Blahoslavenství jsou Ježíšovým autoportrétem

Když se dnes mluví o církvi, média se zajímají zpravidla o stinné stránky dějin, organizaci a klevety, ale jen velmi zřídka najdeme zmíňku o Ježíši. Také křesťanům hrozí podobné nebezpečí – a pro církev je to nebezpečí smrtelné – kázal kardinál Raniero Cantalamessa ve svém druhém postním kázání pro římskou kurii (5.3.2021).

***

Moderní osvícenecké myšlení se vyvíjelo ve znamení maximy žít tak, jakoby Bůh nebyl, „etsi Deus non daretur“. Dietrich Bonhoeffer se pokusil o pozitivní kresťanskou interpretaci jejího obsahu. Vnímal ji nikoli jako ústupek ateismu, ale program duchovního života, vybízející k mravnému jednání i tehdy, kdy se zdá, že je Bůh nepřítomen. Dalo by se říci, že se touto úvahou snaží předejít redukování Boha na jakousi první pomoc v případech lidského selhání. Jakkoli je také tento pohled diskutabilní a byl právem zpochybňován například Benediktem XVI., upozorňuje nás na jiné velmi aktuální nebezpečí: Pokušení vytvářet jakousi alianci věřících a nevěřících, založenou na občanských a etických hodnotách, křesťanských kořenech, ale bez Krista. Alianci nerozlišující,  co bylo prvotní a co je následkem. Pokušení nechat Krista stranou je však pro církev smrtelným nebezpečím – zdůraznil papežský kazatel.

„Přistupuje k tomu jedna objektivní a bohužel nevyhnutelná skutečnost. Kristus se neobjevuje v žádném ze třech nejvitálnějších dialogů, které se dnes odehrávají mezi církví a světem. Neobjevuje se v dialogu mezi vírou a filosofií, protože filosofie se zabývá metafyzickými koncepty a nikoli historickými skutečnostmi, jako je osoba Ježíše z Nazareta. Neobjevuje se v dialogu s vědou, se kterou lze debatovat nanejvýš o existenci či nexxeisteci Boha stvořitele a o inteligentním projektu provázejícím evoluci. A konečně neobjevuje se v mezináboženském dialogu, kde se zabýváme tím, co náboženství mohou v Božím jménu podnikat společně pro dobro lidstva.“

Jistě je namístě klást si otázky jak odpovídat na „nároky a provokace“ naší dějinné chvíle a kultury, pokračoval kardinál Cantalamessa. Naprosto bláhové by však bylo chtít mluvit o církvi a vypouštět Krista a jeho evangelium. „Existence církve má smysl, pokud zůstává pevně spojena s Kristem, ve společenství, v Jeho Slově, v eucharistii a modlitbě,“ citoval papeže Františka z jedné z podzimních generálních audiencí (25. listopadu). Italský kapucín proto ve své mediataci zaměřil pohled na Krista, nikoli v jeho rozmanitých kulturně podmíněných interpretacích – mezi nimiž zmínil i Machovcova Ježíše ateistů – nýbrž na Krista naší víry a našeho života. Aby sledoval správnou chronologii, vyšel od Chalcedonského koncilu, který v roce 451 definoval učení církve o Kristu:

„Církev věří a hlásá o Kristu všechno to , co o něm tvrdí Nový zákon, bez jakékoli vyjímky. V definování dogmatu se pouze pokoušela vystihnout základní rámec, stanovit jakýsi základní zákon, který musí každé příští vyjádření o Kristu respektovat (…): totiž že je Bůh a člověk zároveň nebo lépe řečeno v jediné osobě. Dogmata jsou „otevřené struktury“ (Bernhard Lonergan), připravené přijmout všechno to, co nového a pravého objevuje každá doba v Božím slově. Jsou otevřená pro vývoj zevnitř, jakkoli vždy v témže smyslu a téže linii (…) Přistupovat ke Kristu cestou dogmatu proto neznamená opakovat o něm do úmoru stále stejné věci a snad jen trochu pozměňovat slova. Znamená to číst Písmo v Tradici, očima církve, a tedy číst způsobem vždycky starým a vždycky novým.“

Papežský kazatel naznačil složitý vývoj, který vedl církev ke stále vytříbenějším výrokům. Jestliže Nový zákon se zaměřuje na Ježíšovo lidství, jeho svatost a novost, v průběhu staletí se akcent přesunul na otázku pravdy a ontologické úplnosti. Dnešní člověk ovšem nemá potíže s Ježíšovým lidstvím, jako například dokétisté, právě naopak, jsme svědky „podivného a zneklidňujícího jevu“, obecně rozšířeného soupeření, kdo si troufne zajít dál v přisuzování lidských vlastností Ježíši z Nazareta. Otec Cantalamessa proto obrátil k pozornost k Ježíšově svatosti:

„Zaměříme-li pohled na evangelia, uvidíme, že Ježíšova svatost není pouhým abstraktním principem nebo metafizickou dedukcí. Je to reálná svatost, prožíváná okamžik za okamžikem v nejkonkrétnějších životních situacích. Blahoslavenství nejsou jen pěkným životním programem, který Ježíš vyznačuje pro druhé, jsou jeho životem a jeho zkušeností, kterou on sám odhaluje učedníkům a povolává je, aby vstoupili do stejné sféry svatosti. Blahoslavenství jsou Ježíšovým autoportrétem.“

Kromě této formulace pozitivní cesty následování a naprostého přitakání Boží vůli, nacházíme v evageliích také negativní vymezení svatosti, spočívající v naprosté absenci hříchu: „Kdo z vás mě může usvědčit z hříchu“ (Jan 8,46), čteme v Janově evangeliu a na dalších novozákonních místech (2 Kor 5,21; 1 Pt 2,22; Žid 4,15). „Ježíšovo svědomí je jako průhledný křišťál,“ pokračoval papežský kazatel. Nenacházíme u něj ani náznakem připuštění osobní viny vůči Bohu ani vůči lidem. „Žádný jiný člověk v dějinách si netroufl říci o sobě něco podobného“.

„Abychom to vysvětlili, nevystačíme si s ideou mimořádně svatého a vzorového lidství. Vždyť to by bylo spíše jeho popřením. Taková jistota, takové vyloučení hříchu, jaké nacházíme u Ježíše, by sice poukazovalo k mimořádnému lidství, ovšem mimořádnému ve své pýše a nikoli svatosti. Takovéto svědomí je buď dílem největšího hříchu, jaký byl kdy spáchán, většího než Luciferův, nebo je čistou pravdou. Kristova vzkříšení je konkrétním důkazem, že to byla čistá pravda.“

Evangelia nám však představují Ježíše nejen jako člověka pravdivého, ale také jako nového člověka, který nás zahrnuje do své svatosti:

„A tady ihned narážíme na dobrou zprávu. Kristova svatost nám oznamuje radostnou zprávu, spočívající ani ne tak v tom, že Ježíš je Svatý Boží nebo že také my máme být svatí a neposkrvrnění. Nikoliv, radostné překvapení spočívá v tom, že Ježíš nám sděluje, daruje, věnuje svoji svatost; že jeho svatost je také naší. A ještě více: on sám je naší svatostí. Každý lidský rodič může předat svým děte to, co má, nikoli však to , čím je. Může být umělec, vědec nebo také světec, z toho však nevyplývá, že také jeho děti se narodí jako umělci, vědci nebo světci.  Může je nanejvýš učit, dát jim příklad, ale nemůže jim to předat jako dědictví. Ježíš nám však ve křtu nejen předává to, co má, ale také to, čím je. On je svatý a činí nás svatými. Je Boží syn a činí z nás Boží děti.“

Se svolením převzato
z webu České sekce Radio Vaticana
Redakčně upraveno