu patří do rukou zkušeného kněze, pokud možno ve spolupráci se zkušeným věřícím psychologem či psychiatrem. Nebývá většinou snadné.


***

Další texty k tématu Nemoc naleznete zde